ECLI:CZ:US:2016:2.US.1509.16.1
sp. zn. II. ÚS 1509/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vorlického, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, společníkem v AK Brož, Sedlatý s. r. o., se sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 25 Cdo 5230/2015-481, rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 4. 2013 č. j. 8 C 3/2010-309 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 10 Co 938/2013-458 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo plynoucí z čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 25 Cdo 5230/2015-481, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 4. 2013 č. j. 8 C 3/2010-309 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 10 Co 938/2013-458.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že postupem Okresního soudu v Děčíně, Krajského soudu v Ústí nad Labem i Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho základních práv tím, že Nejvyšší soud, stejně jako soudy zabývající se věcí v předchozích stupních, zvýhodnily postavení vedlejšího účastníka jako žalovaného v rámci celého dokazování. Soudy dle něj nepostupovaly nestranně, neboť ve svém rozhodování vycházely ze znaleckých posudků vyznívajících ve prospěch vedlejšího účastníka a závěry znaleckých posudků předložených stěžovatelem nebo vyznívajících v jeho prospěch zcela odmítly. Stejně tak v řízení nebyly pro nadbytečnost provedeny jím navrhované další důkazy (DVD a výslech dvou svědků - dopravních policistů). Dále měla být výpověď jeho manželky nesprávně vyhodnocena jako nevěrohodná a naopak dle něj soudy nehodnotily blíže pravdivost výpovědi vedlejšího účastníka. Soudy proto dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, je pak dle něj nesprávné, neboť pokud soudy došly ke špatným a rozporuplným skutkovým zjištěním, nemohly tyto potom správně subsumovat pod danou hypotézu právní normy, což vedlo k nesprávnému posouzení věci po právní stránce. Tím jsou dle něj naplněny zákonné předpoklady a důvody pro řešení věci před dovolacím soudem.
3. V projednávané věci se jedná o spor stěžovatele coby žalobce a vedlejšího účastníka coby žalovaného o náhradu škody způsobené v souvislosti s dopravní nehodou, ke které došlo dne 26. 10. 2005 v obci Lipůvka, na silnici I. třídy č. 43, okres Blansko. Při této nehodě se střetly dva osobní automobily, a to vozidlo značky Fiat ve vlastnictví vedlejšího účastníka s vozidlem značky Mazda ve vlastnictví stěžovatele. Vozidlo stěžovatele v době střetu řídila manželka stěžovatele. Stěžovatel následně podal k Okresnímu soudu v Děčíně proti vedlejšímu účastníkovi žalobu, jíž se domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 290 551 Kč, která měla vzniknout v souvislosti s touto dopravní nehodou. Tuto žalobu vzal stěžovatel později co do částky 110 000 Kč zpět. Okresní soud v Děčíně proto ohledně této částky řízení zastavil. Ve zbývající části byla žaloba stěžovatele následně v tomto řízení zamítnuta rozsudkem ze dne ze dne 17. 4. 2013 č. j. 8 C 3/2010-309, proti němuž podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Ten svým rozsudkem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 10 Co 938/2013-458 napadené rozhodnutí potvrdil. Soudy obou stupňů po provedeném dokazování dospěly k závěru, že příčinou dopravní nehody nebyl jízdní manévr vedlejšího účastníka, ale vysoká rychlost či špatná reakce manželky stěžovatele, a proto neshledaly, že by byla dána odpovědnost vedlejšího účastníka za vzniklou škodu podle §431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013. Stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť v něm uplatněné námitky dle dovolacího soudu postrádaly charakter právní otázky, kterou by měl tento soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřovaly proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nedošlo k porušení ústavními předpisy chráněných práv a svobod účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatel podal ústavní stížnost předně proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto jím podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 10 Co 938/2013-458. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelem uplatněné námitky nesměřovaly proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Dle Ústavního soudu tak Nejvyšší soud postupoval v souladu s právními předpisy i konstantní judikaturou a své rozhodnutí řádně a úplně odůvodnil. Dovolání je dle §237 o. s. ř. přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je potom nesprávné, jestliže soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě tuto normu na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. 29 Cdo 1373/2000). Přezkum správnosti či úplnosti skutkových zjištění v řízení před soudem prvního a druhého stupně do pravomoci Nejvyššího soudu nepatří. Stěžovatelovy námitky stran nesprávnosti skutkových zjištění v řízen před okresním soudem byly předmětem odvolacího řízení, v němž o nich bylo pravomocně rozhodnuto. Z takto zjištěného skutkového stavu Nejvyšší soud musí vycházet. Přípustnost a důvodnost dovolání nelze tedy založit na základě tvrzení stěžovatele, podle nějž se soud dopustil nesprávné aplikace právní normy v projednávaném případě v důsledku toho, že nesprávně zjistil skutkový stav (tj. pokud by dospěl k jiným závěrům ohledně skutkového stavu, aplikoval by právní normu jinak). Vzhledem k tomu, že stěžovatel postupu okresního a krajského soudu skutečně vytýká zásadně pochybení v provedeném dokazování (především pak v hodnocení důkazů), nelze napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu shledat nesprávným či dokonce nespravedlivým a porušujícím základní práva stěžovatele.
7. Stěžovatelovy námitky vůči rozhodnutí okresního a krajského soudu směřují proti provádění důkazů a hodnocení důkazů a jednotlivých tvrzení účastníků řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu jsou záležitostí obecných soudů (usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavnímu soudu přísluší toliko přezkum tohoto postupu obecných soudů z pohledu možného porušení základních práv účastníků řízení, především práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Do oblasti dokazování a hodnocení důkazů Ústavní soud při své přezkumné činnosti nezasahuje, pokud celý proces probíhá v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, kdy obecné soudy posuzují každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech; jestliže některé navrhované důkazy neprovedou, pak jednoznačně odůvodní, proč tak neučinily. Z obecně známé judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že odůvodnění rozhodnutí musí být jasné, logické, bez vnitřních rozporů tak, aby z něho bylo patrno, jaké úvahy vedly obecné soudy k vysloveným závěrům a jak se vypořádaly s námitkami účastníků způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09).
8. V projednávané věci Ústavní soud s ohledem na obsah napadených rozhodnutí okresního i krajského soudu, které si od uvedených soudů vyžádal, neshledal, že by postupem těchto soudů došlo k porušení ustanovení občanského soudního řádu upravujících provádění dokazování, a proto mu ani nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně a jasně vysvětlily, proč některé důkazní prostředky neprovedly, jaké skutečnosti a z jakých důkazů zjistily a jak při hodnocení důkazů postupovaly. Stěžovatel ve své stížnosti namítl, že soudy porušily rovnost účastníků řízení, když neprovedly důkazy jím navržené (DVD a výslech dopravních policistů) a vycházely bezdůvodně jen z některých znaleckých posudků. Předložené DVD však obsahovalo pouze vyjádření stěžovatele, nikoli další důkazy, přičemž k vyjádření daly soudy stěžovateli dostatečný prostor při jednání. Stěžovatelem navrhovaný výslech dopravních policistů soudy považovaly za neúčelný, a to s ohledem na časový odstup od okamžiku nehody. Jde-li o výpověď manželky stěžovatele, tu vyhodnotil odvolací soud jako nevěrohodnou s ohledem na zásadní rozpornost s obsahem jejích dřívějších výpovědí. Znalecké posudky posuzovaly soudy nikoli selektivně, ale vzájemně je porovnaly. V odůvodnění potom logicky a srozumitelně vysvětlily důvody, proč vycházely ze závěrů jen některých z nich. V průběhu řízení byly hodnoceny závěry pěti znalců, z nichž soud znalce, jejichž závěry byly protichůdné, také vyslechl. V odůvodnění rozhodnutí pak byl detailně vyhodnocen jejich obsah a význam s ohledem na schopnost zodpovězení relevantních otázek stran vzniku nehody. Oba soudy tak svůj postup při dokazování řádně a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud v nich neshledal stěžovatelem tvrzené rozpornosti či nejasnosti. Pouhý fakt, že jak okresní, tak krajský soud (coby soud odvolací po provedeném dokazování) dospěly ke shodným skutkovým zjištěním, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, proto nemůže založit protiústavnost jejich postupu či rozhodnutí.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu