ECLI:CZ:US:2016:2.US.1741.16.1
sp. zn. II. ÚS 1741/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Pörnerové, zastoupené JUDr. Jiřím Bílým, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Rudoleckého 25, Znojmo, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 10. 2013 č. j. 14 C 243/2010-110, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015 č. j. 21 Co 109/2014-140 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2015 č. j. 21 Co 109/2014-141 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. 33 Cdo 1068/2016-171 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy při hodnocení důkazů nevycházely ze zásady volného hodnocení důkazů, jak to má na mysli ustanovení §132 o. s. ř.; zejména nebyly provedeny veškeré navrhované důkazy tak, aby byl zjištěn objektivní skutkový stav. V dalším textu ústavní stížnosti pak stěžovatelka provedla shrnutí skutkového stavu věci.
2. Okresní soud ve Znojmě shora označeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit E.ON Energie, a. s., (dále jen "žalobkyně") pohledávku ve výši 103 491 Kč s příslušenstvím a zavázal ji k náhradě nákladů vzniklých v průběhu řízení žalobkyni. Vzal za prokázané, že stěžovatelka uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o dodávce elektřiny, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky dodávky elektřiny. Stěžovatelka však neprokázala, že smluvní vztah ukončila způsobem předepsaným ve smlouvě, a je tedy povinna platit za odebranou elektřinu cenu až do uzavření smlouvy s novým odběratelem nebo do zastavení dodávky elektřiny. Skutečnost, že stěžovatelka v nemovitosti nebydlela a elektřinu fakticky neodebírala, ani skutečnost předání inkasních lístků s předpisem záloh na dodávky elektřiny nové majitelce nesplňuje podmínky pro ukončení smluvního vztahu mezi účastníky řízení. Za dané situace soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna za spotřebovanou elektřinu v daném období zaplatit (splatnost faktury 8. 7. 2009, prodlení od 9. 7. 2009).
3. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně žalované jistiny a úroků z prodlení za dobu od 25. 7. 2010 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně. Ve zbylé části výroku I byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla zamítnuta. Poté, co zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že existence smluvního vztahu mezi účastníky byla prokázána, a to smlouvou o dodávce elektřiny ze dne 29. 4. 1997. Konstatoval, že bylo na stěžovatelce, aby prokázala ukončení smluvního vztahu, což se však nestalo.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v něm nevymezila, v čem spatřuje jeho přípustnost. Absence údaje o tom, v čem podle stěžovatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Tyto závěry dovolací soud dále podpořil konstantní judikaturou a dodal, že stěžovatelka v dovolání prosazuje vlastní skutkovou verzi a kritizuje hodnocení provedených důkazů. Dovolací soud však není oprávněn jakkoliv zpochybňovat způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudy nižších instancí.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal.
8. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví např. insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).
9. V nyní posuzovaném případě se jedná o soukromoprávní spor. Námitky stěžovatelky směřují předně proti procesu dokazování, resp. proti provádění a hodnocení důkazů účastníků řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění. Pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení její věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.
10. Nad rámec již řečeného Ústavní soud uvádí, že jestliže stěžovatelka uzavřela s žalobkyní smlouvu o dodávkách elektřiny, měla povinnost hradit za poskytnuté služby po dobu platnosti smlouvy, resp. do doby, než bude smlouva platně vypovězena nebo bude dodávka elektřiny ukončena. Stěžovatelka však v řízení před obecnými soudy neprokázala, že by došlo k ukončení smlouvy. Pokud stěžovatelka nemovitost převedla na jinou osobu, bylo především v jejím zájmu převést též všechny služby na nového majitele. Jestliže tak prokazatelně neučinila, není možné hovořit o zásahu do základních práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, když sama svá práva dostatečně nebránila (vigilantibus iura skripta sunt). Nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání (bod 4) navíc představuje nevyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu