ECLI:CZ:US:2016:2.US.1861.16.1
sp. zn. II. ÚS 1861/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 12. 2014, č. j. 22 P 27/2014-554, ve znění rozsudků téhož soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 22 P 27/2014-578, a ze dne 17. 3. 2015, č. j. 22 P 27/2014-803, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 30 Co 246/2015-1131, 30 Co 24/2015-1131, 30 Co 25/2015-1131, za účasti Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů nezletilých dětí B. a Ad., jejichž otcem je právě stěžovatel a matkou L. K.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Kolíně ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve znění citovaných rozsudků téhož soudu) o návrhu matky na úpravu poměrů k nezletilým pro dobu před a po rozvodu, jímž se domáhala svěření nezletilých dcer do své výlučné výchovy (stěžovatel se naopak domáhal jejich svěření do své výlučné výchovy, event. do střídavé výchovy), rozhodl tak, že nezletilé dcery se svěřují do výchovy matky (výroky I. a III.) a stěžovatele zavázal přispívat na výživu nezletilých částkami 2.000, resp. 2.500 Kč měsíčně (výroky II. a IV.), dále pak upravil styk stěžovatele s nezletilými dcerami, a to jak běžný styk (každý lichý týden od čtvrtka 17:00 hod. do neděle 16:00 hod.), tak i styk v období prázdnin (výrok V.); okresní soud rozhodl též o nákladech řízení (výrok VI.).
3. Rozhodnutí o svěření nezletilých dcer do výchovy matky okresní soud odůvodnil zejména s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru klinické psychologie, vypracovaného MUDr. B. Kobedou a PhDr. M. Preissem, dále na zprávy opatrovníka nezletilých dětí (MěÚ Trutnov - orgán sociálně právní ochrany dětí) či výslechy obou rodičů, prostřednictvím nichž byly mimo jiné hodnoceny jak osobnostní charakteristiky obou rodičů a jejich výchovné předpoklady, tak osobnostní vývoj nezletilých dcer. Dle okresního soudu z provedených důkazů zřetelně vyplývá, že "oba rodiče mají dobré výchovné předpoklady k výchově dětí", nicméně "vztah mezi rodiči je velmi konfliktní" a "dlouhodobě mezi nimi dochází k neshodám ohledně výchovy a styku (stěžovatele) s nezletilými", a proto dospěl k závěru, že "v zájmu obou nezletilých je, aby byly v současné době svěřeny do péče matky", v níž fakticky pobývaly již od srpna 2013, kdy se matka společně s nimi odstěhovala ze společné domácnosti se stěžovatelem. V souvislosti s tím pak okresní soud přistoupil i k úpravě styku stěžovatele s nezletilými, resp. ke stanovení jeho vyživovací povinnosti.
4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala matka i stěžovatel odvolání. Zatímco matka v něm polemizovala zejména se způsobem, jakým bylo rozhodnuto o výši vyživovací povinnosti stěžovatele, přičemž se okresní soud ani nijak nevypořádal s otázkou dlužného výživného, stěžovatel v něm zpochybnil samotný závěr okresního soudu ohledně svěření nezletilých dcer do výchovy matky. Stěžovatel konkrétně namítal, že okresní soud své rozhodnutí nijak blíže neodůvodnil a dostatečně v něm nereflektoval judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky svěřování nezletilých dětí do střídavé výchovy.
5. Krajský soud v Praze na základě těchto odvolání rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností částečně změnil rozsudek okresního soudu, a to ve výroku II. rozsudku, když zvýšil vyživovací povinnost stěžovatele k nezl. B. na 3.000 Kč, dále pak rozhodl o dlužném výživném, a v neposlední řadě změnil výrok V. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými dcerami stýkat v každém lichém týdnu od pátku 15:00 hod. do neděle 18:00 hod. Ve zbylé části naopak krajský soud rozsudek okresního soudu (včetně výroku o svěření nezletilých dcer do výchovy matky) potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správný.
6. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který doplnil o další důkazy (zejm. doplněk předmětného znaleckého posudku, zprávy opatrovníka nezletilých dcer či zprávy ze ZŠ a MŠ v Trutnově), přičemž v odůvodnění rozsudku přisvědčil okresnímu soudu, pokud rozhodl o svěření nezletilých dcer do výchovy matky. Krajský soud sice konstatoval, že z provedených důkazů vyplývá, že "oba rodiče jsou schopni pečovat stejně kvalitní způsobem o obě nezletilé dcery, mají s nimi vzájemně velmi dobrý vztah, s tím, že pokud by bydleli v přiměřené vzdálenosti, přicházelo by do úvahy dle ustanovení §907 občanského zákoníku nařízení střídavé výchovy nezletilé B. i nezletilé A." Následně však dospěl k závěru (podpořeným odkazy na judikaturu Ústavního soudu), že "faktická situace je taková, že matka s oběma nezletilými dětmi bydlí v Trutnově, což představuje 105 kilometrů motorovým vozidlem s optimální dobou jízdy 1,19 hodiny. S přihlédnutím k tomu, že nezletilá B. je žákyní prvé třídy základní školy (od 1. 9. 2015) mohla by být střídavá výchova aplikována pouze za situace, že by navštěvovala zároveň základní školu v místě bydliště (stěžovatele), což i s ohledem na zprávy Základní školy v Trutnově by pro dítě představovalo extrémní psychickou i fyzickou zátěž. (...) Základní škola v Trutnově konstatuje problémy se začleněním nezletilé B. do kolektivu." Navíc krajský soud přihlédl jednak k tomu, že stěžovatel "odmítl akceptovat stanovisko základní školy, aby nezletilá B. v době jeho styku neměla páteční absence", jednak k tomu, že "matka, byť i v souvislosti s nařízenými předběžnými opatřeními, (stěžovateli) s oběma nezletilými dětmi již styk umožňuje." Ve vztahu k nezl. A. pak krajský soud uvedl, že "je dítětem předškolního věku, takže aktuálně navštěvuje mateřskou školu. Nicméně s ohledem na blízký sourozenecký vztah s nezletilou B. nemůže přicházet do úvahy jejich oddělení tak, že by, na rozdíl od nezletilé B., byla svěřena do střídavé výchovy či výlučné výchovy (stěžovatele)" (str. 8 rozsudku).
7. Změnu úpravy pravidelného styku stěžovatele s nezletilými, který byl nově vymezen nikoliv od čtvrtka každý lichý týden v roce, ale až od pátku, pak krajský soud odůvodnil tím, že "souvisí především s nástupem nezletilé B. do prvé třídy základní školy s tím, že z opakovaných zpráv Základní školy v Trutnově (zejména ředitele této školy) vyplývá, že škola trvá na přítomnosti nezletilé B. v pátek, což (stěžovatel) odmítl (jak vyplývá z průběhu odvolacího řízení) respektovat." Současně však krajský soud nově upravil běžný víkendový styk stěžovatele s nezletilými dcerami i jeho styk s nimi o všech prázdninách tak, že nově končí v 18:00 hodin, a to "s přihlédnutím nejen k věku obou nezletilých, ale i k tomu, aby měl (stěžovatel) možnost zajistit pro děti adekvátní program" (str. 10 rozsudku).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského i okresního soudu nesouhlasí a v argumentaci, opírající se o níže citovanou judikaturu Ústavního soudu, podrobně polemizuje s konkrétními důvody obecných soudů (zejména krajského soudu), na jejichž základě bylo odmítnuto stanovení střídavé výchovy nezletilých dcer a rozhodnuto o jejich svěření do výchovy matky, což je dle jeho názoru v rozporu s jejich nejlepšími zájmy. Stěžovatel je toho názoru, že v zájmu nezletilých dcer naopak střídavá výchova je, a pokud ji obecné soudy vyloučily za situace, kdy oba rodiče stejnou měrou splňují všechna kritéria, vymezená v judikatuře Ústavního soudu, aniž by pro takový postup uvedly relevantní důvody, porušily jeho ústavně zaručená práva. Za tímto účelem pak stěžovatel předkládá řadu konkrétních námitek a skutkových tvrzení (manipulace ze strany matky, neschopnost komunikace z její strany atp.), která mají potvrzovat názor o potřebě změny výchovného prostředí nezletilých dcer, což však obecné soudy nezohlednily. V neposlední řadě stěžovatel zpochybňuje argument obecných soudů ohledně vzdálenosti bydlišť obou rodičů jako překážky pro stanovení střídavé výchovy, což je dle jeho názoru rovněž v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu (zejm. s usnesením sp. zn. II. ÚS 2902/13 ze dne 28. 5. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů avšak Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dcerám, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jejich střídavé výchovy, a svěřily je do péče jejich matky. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Stěžovatel nicméně, navzdory svému tvrzení o znalosti role Ústavního soudu, staví povýtce Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů jeho nezletilých dcer, stanovené obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
11. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dcerám, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele kupříkladu tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
12. Jak ostatně sám stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014]. Právě v tomto aspektu rozhodování obecných soudů v nyní projednávaném případě stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, neboť je toho názoru, že obecné soudy tuto premisu nerespektovaly, a to navzdory skutečnosti, že oba rodiče dle názoru stěžovatele tato kritéria splňují stejnou měrou.
13. S tímto hodnocením stěžovatele se nicméně Ústavní soud neztotožňuje, neboť je založeno na velmi zjednodušeném a z pohledu stěžovatele do značné míry subjektivním výkladu závěrů judikatury Ústavního soudu ohledně rozhodování obecných soudů o stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí, když v něm pomíjí konkrétní specifické okolnosti nyní projednávaného případu, které v současnosti střídavou výchovu nezletilých dcer vylučují, a to pro její rozpor se základním postulátem řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
14. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž současně vyplývá (což ovšem stěžovatel při její citaci v ústavní stížnosti pomíjí), že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
15. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve velmi výjimečných případech, neboť je nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
16. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilých dcer a svěřily je do péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
17. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezletilým dcerám, příp. zda jsou u obou rodičů splněny (především materiální) předpoklady pro svěření nezletilých dcer do střídavé výchovy a jaké jsou jejich postoje k takovému opatření, ale především kladly důraz právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Přestože tedy obecné soudy v nyní projednávaném případě konstatovaly, že "oba rodiče mají dobré výchovné předpoklady k výchově dětí, oba mají zájem děti vychovávat" a v jejich péči nebyly shledány žádné nedostatky, ke stanovení střídavé výchovy nepřikročily "automaticky", nýbrž se ve svém rozhodování pečlivě zabývaly rovněž zkoumáním možných úskalí a důsledků svěření nezletilých dcer do střídavé výchovy obou rodičů, a to jak s ohledem na jejich samotný osobnostní vývoj od útlého věku, tak i s ohledem na specifické okolnosti nyní projednávaného případu, jejichž přítomnost by v případě svěření nezletilých dcer do střídavé výchovy obou rodičů vyvolala negativní důsledky nejen pro jejich budoucí rozvoj (obtížná adaptace nezl. B. v počátku její školní docházky na ZŠ v Trutnově, která by v případě střídavé výchovy byla ztížena nutností se nově adaptovat i v prostředí druhé základní školy v místě bydliště stěžovatele, resp. vyloučení svěření nezl. A. do střídavé výchovy z důvodu přítomnosti silných sourozeneckých vazeb se starší sestrou), ale i samotný výkon střídavé výchovy by činily velmi komplikovaným (negativně zabarvené vzájemné vztahy rodičů, neschopnost komunikace a vzdálenost bydlišť obou rodičů). Proto obecné soudy svěření nezletilých dcer do střídavé výchovy odmítly jako rozporné s jejich zájmy, což také velmi podrobně (zejména krajský soud) a s oporou v provedeném dokazování a v závěrech judikatury Ústavního soudu odůvodnily.
18. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilé dcery do výlučné péče jejich matky, ovšem s důrazem na to, aby byly zachovány "vzájemné citové vazby mezi (stěžovatelem) a nezletilými". Tomuto požadavku také obecné soudy přizpůsobily i způsob a rozsah úpravy styku stěžovatele s nimi, přičemž i zde krajský soud hájil především nejlepší zájem nezl. B., která by dle původní úpravy běžného styku, vymezené okresním soudem, byla nucena v podstatě každý lichý týden v pátek absentovat ve výuce, což bylo i v rozporu s doporučeními ZŠ v Trutnově, kam dochází.
19. Pokud stěžovatel zpochybňuje argument obecných soudů ohledně vzdálenosti bydlišť obou rodičů jako překážky pro stanovení střídavé výchovy odkazem na závěry z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2902/13, ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožňuje, neboť uvedené rozhodnutí vycházelo ze zcela odlišných skutkových okolností, než tomu bylo v nyní projednávaném případě stěžovatele. Ústavní soud v něm sice aproboval závěr krajského soudu, který odmítl argument okresního soudu ohledně vzdálenosti bydlišť obou rodičů jako překážky pro stanovení (pokračování) střídavé výchovy, nicméně krajský soud svým rozhodnutím (rušícím předchozí rozhodnutí okresního soudu) ponechal beze změny již tři roky trvající střídavou výchovu nezletilého, jemuž bylo nadto v době rozhodování krajského soudu téměř 9 let, a navíc své rozhodnutí opřel o závěry ze znaleckého posudku, který v osobnostním rozvoji a v adaptaci nezletilého neshledal žádné negativní jevy, způsobené pokračující střídavou výchovou a v důsledku toho i neustálou nutností u nezletilého cestovat, měnit bydliště i základní školy. Takové okolnosti ovšem v nyní projednávaném případě stěžovatele (zejména u nezl. B.) nenastaly, což ovšem v žádném případě neznamená, že by tomu tak nemohlo být do budoucna.
20. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda ve vzájemném chování rodičů nezletilých dcer, resp. v osobnostním vývoji samotných nezletilých dcer došlo k nějakému pokroku, a způsob úpravy jejich výchovy, příp. rozsah styku stěžovatele s nimi, tomu přizpůsobily.
21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu