ECLI:CZ:US:2016:2.US.1809.16.1
sp. zn. II. ÚS 1809/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky HEAVY MACHINERY SERVICES a. s., se sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 7 Afs 4/2016 - 74, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 3 Af 32/2012-70, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 4, v článku 11 odst. 1, v článku 26, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka předně v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj údiv nad postupem Nejvyššího správního soudu, který rozhodl věc do necelých dvou dnů od okamžiku, kdy obdržel repliku stěžovatelky k vyjádření žalovaného Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno (dále jen "žalovaný"). Dle stěžovatelky je z nebývale rychlého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zřejmé, že se věcí stěžovatelky zabýval pouze povrchně, vyjádřením stěžovatelky nevěnoval faktickou pozornost, a nezabýval se řádně její argumentací. V uvedeném postupu Nejvyššího správního soudu spatřuje stěžovatelka taktéž porušení jednacího řádu Nejvyššího správního soudu, konkrétně §28 odst. 2 jednacího řádu, z něhož vyplývá, že jakmile se s věcí seznámí všichni členové senátu, svolá předseda senátu poradu, přičemž senát je způsobilý věc projednat, jsou-li přítomni všichni jeho členové. Stěžovatelka má za to, že časové okolnosti vylučují, aby ve chvíli rozhodování byli členové senátu plně seznámeni s věcí stěžovatelky, tj. se všemi jejími podáními, a byli vůbec poradě senátu přítomni. Pokud jde o věc samotnou, stěžovatelka obsáhle namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, když v rozporu s judikaturou Ústavního soudu zcela ignoroval právní argumentaci předestřenou v kasační stížnosti, např. námitku, že se správce daně, potažmo Městský soud v Praze, nezabýval existencí, resp. mírou pravděpodobnosti daňové povinnosti stěžovatelky, ačkoli stěžovatelka tvrdila, že pro vydání zajišťovacích příkazů nebyly naplněny zákonné podmínky. Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že vydání zajišťovacích příkazů bylo v rozporu se zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti vyjádřenou v §5 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").
3. Vzhledem k charakteru námitek stěžovatelky vztahujícím se k postupu Nejvyššího správního soudu umožnil Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu se k ústavní stížnosti vyjádřit. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření nesouhlasil, že by rozhodl v nepřiměřeně krátké lhůtě, když délka řízení od doručení kasační stížnosti (dne 11. 1. 2016) do rozhodnutí ve věci (dne 31. 3. 2016) odpovídá průměrné délce řízení v 7. senátu Nejvyššího správního soudu v danou dobu. Nejvyšší správní soud taktéž odmítl, že by došlo k porušení §28 jednacího řádu, neboť věc byla projednána senátem dne 31. 3. 2016 za přítomnosti všech jeho členů, kteří byli s věcí dostatečně seznámeni, stejně tak jako s veškerými podáními účastníků řízení. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že věnoval dostatečnou pozornost všem námitkám uplatněným stěžovatelkou a patřičným způsobem na ně v odůvodnění reflektoval, čímž dostál požadavkům kladeným konstantní judikaturou Ústavního soudu. To platí i pro bod 27 doplnění kasační stížnosti ze dne 17. 3. 2016, ve kterém (ani jiném bodě) stěžovatelka nezpochybnila, že by hodnota indexu IN05 nenaznačovala vážné finanční problémy na její straně, pouze polemizovala se způsobem jeho výpočtu, tuto argumentaci Nejvyšší správní soud řádně vypořádal na straně 7 a 8 rozsudku. Pokud jde o námitku porušení principu proporcionality, správní orgány dospěly k závěru, že existovala důvodná obava stran schopnosti stěžovatelky uhradit daň ve smyslu §167 odst. 1 daňového řádu. Její existenci správní organy dovozovaly z velmi nepříznivé ekonomické situace stěžovatelky podložené uceleným logickým okruhem indicií. Zastavení nemovitého majetku s druhým v pořadí v zápisu omezení vlastnických práv, jak navrhovala stěžovatelka, nemohlo poskytnout dostatečnou jistotu úhrady celkové částky dosud nestanovené daně z přidané hodnoty, která dosahovala celkové výše cca 126,5 mil. Kč. Ve vydání zajišťovacích příkazů proto nelze spatřovat dle Nejvyššího správního soudu nepřiměřený zásah do práv stěžovatelky.
4. Ve své replice trvá stěžovatelka na závěru, že Nejvyšší správní soud měl veškeré podklady pro rozhodnutí kompletní až dne 29. 3. 2016, věc však rozhodl do dvou dnů. Pokud Nejvyšší správní soud uvedl, že věc byla projednána na senátu dne 31. 3. 2016 za přítomnosti všech jeho členů, kteří byli s věcí dostatečně seznámeni, toto své tvrzení Nejvyšší správní soud ničím nedokládá. Stejně tak stěžovatelka trvá na tom, že Nejvyšší správní soud odpověděl na většinu jejích námitek obecně, nepřihlížeje k individuálním okolnostem konkrétního případu stěžovatelky.
5. Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 4/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 3 Af 32/2012-70, bylo zamítnuto šest žalob (spojených Městským soudem v Praze ke společnému projednání a rozhodnutí), kterými se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 13075/12-1500-101316, č. j. 13076/12-1500-101316, č. j. 13077/12-1500-101316, č. j. 13078/12-1500-101316, č. j. 13079/12-1500-101316 a č. j. 13080/12-1500-101316, jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 17. 7. 2012, č. j. 415009/12/004940104712, kterým byl vydán zajišťovací příkaz k zajištění částky 23 281 432 Kč představující dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2009, ze dne 17. 7. 2012, č. j. 415369/12/004940104712, kterým byl vydán zajišťovací příkaz k zajištění částky 28 388 725 Kč představující dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2009, ze dne 17. 7. 2012, č. j. 415524/12/004940104712, kterým byl vydán zajišťovací příkaz k zajištění částky 24 814 026 Kč představující dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2009, ze dne 18. 7. 2012, č. j. 415774/12/004940104712, kterým byl vydán zajišťovací příkaz k zajištění částky 26 571 232 Kč představující dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2009, ze dne 18. 7. 2012, č. j. 416250/12/004940104712, kterým byl vydán zajišťovací příkaz k zajištění částky 17 766 672 Kč představující dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2009, a ze dne 18. 7. 2012, č. j. 416412/12/004940104712, kterým byl vydán zajišťovací příkaz k zajištění částky 5 703 333 Kč představující dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2009. Stěžovatelce bylo citovanými rozhodnutími uloženo, aby do 3 pracovních dnů po oznámení zajistila úhradu daně, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty na depozitní účet správce daně. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo.
7. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
8. Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se rychlosti řízení, kterou stěžovatelka považuje za příčinu nedostatečného seznámení se s věcí a jejího nesprávného (a tudíž nezákonného) vyřízení, časové souvislosti průběhu řízení vysvětlil ve svém vyjádření Nejvyšší správní soud, a Ústavní soud si je ověřil z vyžádaného soudního spisu. Je tedy nesporné, že kasační stížnost byla doručena Nejvyššímu správnímu soudu dne 11. 1. 2016, odůvodnění kasační stížnosti dne 18. 2. 2016, druhé odůvodnění kasační stížnosti dne 17. 3. 2016, vyjádření žalovaného dne 21. 3. 2016, replika dne 29. 3. 2016. Dne 31. 3. 2016 pak byla kasační stížnost ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuta. Ústavní soud má za to, že z uvedeného průběhu řízení nelze dovodit porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a to ani v případě, že by pověřený člen senátu věc řešil dne 30. 3. 2016, tedy den před poradou senátu. Nadto je Ústavnímu soudu z jeho vlastní praxe i úřední činnosti známo, že člen senátu, kterému věc připadla k vyřízení, se jí zabývá od samého počátku, jak jsou soudu doručována jednotlivá podání účastníků a postupně si utváří svůj právní názor. Je tedy lichý názor stěžovatelky, že soud začne věc projednávat až poté, co obdrží poslední podání ve věci, či snad až na poradě senátu. Tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud nedoložil, že se příslušný senát skutečně sešel, považuje Ústavní soud za jsoucí až na samé hranici arogance. Ústavnímu soudu není známo, jakým způsobem by měl dle stěžovatelky Nejvyšší správní soud "dokazovat", že se jeho 7. senát skutečně sešel, a že jeho členové znali obsah ve věci doručených podání stěžovatelky a žalovaného. Pokud jde o obsah spisu, který jediný dokládá seznatelným způsobem průběh řízení, ten obsahuje obálku s protokolem o hlasování senátu na č. listu 71. Ústavní soud proto na základě výše uvedených skutečností námitky stěžovatelky procesního charakteru, ve kterých viní Nejvyšší správní soud mimo jiné z role "pouhého vyřizovače" či "kafilérníka rutinéra," nepovažuje za důvodné. To platí i pro námitku stěžovatelky, že třídenní lhůta stanovená Nejvyšším správním soudem pro podání repliky k vyjádření žalovaného byla nedostatečná. Jednak stěžovatelka zaslala repliku Nejvyššímu správnímu soudu až dne 29. 3. 2016, tedy týden po doručení výzvy k replice právnímu zástupci stěžovatelky, jednak stěžovatelce nic nebránilo požádat o prodloužení lhůty, jak to již v průběhu řízení dříve činila.
9. Stejně tak Ústavní soud nemohl přisvědčit námitkám stěžovatelky vztahujícím se k meritu věci. Podle §167 odst. 1 daňového řádu je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz.
10. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku posuzoval otázku naplnění zákonného požadavku existence takové odůvodněné obavy, a dospěl k závěru, že existují skutečnosti, které ve svém souhrnu vedou k oprávněné obavě z budoucí nevymahatelnosti daně. Jednalo se celkem o šest skutečností, které vedly správce daně k vydání předmětných zajišťovacích příkazů. Šlo o tyto skutečnosti: 1) Existence zástavního práva na celkovou částku 325 000 000 Kč ve prospěch Všeobecné úverové banky, a. s., a zástava obchodního podílu stěžovatelky ve společnosti FINRAIL, s. r. o., 2) čerpání kontokorentního úvěru u Všeobecné úverové banky, a. s., ve výši 252 013 241,75 Kč, 3) stav peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky, 4) opakované nárokování nadměrných odpočtů stěžovatelkou, 5) využití procesních prostředků při obraně a hájení práv stěžovatelky, 6) finanční analýza se zaměřením na zadluženost stěžovatelky. Podle Městského soudu v Praze všechny tyto skutečnosti, jasně a srozumitelně uvedené v zajišťovacích příkazech i v rozhodnutích o odvolání, ve svém souhrnu svědčí o stěžovatelčině nepříznivé ekonomické situaci, která se navíc zhoršuje, což obavu z budoucí nevymahatelnosti daně zvyšuje. Podle Městského soudu v Praze byly zajišťovací příkazy vydány v souladu se zákonem a netrpí ani vadou, pro kterou by je bylo nutno zrušit.
11. S těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který s odkazem na svou judikaturu a komentářovou literaturu považoval za nezbytné posoudit na základě konkrétních skutkových okolností, zda existuje ucelený a logický okruh indicií svědčící o nepříznivé ekonomické situaci stěžovatelky, které mohou vést k odůvodněné obavě o její schopnosti uhradit daň v době její vymahatelnosti. Podle závěru Nejvyššího správního soudu takové konkrétní důvody pro oprávněnou obavu ve vztahu k dobytnosti daně existují, a jsou podrobně specifikovány v rozhodnutích správních orgánů. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti konkrétně zabýval otázkou existence zástavních práv na nemovitostech stěžovatelky, otázkou stavu peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky, opakovaným nárokováním nadměrných odpočtů stěžovatelkou, otázkou zpracované finanční analýzy, či problematikou zadlužení stěžovatelky, a dospěl k závěru, že skutečnosti, na základě kterých správní orgány dovodily splnění podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů, tvoří ucelený logický okruh indicií nižší intenzity svědčící o nepříznivé ekonomické situaci stěžovatelky vyvolávající obavu o její schopnosti daň v době její vymahatelnosti uhradit.
12. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožňuje, a domáhá se "chirurgického" přezkoumání všech jejích argumentů, však nelze dovodit neústavnost v rozhodování správních orgánů a soudů, které zcela v souladu se zákonem aplikovaly na zákonem předvídanou situaci příslušné ustanovení daňového řádu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
13. K námitce stěžovatelky ohledně postupu Nejvyššího správního soudu, který se odmítl s odkazem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. zabývat argumentací stěžovatelky směřující ke zkoumání míry pravděpodobnosti daňové povinnosti jako podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který na straně 9 podrobně vysvětluje, že stěžovatelka v žalobách pouze obecně uvedla, že zajišťovací příkazy jsou nezákonné, jelikož nebyly splněny podmínky pro jejich vydání. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu zdůraznil, že ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ústavní soud dodává, že takový závěr Nejvyššího správního soudu (trvání na koncentrační zásadě řízení) obstojí i za situace, kdy, jak uvádí stěžovatelka, zabývání se mírou pravděpodobnosti daňové povinnosti judikatura v době podání žaloby nepovažovala za nezbytné pro vydání zajišťovacích příkazů. Pokud stěžovatelka v této souvislosti v ústavní stížnosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 - 104, Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku případně uvedl, že v citovaném rozsudku konstatovanou povinnost správce daně důvody, pro které je budoucí stanovení daně přiměřeně pravděpodobné, přezkoumatelným způsobem uvést v odůvodnění zajišťovacího příkazu a v odůvodnění rozhodnutí o odvolání řádně vypořádat námitky, kterými daňový subjekt tuto dosud nestanovenou daňovou povinnost vyvrací, správní orgány v nyní projednávané věci splnily, neboť z jejich rozhodnutí vyplývá, z jakých důvodů je pravděpodobné, že bude daň doměřena. Nejvyšší správní soud taktéž zdůraznil, že ani z jeho rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015-104, nevyplývá, že by správní soud měl míru pravděpodobnosti existence daňové povinnosti zkoumat z úřední povinnosti.
14. Závěrečnou námitkou stěžovatelky týkající se porušení principu proporcionality, tedy otázkou, zda bylo účelné vydat zajišťovací příkazy na částku 126 525 420 Kč a žádat stěžovatelku o poskytnutí jistoty, namísto zajištění movitých či nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelky, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť nebyly stěžovatelkou uplatněny v řízení před Nejvyšším správním soudem a jako takové jsou tedy vyloučeny s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu