ECLI:CZ:US:2016:2.US.1679.15.1
sp. zn. II. ÚS 1679/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Hedviky Projsové, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Vodičkova 17, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2015, č. j. 22 Cdo 3261/2014-231, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 10 Co 1052/2012-207, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. září 2011, č. j. 6 C 781/2009-170, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka řízení Ing. Miroslava Smutka, Ph.D., zastoupeného Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích práv zakotvených v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Děčíně (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 2. září 2011, č. j. 6 C 781/2009-170, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem (stavbě a pozemkům) blíže specifikovaným ve výroku I. (dále jen "předmětné nemovitosti") a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému uložil povinnost vyplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 1,083.333,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 208.333,33 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Výrokem III. zamítl žalobu v části, jíž se žalovaný domáhal vůči žalobkyni zaplacení dalších 336.666,67 Kč, a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že reálné rozdělení spoluvlastnictví není v daném případě možné, a proto ve smyslu §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, když zohlednil a upřednostnil především účelné využití věci žalovaným a jeho schopnost vyplatit žalobkyni z jejího třebaže většinového (v rozsahu 5/6) podílu. Přitom zdůraznil, že stavební úpravy, které žalovaný na předmětných nemovitostech prováděl, svědčí o jeho zřetelném zájmu o předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně provedl vypořádání i s ohledem na investice vložené žalovaným do zhodnocení nemovitostí.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 10 Co 1052/2012-207, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části (tj. s výjimkou výroku III.) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se povětšinou ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry vyslovený soudem prvního stupně. Ve vztahu k otázce vzájemného vypořádání odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v průběhu řízení vůbec neformulovala konkrétní majetkový nárok vůči žalovanému (z titulu jejích investic vložených do předmětných nemovitostí) a ani nevylíčila skutečnosti, které by pro rozhodnutí soudu o takovém nároku byly významné. Nově uplatňované skutečnosti jsou pak v odvolacím řízení v systému neúplné apelace zásadně nepřípustné [srov. §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2015, č. j. 22 Cdo 3261/2014-231, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. V otázce investic dovolatelka vyjádřila pouze nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který považuje za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nevymezila však, v čem konkrétně rozpor spočívá a od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. V otázce nesouhlasu s přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného pak vymezení přípustnosti dovolání zcela absentovalo. Dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Pokud v dané věci nepovažoval soud za rozhodující kritérium velikost podílů, které svědčilo ve prospěch žalobkyně, neboť převážilo kritérium účelnějšího vyžití nemovitosti, které je na straně žalovaného, nebyla úvaha soudů zjevně nepřiměřená, jestliže zohlednily postoj stran k užívání nemovitosti a žalovaným prokazatelně vložené investice do stavebních úprav.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudu vytýká, že se nezabýval otázkou jejích investic vložených do zhodnocení nemovitosti. Stěžovatelka sice připouští, že hodnotu těchto investic neprokázala v přesné výši, toto však mělo být prokázáno znaleckým posudkem. Namítá, že soud jednak neodůvodnil neprovedení důkazu a jednak ani stěžovatelku nepoučil o nutnosti předložení důkazů. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že nepředložila žádná tvrzení ohledně jí vložených investic do předmětných nemovitostí. Naopak vyslovuje přesvědčení, a ze spisu se jednoznačně podává, že v průběhu řízení se domáhala určení výše jejích investic do předmětných nemovitostí, a to v rámci jejích tvrzení ohledně započtení. Tím, že soudy tato její tvrzení ignorovaly a stěžovatelku ani nepoučily o nutnosti doplnit svá tvrzení, dopustily se závažného pochybení, které má za následek porušení práva na spravedlivý proces. Dále polemizuje s vlastním rozhodnutím soudů, které přikázaly věc do vlastnictví menšinového spoluvlastníka. Domnívá se, že tato kritéria byla soudy vyhodnocena chybně, s tím, že na její straně byla tato kritéria rovněž naplněna. Otázku účelného využití předmětných nemovitostí, kterou vyhodnotily soudy ve prospěch žalovaného, zpochybňuje poukazováním na skutečnost, že žalovaný ihned po nabytí právní moci napadených rozsudků předmětné nemovitosti převedl na třetí osobu a nikdy je sám dále nevyužíval. Rovněž zpochybňuje závěry soudu týkající se otázky solventnosti žalovaného. Stěžovatelka uzavírá, že rozdělení spoluvlastnictví pro ni ve svém důsledku znamená odnětí vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, a to v situaci, kdy soudy splnění kritérií zkoumaly pouze na straně žalovaného a nikoliv na straně stěžovatelky.
III.
6. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal příslušný spis a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
7. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
8. Krajský soud v Ústí nad Labem pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatelka pouze polemizovala s obsahem a důvody rozhodnutí.
9. Okresní soud v Děčíně ponechal ústavní stížnost rovněž bez vyjádření.
10. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření nesouhlasí s námitkami stěžovatelky. Vyslovuje přesvědčení, že soudní řízení probíhalo férově a stěžovatelka byla i řádně poučena. Ve shodě s odvolacím soudem zastává názor, že stěžovatelka v řízení žádný majetkový nárok neuplatnila, když svoje údajné investice nikterak nespecifikovala, nevyčíslila a procesně k nim nezaujala žádný postoj, který by si měl soud vyložit tak, že má o těchto investicích rozhodovat. Ve věci samé, pak soud rozhodl v souladu s relevantními předpisy, když vzal v úvahu všechny možnosti vypořádání. Na věci nemění nic ani skutečnost, že vedlejší účastník kvůli změně jeho rodinných poměrů předmětné nemovitosti prodal. Závěrem uvedl, že plnění určené v rozhodnutí soudu bylo stěžovatelce vyplaceno řádně a včas.
11. Stěžovatelka v následné replice k vyjádření vedlejšího účastníka vyvrací jeho tvrzení a opakovaně poukazuje na svoji argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti, Polemizuje především s otázkou eventuálního promlčení investic ze strany stěžovatelky a vedlejším účastníkem tvrzenou změnou rodinných poměrů.
IV.
12. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
13. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka se sice dovolává ochrany svých ústavně zaručených práv, v podstatě však nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jejichž přehodnocení se u Ústavního soudu domáhá, když její hlavní argumentace spočívá v tom, že soudy chybně vyhodnotily kritéria stanovená pro vypořádání v §142 odst. 1 obč. zák. ve prospěch vedlejšího účastníka řízení. Tímto však Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
14. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Děčíně Ústavní soud ověřil, že v řízení bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování a náležitě byl zjištěn skutkový stav, který obecné soudy opravňoval k přijetí daných rozhodnutí. Při svém rozhodování vyšly obecné soudy z toho, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí není možné a kritéria pro přikázání věci do vlastnictví vedlejšího účastníka řízení převažují. Výše vypořádacího podílu pak byla vypočtena ze znaleckého posudku číslo 1661-021/11 znalce ustanoveného soudem Ing. Vladimíra Kerharta, který obvyklou cenu předmětných nemovitostí stanovil částkou 1,300.000 Kč. V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy své úvahy vyčerpávajícím způsobem vysvětlily a dle názoru Ústavního soudu z nich jednoznačně vyplývají důvody, jak pro přikázání věci do vlastnictví vedlejšího účastníka řízení, tak pro stanovení výše adekvátní náhrady. Na odůvodnění rozsudků obecných soudů, jimž nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu ničeho vytknout, proto Ústavní soud plně odkazuje.
15. Pokud stěžovatelka namítala, že soudy nezohlednily výši jejích investic, je třeba dát obecným soudům za pravdu v tom směru, že ve vztahu k této otázce zůstala stěžovatelka procesně zcela pasivní, když toliko v rámci položení otázek soudnímu znalci nadnesla otázku kvalifikovaného odhadu jejích investic. To však k tomu, aby se soudy mohly touto otázkou řádně zabývat, nepostačuje. Je třeba poukázat na to, že stěžovatelka coby dominus litis (pán sporu) je odpovědná za předmět a rozsah svého žalobního návrhu, a nese i břemeno tvrzení a důkazní. Pokud tak v průběhu řízení na tuto svoji povinnost rezignovala, a otázku jí vložených investic do předmětných nemovitostí neučinila předmětem své žaloby, nelze obecným soudům, které se touto otázkou nezabývaly, vytýkat jakékoliv pochybení. Odvolací soud se pak v rámci odůvodnění svého rozhodnutí námitkami stěžovatelky vztahujícími se právě k otázce uplatnění, resp. neuplatnění, jejího nároku ohledně investic rovněž zabýval a svůj postoj jasně a srozumitelně vysvětlil (stěžovatelka neuplatnila konkrétní majetkový nárok a z její strany se jednalo pouze neurčitá tvrzení).
16. Na výsledek rozhodnutí nemůže mít vliv ani skutečnost, že vedlejší účastník následně (po právní moci rozsudku odvolacího soudu) předmětné nemovitosti prodal. Pro soudy je totiž rozhodující stav v době jejich rozhodování; následné jednání vedlejšího účastníka řízení, byť by mohlo být ze strany stěžovatelky vnímáno jako neférové, nelze v řízení o ústavní stížnosti jakkoliv zohlednit.
17. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu