ECLI:CZ:US:2016:2.US.182.16.1
sp. zn. II. ÚS 182/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Jana Kyzlinka, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem Elišky Machové 41, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 22. 9. 2014, č. j. 18 Co 590/2013-365, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 22 Cdo 1815/2015-406, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 95 odst. 1 a v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem soudů, které v jeho věci s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dovodily, že při rozhodování o nákladech řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení, na který je nahlíženo tak, že jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobkyně navrhovala, má být v otázce nákladů řízení postupováno dle §142 odst. 1 o. s. ř., a jedná se tak o plný procesní úspěch žalobkyně. Stěžovatel uvádí, že ačkoliv je seznámen s dotčenou judikaturou Nejvyššího soudu, je přesvědčen, že soudy zastávaný právní názor je nejen v rozporu Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, nýbrž i s všeobecně platnými a společností uznávanými principy spravedlnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví byl mezi žalobkyní a stěžovatelem nesporný, až na výši obvyklé ceny vypořádacího podílu, kterou měl stěžovatel žalobkyni zaplatit. Soudní řízení tak mohl v danou chvíli zahájit každý z účastníků řízení, a to, že se účastníci nedohodli na stanovení obvyklé ceny vypořádávaných nemovitostí mimo soudní řízení, je přinejmenším rovnoměrnou vinou každého z nich. Otázka stanovení obvyklé ceny vypořádacího podílu byla přitom značně komplikovanou (ze strany účastníků řízení předloženo 6 znaleckých posudků), když všechny znalecké posudky, které byly v řízení provedeny, se diametrálně odlišují v závěru o obvyklé ceně vypořádávaných nemovitostí, respektive v závěru o obvyklé ceně vypořádacího podílu žalobkyně. Stěžovatel uvádí, že dle ustálené rozhodovací praxe soudů je nutné otázku soudního vypořádání podílového spoluvlastnictví považovat za tzv. judicium duplex, tj. soudní řízení, jehož rozhodnutí je ku prospěchu oběma stranám, návrh může podat kterákoli strana, kdy soud není dokonce vázán ani žalobním návrhem žalobce ohledně způsobu vypořádání. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481). Stěžovatel proto v postupu soudů a potažmo i v obecně užívané soudní praxi, kterou je dle jeho mínění třeba změnit, spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 23. 7. 2013, č. j. 10 C 81/2012-108, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví Ing. Bc. Ludmily Šmidové (dále jen "žalobkyně") a stěžovatele k nemovitostem, a to budově č. p. A1 na pozemku p. č. st. A2, pozemku p. č. A3 a pozemku p. č. A4, vše zapsáno na LV č. A5 pro obec a katastrální území Jaroměřice, část obce Jaroměřice, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy, přikázal tyto nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatele (výrok II.), uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl 260 000 Kč (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV. a V.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení stěžovateli (výrok VI.). Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, č. j. 18 Co 590/2013-365, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil, a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl 321 250 Kč (výrok I. bod č. 3) a dále zaplatit žalobkyni a státu náhradu nákladů řízení (výrok I. body č. 4 a 5). Odvolací soud dále rozhodl, že stěžovatel je povinen poskytnout náhradu nákladů odvolacího řízení žalobkyni (výrok II.) i náhradu nákladů státu (výrok III.). Rozhodnutí odvolacího soudu, a to výrok I. bod č. 3, č. 4, č. 5, a výrok II. a III., napadl stěžovatel dovoláním, které ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Hradci Králové ani Nejvyššího soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
6. Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu Ústavním soudem platí tím spíše pro otázku rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667)].
7. Ústavní soud napadená rozhodnutí v naznačeném rozsahu přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nenalezl.
8. Krajský soud v Hradci Králové opřel svůj výrok o nákladech nalézacího řízení o judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jmenovitě o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, které bylo shledáno ústavně souladné s usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 738/14 ze dne 25. 11. 2014. V citovaném usnesení dovolací soud setrval na svém konstantním závěru, že "ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu". Krajský soud v této souvislosti taktéž odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1637/09 ze dne 15. 7. 2009, ve kterém byla posuzována právní věc obdobná věci stěžovatele, se stejnými právními závěry obecných soudů. Zatímco okresní soud nepovažoval otázku zrušení podílového spoluvlastnictví a způsob vypořádání za spor a ohledně výše vypořádání shledal stejný úspěch stran, krajský soud naopak poukázal na předmět řízení s ohledem na petit žaloby a konstatoval, že bylo vyhověno žalobě (petitu) v plném rozsahu, proto byla žalobkyně úspěšná. Také námitky stěžovatele byly shodné, když tvrdil, že krajský soud změnil nákladový výrok, aniž by se krom otázky zrušení a způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, na kterém se účastnící shodli, zabýval tím, že předmětem sporu byla toliko výše vypořádání. V citované věci Ústavní soud dovodil, že závěry krajského soudu nelze označit za protiústavní, když krajský soud postupoval evidentně dle platné zákonné úpravy, řádně se zabýval (primárně) otázkou úspěchu stran řízení a při svých závěrech o procesním výsledku vycházel ze skutečností zjištěných ze soudního spisu (zejména žalobní žádání a rozhodnutí v meritu věci).
9. Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ostatně obdobně nahlížel na danou problematiku Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 278/11 ze dne 23. 7. 2012, kdy se taktéž ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zabýval právní otázkou, zda je v řízení, v němž soud není vázán návrhy účastníků (iudicium duplex), namístě aplikovat při rozhodování o nákladech řízení zásadu úspěchu ve věci či naopak zda má být pravidlem, že se náhrada nákladů řízení účastníkům nepřiznává. Ústavní soud v citovaném usnesení vycházel z nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481), a dospěl k závěru, že jestliže tedy městský soud rozhodl o nákladech řízení dle zásady úspěchu ve věci, nelze mu z hlediska ústavněprávního nic vytknout (zde Ústavní soud odkázal na své usnesení sp. zn. II. ÚS 902/10 ze dne 3. 6. 2010). Ústavní soud se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele, který, tak jako v nyní projednávané věci, namítal disproporci mezi náklady řízení a náhradou za spoluvlastnický podíl, kterou žalobkyně obdržela. Ústavní soud konstatoval, že se jedná o dva samostatné nároky, které mají odlišný základ; celková výše nákladů řízení je determinována jeho délkou, resp. počtem činěných úkonů, a nelze tedy vyloučit, že v určitých situacích bude dosahovat či přesahovat výši přisouzeného plnění. To však, právě s ohledem na odlišný základ obou nároků, nelze hodnotit jako porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví.
10. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ten odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí na usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, kterým byl zrušen jako rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu rozsudek odvolacího soudu, který na věc aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků a náklady řízení vynaložené státem mezi účastníky rozdělil rovným dílem. V citovaném usnesení vyšel Nejvyšší soud mimo jiné z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1637/09 ze dne 15. 7. 2009, ve kterém se uvádí, že jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatele směřující proti rozsudku krajského soudu za důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu a vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu s občanským soudním řádem, a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
12. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy jasně vyložily, na základě jakých důvodů přiznaly žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, tedy to, v čem spatřují procesní úspěch žalobkyně. Jak již bylo shora konstatováno, při existenci zásad pro přiznání nákladů řízení ve smyslu §142 o. s. ř. je ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy třeba přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétní věci. To je za daných souvislostí významné potud, že žalobkyně v průběhu řízení při respektování závěrů revizního znaleckého posudku navrhla náhradu vypořádacího podílu ve výši 321 500 Kč, přičemž stěžovatel, přestože byl odvolacím soudem upozorněn na nesprávné nákladové výroky okresního soudu, nepřijal v rámci smírného řešení nabídku žalobkyně na náhradu nákladů ve výši 50 000 a návrh vypořádacího podílu 300 000 Kč. Lze tak přisvědčit odvolacímu soudu, že stěžovatel nese plně důsledky svého procesního postupu, a nemůže nyní úspěšně namítat, že vnímá postup obecných soudů, které shledaly žalobkyni plně úspěšnou, jako nespravedlivý a sankcionující.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu