ECLI:CZ:US:2016:2.US.180.16.1
sp. zn. II. ÚS 180/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti HAMÉ s. r. o., se sídlem Na Drahách 814, Kunovice, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem Kvítková 1569/56, Zlín, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 9. 2014, č. j. 4 C 55/2012-176, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, č. j. 60 Co 492/2014-234, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. 21 Cdo 3251/2015-277, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2016 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
[2.] Stěžovatelka v prvé řadě vysvětluje podstatu sporu před obecnými soudy. Uvádí, že obecné soudy prohlásily za neplatné okamžité zrušení pracovního poměru Huberta Schwaba, bývalého zaměstnance stěžovatelky. K okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupila stěžovatelka proto, že H. Schwab inicioval konflikt se svým nadřízeným; v rámci tohoto konfliktu jej vulgárně urážel (nazval jej např. "nohsledem" bývalého generálního ředitele a "análním alpinistou") a bez důkazů jej obvinil z poškozování podnikatelských zájmů stěžovatele.
[3.] Proti rozhodnutím obecných soudů uplatňuje stěžovatelka v podstatě tři námitky. Předně brojí proti tomu, že obecné soudy nepřípustně zlehčovaly intenzitu konfliktu mezi jejími zaměstnanci. K závěru o tom, že intenzita porušení povinností zaměstnance nebyla v daném případě tak vysoká, aby odůvodňovala okamžité zrušení pracovního poměru, dospěly obecné soudy na základě neakceptovatelných argumentů. Dle stěžovatelky například obecné soudy nepochopitelně zdůrazňovaly fakt, že vyslovené urážky nebyly slyšitelné třetími osobami. Stěžovatelka za rozhodné považuje to, že byly způsobilé dotknout se občanské cti a důstojnosti nadřízeného a způsobily jim značnou morální újmu. Podle názoru stěžovatelky byla intenzita porušení povinností zaměstnance velmi vysoká, a to i vzhledem k tomu (kromě faktorů již zmíněných), že se udál mezi zaměstnanci spolupracujícími v jednom týmu. H. Schwab totiž o svém nadřízeném dlouhodobě smýšlel pohrdlivě a navíc ani později neprojevil lítost a nadřízenému se neomluvil. Za tohoto stavu po stěžovatelce (tj. zaměstnavatelce) podle jejího soudu nelze spravedlivě požadovat, aby iniciátora konfliktu dále zaměstnávala, byť jen po přechodnou - výpovědní - dobu.
[4.] Podle druhé námitky obecné soudy, zejména soud nalézací, hodnotily provedené důkazy jednostranně, a to v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka například zmiňuje, že výpověď napadeného hodnotil soud jako "vnitřně rozporuplnou" a naopak přihlížel k výpovědím svědků Poláka a Marka, o jejichž věrohodnosti lze pochybovat (již z toho důvodu, že svědek Polák byl v době incidentu velmi opilý a svědek Marek pravděpodobně ani na jeho místě nebyl).
[5.] Konečně pak stěžovatelka uplatňuje výhrady vůči odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, které je dle jejího názoru jen velmi kusé a nedostatečné.
[6.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[7.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[8.] V projednávané věci pak Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti návrhu z toho důvodu, že rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna, opírají se o ústavně konformní výklad podústavního práva a respektují (jak co do procesního postupu, tak v otázkách hmotněprávních) relevantní judikaturu Ústavního soudu.
[9.] Ústavní soud se k otázce okamžitého zrušení pracovního poměru (resp. k ústavněprávnímu rozměru této otázky) vyslovil již několikrát. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1990/08 ze dne 23. 3. 2010 (N 63/56 SbNU 711) kupř. konstatoval, že je-li okamžité zrušení pracovního poměru založeno na výrocích zaměstnance (jimiž měly být hrubě porušeny pracovní povinnosti), musejí obecné soudy respektovat požadavek proporcionality. Konkrétně uvedl, že obecné soudy i při výkladu a aplikaci relevantních ustanovení zákoníku práce musejí limity svobody projevu interpretovat restriktivně. Nezbytnost každého omezení (i v rovině soukromoprávní, v níž základní práva zákonnou úpravou toliko prozařují) pak musí být prokázána přesvědčivým způsobem a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi. Přípustnost omezení svobody projevu je přitom třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně znění výroků, které jsou stěžovateli vytýkány, a v kontextu, v němž je pronesl, stejně jako je třeba vzít do úvahy závažnost možné újmy zaměstnavatele, pohnutky zaměstnance či povahu a přísnost uložené sankce.
[10.] Ze současné zákonné úpravy a také z relevantní judikatury Ústavního soudu [kromě citovaného nálezu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 298/12 ze dne 13. 12. 2012 (N 204/67 SbNU 605)], lze proto abstrahovat, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele je výjimečným krokem a (zvláště je-li důvodem zrušení kritika zaměstnavatele) mají být příslušná ustanovení zákoníku práce vykládána restriktivně. Ústavní soud ovšem uznává, že i na straně zaměstnavatele lze shledat ústavně relevantní zájem, kterým je svoboda podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Projevem této svobody je nepochybně i výběr zaměstnanců. Volnost zaměstnavatele je ovšem v tomto ohledu významně limitována zákonem (i s ohledem na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny).
[11.] I v projednávané věci tak bylo úkolem obecných soudů nalézt při výkladu ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce spravedlivou rovnováhu mezi naznačenými zájmy zaměstnavatele a zaměstnance. Ústavní soud konstatuje, že těmto požadavkům obecné soudy dostály.
[12.] Ústavní soud uznává, že skutkový stav zjištěný v projednávané věci byl podstatně odlišný od situací řešených ve shora citovaných nálezech. Jednalo se totiž v podstatě "jen" o hádku, během níž padly expresivní až vulgární výrazy uvedené v rekapitulační části tohoto usnesení (naopak použití dalších tvrzených, výrazně vulgárnějších výrazů prokázáno nebylo). Použití citovaných expresivních výrazů - byť stupeň jejich vulgarity není nijak zvlášť vysoký - pochopitelně snižuje úroveň ochrany tomuto projevu poskytované (ke kritériím relevantním při posuzování konfliktu svobody projevu a osobnostních práv srov. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015). Na druhé straně se však jednalo o konflikt v podstatě neveřejný, jehož způsobilost přivodit újmu zaměstnavateli byla poměrně nízká.
[13.] Obecné soudy vzaly tyto i další relevantní faktory v potaz a svá rozhodnutí v tomto směru řádně odůvodnily (k odůvodnění Nejvyššího soudu srov. odst. 16). Rozhodly přitom - jak již Ústavní soud předeslal - v duchu citované judikatury Ústavního soudu a v souladu s principem proporcionality, resp. spravedlivé rovnováhy.
[14.] Ústavní soud nemohl přitakat ani námitce, podle níž nalézací soud hodnotil provedené důkazy jednostranně, čímž měl porušit zásadu rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud totiž konstatuje, že skutkové závěry, na nichž jsou rozhodnutí obecných soudů založena, jsou pečlivě a srozumitelně odůvodněny. Neshledal přitom, že by se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily protiústavního excesu.
[15.] Konečně ani způsobem, jakým bylo odůvodněno usnesení Nejvyššího soudu, nebylo dotčeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Toto odůvodnění je sice poměrně lapidární, obsahuje však odkazy na relevantní a přiléhavou judikaturu dovolacího soudu, která již stěžovatelkou nadnesenou otázku řešila. Za tohoto stavu lze odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu jako dostatečný podklad pro výrok o nepřípustnosti dovolání.
[16.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu