ECLI:CZ:US:2016:2.US.183.16.1
sp. zn. II. ÚS 183/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Jitky Markové, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2015 č. j. 22 Co 1436/2015-363 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka brojila zejména proti postupu obecného soudu, který vyřešil otázku náhrady nákladů řízení zcela odlišně od právního posouzení, jež učinil soud prvního stupně. V řízení před odvolacím soudem pak nebyla otázka nákladů řízení žádným způsobem projednávána (řešena), pročež stěžovatelka byla fakticky zbavena možnosti skutkově a zejména právně argumentovat ohledně výroku o nákladech soudního řízení.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 46 384 Kč, a to jak žalobci A) (Prof. RNDr. Pavel Kindlmann, DrSc.), tak žalobci C) (Doc. RNDr. Jakub Hruška, CSc.). Své rozhodnutí opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Konstatoval, že v případě, kdy bylo zčásti řízení zastaveno v důsledku zavinění stěžovatelky a byť podle výroku napadeného rozsudku nebyly ve zbývajícím rozsahu žalobci úspěšní, je namístě v daném typu sporu na ochranu osobnosti vycházet z hlediska materiální spravedlnosti z premisy, že žalobci měli v zásadě plný úspěch. Nejvyšší soud v takových případech vyslovil závěr, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu nebo poskytnout mu morální satisfakci, popřípadě dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit výsledek řízení ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.
3. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecný soud své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, přičemž je opřel též o judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí v tom směru, jak o ní v závěru textu ústavní stížnosti hovoří stěžovatelka, pak nemůže obstát, a to právě i s ohledem na existující judikaturu nejvyšších soudních instancí, kterou obecný soud aplikoval.
5. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu