ECLI:CZ:US:2016:2.US.1768.16.1
sp. zn. II. ÚS 1768/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Lejhance, zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2016 č. j. 18 Co 688/2015-142 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
4. Podle ustanovení §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
5. V nyní projednávané věci se stěžovatel ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 6. 2010 č. j. 32 D 1639/2009-64. Odvolací soud odmítl toto odvolání, protože stěžovatel byl osobou neoprávněnou k jeho podání [§218 písm. b) o. s. ř.].
6. Přestože stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání, proti němuž je s ohledem na výše uvedené znění ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu vždy přípustná žaloba pro zmatečnost, z podané ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, že by tohoto mimořádného opravného prostředku využil, resp. že by případně napadal rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno právě o zmíněné žalobě pro zmatečnost.
7. Za dané situace Ústavní soud nutně dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 téhož zákona, nepřípustná.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj