ECLI:CZ:US:2016:2.US.1868.15.2
sp. zn. II. ÚS 1868/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, se sídlem Malátova 633/12, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 11. 2014 sp. zn. P 201/2013, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 39 Co 31/2015, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a H. K., zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 5, Praha 1, 110 00, a nezletilého M. K., zastoupeného kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 11, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Stěžovatel je otcem nezletilého vedlejšího účastníka, jehož matkou je vedlejší účastnice - manželka stěžovatele. Z důvodu probíhajícího řízení o rozvodu manželství se rodiče obrátili na soud, aby závazně upravil poměry a péči o nezletilého pro dobu do rozvodu a po rozvodu jejich manželství. Stěžovatel navrhoval svěření nezletilého do své výlučné péče, alternativně navrhoval péči střídavou.
Obvodní soud pro Prahu 8 ústavní stížností napadeným rozhodnutím svěřil nezletilého do péče matky, upravil styk s otcem a stanovil výši výživného. Stěžovateli byl umožněn styk s dítětem každý sudý týden v kalendářním roce v době od čtvrtka od 15:00 hodin do neděle 19:00 hodin. Dále soud upravil styk v období vánočních svátků (od 26. 12. do 28. 12. v lichém roce a od 28. 12. do 2. 1. v sudém roce), letních prázdnin (dvakrát 14 dní), jarních prázdnin (celé prázdniny v každém lichém roce) a velikonočních prázdnin (celé prázdniny v každém sudém roce).
Proti rozsudku podali odvolání jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice (matka).
Oproti jednání před soudem prvého stupně došlo ke změně názoru kolizního opatrovníka nezletilého, neboť před jednáním odvolacího soudu bylo odloženo trestní stíhání stěžovatele vyšetřovaného na základě trestního oznámení vedlejší účastnice pro podezření ze sexuálního zneužívání nezletilého vedlejšího účastníka. Dle kolizního opatrovníka bylo zřejmé, že řádný vývoj nezletilého je ohrožen buď samotným zneužíváním ze strany otce, anebo naopak přímým ovlivňováním nezletilého, aby v tomto směru vypovídal. Obojí přitom poškozuje zdravý vývoj nezletilého. Kolizní opatrovník při odvolacím řízení vycházel ze skutečností, že bylo prokázáno, že skutek, z něhož byl otec nařčený, se nestal, tudíž že existuje reálná možnost, že matka nebo osoby z její širší rodiny ovlivnily vnímání reality nezletilého, vštěpovaly mu informace, které vzhledem k obsahu byly pro nezletilého demoralizující a nevhodné a které mu především zásadně ovlivnily jeho vztah k otci.
Městský soud v Praze ponechal nezletilého v péči matky, pouze změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že částečně rozšířil styk dítěte se stěžovatelem v období vánočních prázdnin tak, aby styk zahrnoval též Štědrý den (styk od 24. 12. do 26. 12. v lichém roce). Soud při svěření nezletilého do péče matky vyšel z obsáhlých závěrů soudu prvého stupně, doplnil dokazování, přičemž uzavřel, že nezletilý není dle znaleckých závěrů zralý na střídavou výchovu (s ohledem na jeho psychický stav hrozí neurotizace), nejužší citový vztah má k matce, která je mu citovou oporou. V nejlepším zájmu dítěte je dle soudu (v souladu se závěrem znalce) svěření nezletilého do péče matky a upravení širokého styku s otcem.
II. Argumentace stěžovatele
S ohledem na to, že dovolání není v uvedené věci přípustné, podává stěžovatel přímo ústavní stížnost.
Stěžovatel tvrdí, že oběma napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo rodiče na péči o dítě a jeho výchovu a právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), právo na soukromý a rodinný život dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluvy") a čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivé projednání nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na spravedlivý soudní proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Soudy dle stěžovatele při rozhodování o svěření nezletilého do péče nerespektovaly nejlepší zájem nezletilého dítěte, jak je zakotven v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nezbytné vycházet z premisy, že zájmem nezletilého je, aby byl především v péči obou rodičů. Pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu vážný a skutečný zájem a pokud oba dbají kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte toto jiné řešení.
Podle stěžovatele je nejlepším zájmem nezletilého dítěte (vedlejšího účastníka) klidné výchovné prostředí zajišťující druhému rodiči pravidelný a široký styk, pravidelné informace o dítěti a schopnost dohodnout se s druhým rodičem na podstatných věcech týkajících se dítěte. Vedlejší účastnice dle stěžovatele však tyto vlastnosti v průběhu řízení neprokázala - naopak dlouhodobě vede proti stěžovateli "jakýsi druh války" s permanentní snahou omezit styk dítěte se stěžovatelem na absolutní minimum, stěžovatele dehonestovat a rozhodovat o dítěti způsobem, jako by otce nemělo.
Soudy dle stěžovatele nerozhodovaly v nejlepším zájmu nezletilého dítěte, neboť dostatečně nezohlednily míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče jedné z osob, která o něj projevuje zájem a schopnosti osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby.
Stěžovatel připomíná, že soud prvního stupně shledal, že výchovné schopnosti obou rodičů jsou plně zachovány, stejně jako jejich schopnost se o nezletilého postarat. Soud sice negativně zhodnotil skutečnost, že vedlejší účastnice ve snaze oddálit vydání meritorního rozhodnutí iniciovala zahájení trestního řízení proti stěžovateli pro sexuální delikt údajně spáchaný na nezletilém. Ačkoli takovéto chování soud prvního stupně označil za zjevně účelové s cílem prodloužit řízení a poškodit stěžovatele, neshledal jej natolik zásadním, aby neupřednostnil vedlejší účastnici jako osobu, která o nezletilého od útlého dětství pečovala a ke které má nezletilý nejbližší citový vztah. Stěžovatel zároveň připomíná konstataci soudu prvého stupně, že pokud by se prokázalo, že vedlejší účastnice manipulovala nezletilého v rámci sexuálního obvinění stěžovatele za účelem jej poškodit, lze takovou skutečnost hodnotit velmi negativně.
Stěžovatel vytýká soudu prvého stupně, že ignoroval základní zákonné kritérium rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče, které je vyjádřeno v §907 odst. 3 občanského zákoníku ("Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, ... dále soud bere zřetel rovněž ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem") a při meritorním rozhodnutí preferoval osobu matky, přestože v řízení bylo prokázáno, že matka obsah §907 odst. 3 občanského zákoníku chronicky porušuje. Stěžovatel rekapituluje skutečnosti, ze kterých měl soud prvého stupně dostatek informací pro závěr, že matka, která nebyla schopna se dohodnout s druhým rodičem (otcem) na výchově dítěte, neuznávala roli a důležitost osoby otce a výchovu pojímala už v průběhu soudního řízení tak, jako kdyby nezletilý měl za rodiče jen ji samotnou.
Stěžovatel vytýká soudu prvého stupně neodůvodněné upřednostnění závěrů znaleckého posudku před ostatními důkazy.
Stěžovatel připomíná závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), že výlučně pečující rodič nemá odmítat výchovné působení druhého rodiče, nemá být proti němu a priori negativně zaměřený, neboť se to může přenést i na dítě a to by mohlo negativně působit na emocionální vazbu dítěte k druhému rodiči. Soud prvého stupně navzdory tomu, že uvedený nález cituje, z jeho závěru nevychází, a porušil zákonem stanovenou povinnost přihlédnout i k tomu, jakou má ten který rodič schopnost dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.
Stěžovatel rekapituluje, že opakovanými návrhy usiloval o širší styk s nezletilým, respektoval každé soudní rozhodnutí (předběžná opatření týkající se styku s nezletilým či výživného na nezletilého), v rámci silně limitovaných možností styku s nezletilým pečoval o nezletilého naprosto bez problémů, prokázal vhodnost bytových podmínek pro nezletilého, spolupracoval s orgánem sociálněprávní ochrany dětí či mediátory, včetně odborníků (např. Dětského krizového centra), aktivně sám inicioval spolupráci s terapeutickými zařízeními, které by pomohly obnovit komunikaci s matkou nezletilého - Dům tří přání, očistil svoji osobu z nepravdivých nařčení matky ze zločinu znásilnění a z přečinu ublížení na zdraví.
Naopak ve vztahu k vedlejší účastnici stěžovatel připomíná, že usilovala o minimalizaci kontaktu otce a dítěte, bránila stykům nezletilého s otcem, zejména zmařila jednorázové vykonatelné rozhodnutí o styku nezletilého s otcem, opakovaně mařila předběžné opatření soudu, nerespektovala rozhodnutí správních orgánů (orgánu sociálněprávní ochrany dětí) ve věci nařízení správního řízení (nařízení mediace), opakovaně neinformovala stěžovatele o jakýchkoliv záležitostech nezletilého, i zásadního charakteru (zdravotní stav, přihlášení do předškolního zařízení apod.), negativně programovala syna proti stěžovateli, jehož vyvrcholením bylo iniciování trestního řízení v neprospěch stěžovatele kvůli údajnému zneužití nezletilého se sexuálním podtextem. Stěžovatel dále připomíná, že orgány činnými v trestním řízení bylo zahájeno trestní stíhání vedlejší účastnice z přečinu vydírání (stěžovatele).
Stěžovatel připomíná, že nelze do nekonečna stavět výlučnou péči jednoho z rodičů (matky) na tom, že tento rodič (matka) trávil s dítětem mateřskou či rodičovskou dovolenou, kdy o něj převážně pečoval, pokud od této doby uplynula zásadní doba v řádu let (v případě nezletilého došlo k rozchodu rodičů ve věku necelých 4 let nezletilého, přičemž v době rozhodování odvolacího soudu mu bylo 5 a půl roku, v praktické rovině se tedy věk nezletilého v průběhu soudního řízení zvýšil o třetinu jeho dosavadního života). Stěžovatel má za to, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl nezletilý již ve věku (5 let a 2 měsíce), kdy by pro něj odpoutání se od matky a minimálně střídavá péče byly přínosnější. Nezletilý se nachází ve vývojovém období, v němž je role otce nezastupitelná.
Stěžovatel tvrdí, že soud prvého stupně porušil jeho právo dle čl. 32 odst. 4 Listiny tím, že a priori vyloučil střídavou péči o nezletilého pouze na základě neschopnosti komunikace rodičů a větší citové vázanosti nezletilého na vedlejší účastnici (matku).
Svěřením nezletilého do péče vedlejší účastnice za situace, kdy chronicky porušovala zákon, vykonatelná soudní rozhodnutí, přičemž současně negativně programovala nezletilého proti stěžovateli, byly definitivně ohroženy rodinné vazby směrem k osobě stěžovatele.
Stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu, podle níž nedostatek kvalifikované komunikace rodičů není důvodem pro vyloučení střídavé péče o nezletilé dítě. Soud prvního stupně sice konstatoval vypjatou vztahovou situaci mezi rodiči, ovšem situaci se nepokusil žádným způsobem zlepšit, ačkoli jsou mu k tomu uděleny procesní prostředky a s ohledem na nejlepší zájem nezletilého by měl aktivně usilovat o zlepšení vztahů mezi rodiči a tím usnadnit jejich společnou nebo střídavou péči o nezletilého, jak plyne z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Soud měl možnost nařídit účastníkům například mediaci, o níž se již stěžovatel s kolizním opatrovníkem pokoušeli, nepodařilo se ovšem přesvědčit ke spolupráci matku. K žádnému kroku, který by pomohl vztah rodičů napravit, však ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nepřistoupily. Stěžovatel připomíná, že se pokoušel sám aktivně vyhledat pomoc odborného zařízení, vedlejší účastnice však pokusy o dlouhodobější hledání řešení odmítala. Odmítla zařízení, která navrhoval stěžovatel i mediaci nařízenou orgánem sociálně-právní ochrany dětí.
Neshoda rodičů a jejich neschopnost komunikace, způsobená z významné míry neochotou vedlejší účastnice, však vyústila ve svěření nezletilého do její výlučné péče, která tak byla dle stěžovatele de facto za své protiprávní chování "odměněna" a stěžovateli naopak byla přičtena k tíži nekomunikace mezi rodiči, ačkoli nebyl jejím hlavním viníkem. Tímto postupem soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo na péči a výchovu nezletilého, neboť soudy neusilovaly zákonnými prostředky o zlepšení komunikace a nepostupovaly tak v nejlepším zájmu dítěte.
V průběhu řízení před odvolacím soudem se měl styk stěžovatele s nezletilým nadále řídit předběžným opatřením, vedlejší účastnice však přestala nezletilého od 5. 12. 2014 stěžovateli ke styku úplně předávat, zcela zamezila jakémukoliv jejich vzájemnému kontaktu, s otcem nekomunikovala a odmítala mu sdělit i nejzásadnější informace o nezletilém, jako místo jeho pobytu nebo jeho zdravotní stav. Stěžovatel se o nejzákladnějších záležitostech nezletilého dozvídal vlastním pátráním či ze spisu kolizního opatrovníka či soudu.
Krátce před konáním prvního ústního jednání odvolacího soudu (dne 11. 3. 2015) byl otec zproštěn podezření ze sexuálního zneužívání nezletilého, přičemž stěžovatel připomíná, že ze znaleckých posudků zpracovaných v rámci trestního řízení vyplynulo (a odvolací soud to měl vzít v potaz), že v důsledku dlouhodobého, vedlejší účastnicí úmyslně zaviněného odloučení nezletilého od stěžovatele došlo k převrácení vnímání reality nezletilého, který ačkoliv se stěžovatelem ještě na podzim 2014 vycházel výborně, najednou jej po třech měsících naprostého odloučení odmítá. Nezletilý byl tedy chováním vedlejší účastnice, která mu zcela odepřela styk s druhým rodičem, silně poškozen a bylo negativně ovlivněno jeho vnímání rodinných vztahů, zejména pak vnímání stěžovatele jako otce.
Podle stěžovatele tak vedlejší účastnice nenaplňovala svou povinnost rodiče, majícího nezletilého v péči, uznávat roli druhého rodiče v životě dítěte a v ideálním případě vytvářet u nezletilého jeho pozitivní obraz, ačkoli Ústavní soud opakovaně judikoval, že v takovém případě je péče tohoto rodiče nevhodná a pokud soud ignoruje ve svém rozhodování toto zásadní kritérium pro svěření nezletilého do péče, dochází k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny.
Odvolací soud porušil práva stěžovatele nejen tím, že nereflektoval změny ve skutkových zjištěních od doby rozhodování soudu prvního stupně, ale též zcela pominul zásadní změnu postoje kolizního opatrovníka jako procesního zástupce nezletilého, který v řízení před odvolacím soudem navrhoval svěření nezletilého do výlučné péče otce.
Stěžovatel připomíná, že v době podání ústavní stížnosti vedlejší účastnice již déle než sedm měsíců zamezuje jakémukoliv kontaktu stěžovatele s nezletilým. Stěžovatel v řízení před oběma soudy poukazoval na skutečnost, že stav, kdy rodič, který má nezletilého v péči bezdůvodně, opakovaně a trvale brání druhému rodiči ve styku s nezletilým, je typickou situací, na níž dopadá ustanovení §889 občanského zákoníku ("brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči"). Oba soudy, zejména však odvolací soud, byl v daném okamžiku oprávněn a povinen znovu přehodnotit vydané rozhodnutí o svěření nezletilého do péče. Nelze totiž chránit toho rodiče, který vědomě a úmyslně porušuje své povinnosti a zásadním způsobem zasahuje do práv druhého rodiče a do práva nezletilého na výchovu a péči obou rodičů.
Stěžovatel též zpochybňuje morální a osobnostní integritu vedlejší účastnice a připomíná obvinění ze znásilnění jak vedlejší účastnice, tak nezletilého, kterého se měl stěžovatel údajně dopustit, přičemž obě trestní oznámení byla odložena. Stěžovatel má za to, že vedlejší účastnice používá jakékoliv prostředky k docílení diskreditace stěžovatele, a to včetně křivých obvinění.
Stěžovatel je přesvědčen, že pobyt nezletilého a jeho výchova osobou, která manipuluje a přeznačkovává realitu pětiletému nezletilému způsobem, jenž je detailně popsán v usnesení o odložení výše uvedené trestní věci, je vysoce rizikový a škodlivý a není v zájmu nezletilého. Odvolací soud měl vzhledem k manipulaci s nezletilým ze strany vedlejší účastnice a okolnostem vyšlým najevo ještě před rozhodnutím odvolacího soudu zvážit znalecké sexuologické i psychiatrické zkoumání matky. Řízení před odvolacím soudem tudíž dle stěžovatele nebylo konáno v nejlepším zájmu dítěte.
Odvolací soud porušil též právo na spravedlivý proces, když nedbal nového skutkového stavu, který nastal mezi rozhodováním soudu prvého stupně a odvolacího soudu, a převzal závěry soudu prvního stupně, přestože v mezidobí došlo k významným změnám okolností ve prospěch stěžovatele, o nichž byl prokazatelně informován.
Stěžovatel dále namítá porušení práva na spravedlivý proces tím, že soudy nerespektovaly §474 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle něhož je soud povinen za účelem ochrany zájmu dítěte vést rodiče k nalezení smírného řešení. Za tímto účelem může soud uložit rodičům na dobu nejvýše 3 měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii, nebo jim nařídit setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie. Stejně tak dle §474 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních je soud povinen vést rodiče k řádnému plnění svých povinností při péči o nezletilé nebo o jejich majetkové záležitosti. Stěžovatel připomíná, že se sám pokoušel (za součinnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí) vedlejší účastnici přimět k mimosoudnímu a smírnému jednání, ta však veškeré snahy již v zárodku ukončila. Vinou nespolupráce vedlejší účastnice selhala i mediační sezení nařízená ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí v létě 2014. Soud tedy v rozporu se zákonem nevyužil všech možností napravit či alespoň zlepšit konfliktní situaci mezi rodiči k posílení ochrany zájmu nezletilého.
Na závěr stěžovatel tvrdí porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a dokládá časový proběh celého řízení a jeho jednotlivých fází. Stěžovatel připomíná, že selhání při výkonu rozhodnutí ústící v dlouhodobé odloučení dítěte od rodiče nemůže dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva svědčit v neprospěch rodiče, který odloučení nezavinil. S ohledem na nejlepší zájem dítěte je povinností státu udržet či obnovit vztah mezi dítětem a rodičem, od něhož bylo dítě odloučeno. V důsledku průtahů na straně soudů došlo dle stěžovatele též k porušení čl. 32 odst. 4, čl. 10 odst. 2 Listiny i čl. 8 Úmluvy.
III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení
Obvodní soud pro Prahu 8 jako účastník řízení uvádí, že ve věci provedl pečlivé a rozsáhlé dokazování ke zjištění skutkového stavu a své rozhodnutí náležitě a podrobně zdůvodnil, přičemž věc posoudil jak dle zákona, tak i dle judikatury Ústavního soudu, včetně stěžovatelem zmiňovaných nálezů Ústavního soudu, které se týkají střídavé péče rodičů. Soud tak plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž považuje uvedenou ústavní stížnost za neopodstatněnou, neboť má za to, že žádná ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Konkrétně pak soud připomíná, že v žádném případě "neopominul" při svém rozhodování kritéria uvedená v §907 odst. 3 občanského zákoníku (právo dítěte na péči obou rodičů), neboť otci byl upraven s nezletilým styk každý druhý "rozšířený" víkend a dále po dobu poloviny všech školních prázdnin a svátků. Neschopnost dohodnout se s druhým rodičem byla pak shledána na straně obou rodičů. Důvody, pro které byl nezletilý svěřen do matčiny péče, jsou v odůvodnění jasně uvedeny (pečující osobou byla v minulosti vždy převážně matka, nezletilý byl prokazatelně citově na matku více vázán, znalci výslovně svěření nezletilého do střídavé péče ani do péče otce nedoporučili). Ačkoliv stěžovatel opakovaně činí různá podání, kterými napadá postup soudu - stížnosti na průtahy (které nebyly shledány opodstatněnými), dva návrhy na určení procesní lhůty (oba byly nadřízeným soudem zamítnuty), včetně podání činěných přímo na mailovou adresu soudce - má soud za to, že postupoval a postupuje jak v nalézacích řízeních, tak i v řízeních o výkon rozhodnutí bez zbytečného prodlení a s využitím všech nutných opatření, které lze rozumně požadovat (v řízení o výkon rozhodnutí byl dokonce opakovaně prováděn výkon rozhodnutí odnětím dítěte, ač jde o zcela výjimečné a krajní opatření). To vše za stavu, kdy jsou ze strany obou rodičů kromě podání ve věci samé podávány další četné návrhy (na nařízení či zrušení předběžných opatření, na výkon rozhodnutí) a proti každému rozhodnutí prvostupňového soudu je některým z rodičů podáno odvolání a spis je tak nutno opakovaně předkládat nadřízenému soudu. Soud připomíná, že po nabytí právní moci napadeného rozsudku dne 24. 4. 2015 zahájil otec již 19. 6. 2015 řízení o změnu výchovy (navrhuje nezletilého svěřit do své péče) a následně bylo zahájeno též řízení o zákaz styku s prarodiči a o zákaz styku s otcem.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření zdůrazňuje, že sám stěžovatel uvádí, že odvolací soud vyšel ze všech rozhodných skutečností, které v dané věci v době rozhodování odvolacího soudu existovaly, podle něho však bylo rozhodnuto nesprávně a v rozporu se zájmem nezletilého, když bylo potvrzeno rozhodnutí o svěření nezletilého do péče matky, zvláště když opatrovník nezletilého v odvolacím řízení navrhoval upravit péči o nezletilého jinak. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které do jeho rozhodnutí nastaly, vzal v úvahu i stanovisko opatrovníka a obou rodičů a po zhodnocení věci dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého upravit poměry jinak, než navrhoval otec a v odvolacím řízení opatrovník. Odvolací soud při svém rozhodování přihlédl i k rozhodovací činnosti Ústavního soudu, jak plyne z odkazů v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tedy vycházel ze stejných zásad, ohledně nichž otec namítá, že byly porušeny. S ohledem na uvedené je odvolací soud přesvědčen, že k porušení ústavou zaručených práv otce napadeným rozsudkem nedošlo.
Vedlejší účastnice (matka nezletilého) s návrhem otce na zahájení řízení o ústavní stížnosti nesouhlasí, má za to, že návrh otce na zahájení řízení o ústavní stížnosti je zcela nedůvodný. Byť si je vedlejší účastnice velmi dobře vědoma, že otec v životě všech dětí hraje velmi významnou a důležitou roli, s velkým zklamáním nutno říci, že v tomto případě je podle jejích zkušeností s otcem nezletilého na hraně zdravého psychického a rozumového vývoje syna. Vedlejší účastnice považuje za zcela ponižující se opakovaně snažit nastínit rodinnou situaci, která panovala v době manželství a v době po rozvodu manželství. Následně líčí fyzická napadání a ponižování ze strany stěžovatele, strach o svůj život i život nezletilého syna. Popisuje nevhodné (sexuálně zaměřené) a násilné chování stěžovatele vůči nezletilému v době společného soužití. Dále popisuje špatný stav, ve kterém se nezletilý vracel od stěžovatele, přikládá podrobný časový přehled předávání nezletilého v roce 2014 a popisuje jeho stav a chování po návratu od stěžovatele.
Dále vedlejší účastnice cituje pasáže z napadených rozsudků, podle nichž není v zájmu dítěte svěření do střídavé výchovy či výchovy stěžovatele, zejm. s odkazem na stanovisko znalce z oboru psychologie. Podle vedlejší účastnice soud prvého stupně neprovedl dokazování v dostatečné míře, neboť podezření ze sexuálního zneužití nezletilého vyžaduje důkladné prošetření. V projednávaném případě soudy obou stupňů nevěnovaly dostatečnou pozornost a nezjistily důvody, proč vedlejší účastnice není ochotna se stěžovatelem spolupracovat na rozšíření styku s nezletilým.
Vedlejší účastnice odkazuje na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož má být vždy vycházeno z nejlepšího zájmu dítěte a zdůrazňuje, že střídavou péči znalec - psycholog ani OSPOD nedoporučil. Dále vedlejší účastnice připomíná, že důležitým kritériem pro rozhodnutí o svěření do výchovy je přání dítěte a připomíná, že nezletilým je opakovaně konstatováno, nejen, že chce být s matkou, ale zejména, že nechce být s otcem z důvodu, že se ho bojí, což dokládá mj. audio nahrávkou ze soudního jednání.
Vedlejší účastnice dále k tvrzení o tom, že dle znaleckých posudků má mít manipulační schopnosti, dodává, že tyto manipulační schopnosti má dle znaleckých posudků i stěžovatel. Stěžovatel vede dle vedlejší účastnice toliko polemiku s tím, zda obecné soudy správně rozhodovaly, přičemž sám stěžovatel se ve svém návrhu snaží neustále znevěrohodňovat vedlejší účastnici, čímž se sám dostává do rozporu se svým návrhem, když zájmem dítěte je nepochybně, aby bylo v péči toho z rodičů, který uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem. I z tohoto důvodu je střídavá péče vyloučena. Soudy obou stupňů vzaly rovněž v úvahu nejlepší zájem nezletilého, což je stabilita prostředí, které je mu známé, vazba na matku a opora v ní, vazbu na prarodiče, další příbuzné a známé, zachování identity nezletilého, docházka do školky, kde má nezletilý kamarády, kroužky, zápis do první třídy, docházku u doktora.
Pokud stěžovatel ve svém návrhu vytýká matce minimalizaci kontaktu stěžovatele s nezletilým synem, zcela opomněl zdůraznit důvody, které k tomu matku vedou a měly být dále prokázány či vyvráceny v rámci dalšího nového znaleckého posudku "z Bohnic", jenž do dnešního dne neexistuje.
Matka ve své replice cituje z vyjádření lékařů a znalců týkajících se špatného psychického stavu nezletilého spojeného s přítomností stěžovatele, resp. s chováním stěžovatele vůči nezletilému. Cituje znalecký posudek, který zpochybňuje závěry znaleckých posudků, ze kterých vycházely orgány činné v trestním řízení při odložení trestního stíhání stěžovatele pro sexuální zneužití nezletilého.
Ke sporům mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí vedlejší účastnice dodává, že příčinou majetkových rozporů mezi nimi je zejména to, že stěžovatel zcela odstavil vedlejší účastnici od všech finančních prostředků, majetku náležejícího do dosud nevypořádaného společného jmění manželů, přičemž stěžovatel z prostředků společného jmění manželů ve výši desítek milionů, jež užívá, brojí proti matce, které omezil veškerý přístup k majetku.
Kolizní opatrovník nezletilého vedlejšího účastníka ve svém vyjádření uvádí, že spisovou dokumentaci nezletilého vede od května 2015, kdy mu byla postoupena předchozím kolizním opatrovníkem z důvodu změny bydliště nezletilého. V době postoupení spisové dokumentace byly již upraveny poměry nezletilého pro dobu před rozvodem i po rozvodu rodičů, a to napadenými rozsudky. Kolizní opatrovník dále uvádí, že od postoupení spisové dokumentace byla zřetelná hostilita matky (vedlejší účastnice) vůči osobě otce (stěžovatele). Matka nepředávala nezletilého otci, ačkoli k tomu byla opakovaně vyzývána a bylo jí doporučováno dodržovat pravomocný rozsudek. Stěžovatel kolizního opatrovníka pravidelně kontaktoval a žádal o pomoc při vymáhání styku se synem. Stěžovateli bylo doporučeno s ohledem na existenci pravomocného rozsudku podat návrh na výkon soudního rozhodnutí. Matka byla vyzvána Obvodním soudem pro Prahu 8 k dodržování rozsudku a následně byla dvakrát pokutována, i přes to stále nezletilého stěžovateli ke styku nepředávala. Od října 2015 se uskutečňovaly pravidelné výkony soudního rozhodnutí, které byly vždy neúspěšné. Usnesením Obvodního soudu, č. j. P 201/2013, ze dne 2. 2. 2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 59/2016 ze dne 18. 2. 2016 o nařízení předběžného opatření, byl nezletilý odebrán z péče matky a svěřen do péče FOD Klokánek. Oběma rodičům byly rovněž nařízené asistované styky s nezletilým a asistované telefonní kontakty.
IV. Replika stěžovatele
K vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 stěžovatel uvádí, že soud k relevantním zákonným kritériím přihlédl pouze formálně, tato kritéria však ve svém rozhodnutí, ani v ostatní činnosti nenaplnil. Před vyhlášením rozsudku bylo z tehdejší činnosti i projevů matky nezletilého zcela zjevné, že své povinnosti rodiče matka dobrovolně dodržovat nebude a že styk nezletilého s druhým rodičem bude z její strany komplikován a mařen, neboť již tehdy křivě obvinila otce z údajného pohlavního zneužívání nezletilého a demonstrovala před soudem prvního i druhého stupně, že nezletilého otci předávat nebude a že základní právo jak otce, tak syna na vzájemný kontakt, bude matkou porušováno, což se následně ukázalo jako pravdivé. Soud měl proto svou činností a zejména meritorním rozhodnutím zajistit, aby takové chování ze strany matky nebylo realizovatelné, resp. měl v nejlepším zájmu dítěte vytvořit takové podmínky, aby mohla být práva nezletilého i otce na rodinný život, vzájemný kontakt a soukromí, respektována a ochráněna.
Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tvrzením soudu, že v řízení o nezletilém bylo postupováno bez zbytečného prodlení a s využitím všech nutných opatření. Posléze v replice rekapituluje nařízená předběžná opatření a postup soudu prvého stupně při jejich vydání, resp. postup odvolacího soudu při jejich přezkumu, přičemž uvádí, že stav založený v červnu 2013 matkou fakticky znamenal (a de facto dodnes znamená), že stěžovatel neměl (nemá) v rozporu s čl. 32 odst. 4 Listiny zákonný přístup ke svému jedinému dítěti. Stěžovatel byl od počátku soudního řízení nucen opakovaně žádat a urgovat soud o pokračování v řízení, v době po vydání meritorního rozhodnutí byl nucen iniciovat a opakovaně urgovat výkon rozhodnutí. Soud prvního stupně k němu přistoupil až po více než půl roce po opakovaných urgencích, přestože byl plně informován o permanentním porušování povinností - bránění otci ve styku s nezletilým - ze strany matky.
Jedná se o zřejmý důkaz jak zásahu do práva na spravedlivý proces, tak i porušování práv stěžovatele i nezletilého na soukromý a rodinný život (nejenom ze strany matky), ale i ze strany soudních orgánů, které se návrhy otce zabývaly v podstatě jen v nejnutnější míře a značně formálně.
Ve vztahu k vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatel opět uvádí, že soud při rozhodování nepřihlédl ke všem skutečnostem, které mu byly známy v době vynesení rozsudku odvolacího soudu, nedbal významné změny okolností ani doporučení kolizního opatrovníka, své rozhodnutí založil na chybně zhodnoceném skutkovém stavu a nerespektoval hmotně právní úpravu, zejména §907 občanského zákoníku, čímž porušil zásadu rozhodování v nejlepším zájmu dítěte.
K vyjádření kolizního opatrovníka stěžovatel uvádí, že toto vyjádření plně podporuje stěžovatelem uváděné skutečnosti, které byly známy oběma soudům v době rozhodování, a dokládá tak pochybení soudů, jak jsou uvedena v ústavní stížnosti.
K vyjádření vedlejší účastnice (matky nezletilého) stěžovatel uvádí, že se důrazně vymezuje vůči nepravdivým či jinak zavádějícím tvrzením, která vedlejší účastnice uvádí. Tato tvrzení vedlejší účastnice uvádí v rámci soudního řízení opakovaně, aniž by je jakkoliv podložila relevantními důkazy, a to přesto, že byla většina těchto tvrzení opakovaně vyvrácena jako nepravdivá. Stěžovatel uvádí, že se nedopustil žádného nevhodného chování vůči matce ani nezletilému dítěti, tedy se ani nedopustil matkou stále opakovaného, orgány v trestním řízení vyloučeného znásilnění nezletilého; nedopustil se hrubého nebo agresivního chování vůči matce nebo nezletilému; není pravdou, že by stěžovatel "odstavil" matku od finančních prostředků patřících do společného jmění manželů, naopak matka ze společného jmění lstí získala více než 12 milionů Kč a užila je výhradně pro svoji potřebu. Přehled nedodržených termínů styku otce s nezletilým v roce 2014 a 2015 je matkou zcela smyšlený, nepodložený a nezakládá se na pravdě; stěžovatel se v době, kdy mu to matka umožňovala, ke stykům pravidelně dostavoval, od roku 2014 mu matka opakovaně ve styku s nezletilým bránila, jak konstatovaly soud prvého i druhého stupně. Není pravdou, že "přáním nezletilého vždy bylo být se svou matkou", tímto způsobem to bylo pouze matkou interpretováno. Pokud otec podával v souvislosti s rodinnou situací podněty vedoucí k šetření orgánů činných v trestním řízení, učinil tak vždy v důsledku velice závažného protiprávního jednání, kterého se dotčené osoby dopustily vůči jeho osobě. Orgány činné v trestním řízení shledaly tato jednání vůči němu jako nezákonná a v důsledku toho došlo jednak k trestnímu stíhání matky, která byla zatím nepravomocně odsouzena k pěti letům trestu odnětí svobody nepodmíněně pro pokus zločinu vydírání, jednak k trestnímu stíhání tchána stěžovatele, který byl obviněn ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu (později překvalifikováno na pokus vraždy) a přečinu výtržnictví.
Stěžovatel dále reaguje na citace z částí znaleckých posudků a prohlášení, které vedlejší účastnice ve svém vyjádření cituje. Tyto úryvky jsou dle stěžovatele vytržené z kontextu a jako takové ztrácejí svou vypovídací hodnotu. Z velké části se také jedná o pouhá posouzení, která byla sepsána na matčinu žádost, tedy je nelze považovat za objektivní a srovnatelná s posouzením a závěry soudem určených znalců. Stěžovatel je ve vztahu k porušení jeho a synových práv, na něž poukázal v ústavní stížnosti, považuje za naprosto irelevantní a navrhuje k nim nepřihlížet.
Stěžovatel na závěr dodává, že je povinností orgánů veřejné moci ve věcech nezletilých rozhodovat flexibilně v nejlepším zájmu dítěte. Soudní znalec sice ve svém posudku konstatoval, že v současné chvíli nedoporučuje střídavou péči, ve své znalecké výpovědi však zdůraznil nutnost okamžitého rozšíření kontaktu nezletilého s otcem (stěžovatelem). K většímu kontaktu nezletilého se stěžovatelem však i z důvodu v ústavní stížnosti popsaných pochybení obou soudů nedošlo, naopak byl jeho kontakt se stěžovatelem zcela eliminován. Vzhledem k tomu, že soudy dlouhodobě tolerovaly protizákonné jednání matky, došlo ke gradaci matčiny agresivity vůči otci, jeho napadení ze strany děda nezletilého (tchána), psychickému nátlaku a manipulaci s nezletilým ze strany matky a její rodiny a následnému soudnímu odebrání nezletilého a jeho umístění do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Díky odejmutí nezletilého z patologické péče matky má nyní alespoň možnost pravidelného kontaktu s dítětem, stále však v důsledku napadených rozhodnutí dochází k porušování jeho práva na péči o dítě a jeho výchovu a práva nezletilého na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny a práva na soukromý a rodinný život dle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny.
V. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].
Klíčovým kritériem pro posouzení otázky svěření dítěte do péče jednoho z rodičů či naopak do střídavé péče je zájem dítěte. Jak připomenul Ústavní soud např. ve shora zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2003, CRC/C/GC/14, dále jen "Obecný komentář") formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 53-54), identitu dítěte (body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76); právo dítěte na zdraví (body 77-78); právo dítěte na vzdělání (bod 79). Obecný komentář ve vztahu k hledisku nejlepšího zájmu dítěte mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují".
V nyní posuzovaném případě je nutno konstatovat, že soud prvého i druhého stupně všechna relevantní kritéria vzal v potaz. Obecným soudům tudíž nelze vytknout, že by se kritérii, která plynou z rozhodovací praxe Ústavního soudu, nezabývaly. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je tak spíše spor o to, zda byla každému z kritérií přiznána ze strany obecných soudů relevance, která by vedla k závěrům konvenujícím buď stěžovateli, či vedlejší účastnici.
Je nutno přisvědčit stěžovateli, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá presumpce střídavé péče před péčí jednoho z rodičů, resp. závěr, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)]. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14, "pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče".
Zároveň však platí, že střídavá péče nemá být určitým automatismem či pravidlem. V citovaném nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud též uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte".
Pokud v nyní posuzovaném případě soudy obou stupňů dovodily, že s ohledem na psychický stav nezletilého dítěte by střídavá péče nebyla žádoucí, přičemž vyšly z posudku znalce, nelze z ústavního pohledu uvedenému závěru ničeho vytknout, neboť negativní vliv na psychický stav dítěte je jedním z důvodů, kdy je možno střídavou péči vyloučit. Jak již bylo shora uvedeno, nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde o skutkový závěr, k jehož posouzení jsou způsobilé primárně obecné soudy, které jsou v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení. Jak připomenul Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 "za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním, podloženým stanoviskem opatrovníka, případně soudního znalce".
Ústavní soud neshledává, že by se obecné soudy při posouzení nejlepšího zájmu dítěte v nyní přezkoumávaných rozhodnutích dopustily takového aplikačního či interpretačního excesu, který by umožnil Ústavnímu soudu jejich závěry přehodnocovat. Stěžovatel v závěru repliky upozorňuje na to, že ačkoli soudní znalec nedoporučil střídavou péči, doporučil rozšíření styku s otcem. V tomto ohledu však napadeným rozhodnutím nelze ničeho vytknout, neboť styk s otcem byl stanoven (oproti rozsahu styku plynoucího z předběžných opatření) jako poměrně široký. Nerespektování napadených rozhodnutí ze strany vedlejší účastnice a bránění styku stěžovatele se synem v rozsahu předvídaném ústavní stížností napadenými rozhodnutími, jakkoli lze hodnotit tuto skutečnost jednoznačně negativně, nemůže zpětně ovlivnit pohled na ústavnost samotných rozhodnutí. Stejně tak zásahy do práv stěžovatele ze strany vedlejší účastnice spočívající v omezování stěžovatele v kontaktu se svým synem před vydáním napadených rozhodnutí nemůže být samo o sobě důvodem protiústavnosti napadených rozhodnutí, která měla naopak tento kontakt zajistit a garantovat. Soudy měly bezesporu vzít chování vedlejší účastnice v době před vydáním napadených rozhodnutí v potaz, což však soudy učinily a dané chování zhodnotily v kontextu všech dalších důkazů, byť s jiným výsledkem hodnocení důkazů, než jak stěžovatel očekával.
V této souvislosti je navíc nutno připomenout, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinně právních věcech, je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria posuzování a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
Jak dále shrnul Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3583/14 ze dne 26. 5. 2015, k přezkumu soudních rozhodnutí v rodinných věcech přistupuje Ústavní soud rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, u nichž jsou v některých případech ústavní stížnosti považovány za nepřípustné (např. v otázce rozvodu manželství). Jak dále Ústavní soud rozvedl, tato skutečnost "se odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces".
Ústavní soud vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu nemůže přisvědčit stěžovateli, že by samotnými napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Obecným soudům nelze vytknout, že by se argumenty stěžovatele dostatečně nezabývaly, ani že by při svém rozhodnutí nevzaly v potaz všechna kritéria, která ve své rozhodovací praxi vymezil Ústavní soud. Jejich posouzení a vzájemné vyvážení je již primárně věcí rozhodování obecných soudů, jak bylo shora naznačeno, přičemž Ústavní soud neshledal v úvahách obecných soudů plynoucích z odůvodnění napadených rozhodnutí natolik závažný exces, který by ho opravňoval k derogačnímu zásahu ve vztahu k napadeným rozhodnutím.
S ohledem na řadu citlivých otázek dotýkajících se přístupu obou rodičů ve vztahu k nezletilému, s ohledem na nové okolnosti předestřené Ústavnímu soudu ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, jakož i s ohledem na paralelně probíhající řízení o svěření dítěte do péče stěžovatele zahájené stěžovatelem, resp. řízení o zákazu styku nezletilého se stěžovatelem zahájené vedlejší účastnicí, s ohledem na další probíhající znalecká zkoumání a další prováděné důkazy by byl jakýkoli derogační zásah Ústavního soudu vzhledem k principu právní jistoty v rodině právních otázkách kontraproduktivní a nefunkční.
Z vyjádření vedlejší účastnice i repliky stěžovatele je patrné, že z velké části jde o opakovanou polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, polemiku týkající se způsobu hodnocení důkazů, přičemž v nyní (paralelně s řízením o ústavní stížnosti) probíhajícím řízení týkajícím se péče o nezletilého, resp. zákazu styku s ním, jsou všechny relevantní okolnosti opětovně obecnými soudy zvažovány, a to na základě aktuální situace.
Klíčové pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je, zda ústavní stížností napadená rozhodnutí mohou z pohledu ochrany ústavních práv stěžovatele obstát, přičemž Ústavní soud nemůže při hodnocení jejich ústavní konformity brát v potaz nové skutečnosti a nové okolnosti, které byly Ústavnímu soudu v rámci vyjádření sděleny. Tyto skutečnosti mohou naopak zohlednit obecné soudy v rámci právě probíhajících řízení, včetně zohlednění závěrů nových znaleckých posudků či dalších nových důkazů.
Pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí je zásadní otázka ochrany ústavně zaručeného práva stěžovatele na péči o nezletilého syna, resp. práva na jeho výchovu ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Intenzita přezkumu ze strany Ústavního soudu je z povahy věci nižší v situaci, kdy oba rodiče mají soudním rozhodnutím umožněn styk s dítětem a oba se podílejí na jeho výchově, byť ne zcela rovnoměrně jako v případě střídavé péče, na rozdíl od případů, kdy je jednomu z rodičů, či dokonce oběma, tato péče a výchova soudním rozhodnutím zcela znemožněna.
Ústavní soud tak musí vycházet z napadených rozhodnutí, jejichž ústavní konformitu posuzuje, a tam stanoveného rozsahu styku stěžovatele s nezletilým. Jakkoli z vyjádření opatrovníka nezletilého pro Ústavní soud vyplývá, že vedlejší účastnice (matka nezletilého) soudní rozhodnutí nerespektuje, předmětem řízení je právě ústavnost napadených rozhodnutí, nikoli jejich následné reálné naplňování ze strany účastníků řízení. Rozsah styku stěžovatele s nezletilým zakotvený v napadených rozhodnutích (4 dny každý druhý týden a v zásadě polovina všech prázdnin) lze při nemožnosti střídavé péče obecně posoudit jako styk zajišťující tomu z rodičů, v jehož péči se dítě nenachází, takový rozsah kontaktu s nezletilým, který požadavek čl. 32 odst. 4 Listiny (právo rodiče na výchovu dítěte) naplňuje. Vždy však musí být přiměřenost rozsahu styku nezletilého s tím rodičem, v jehož péči se dítě nenachází, posuzována podle konkrétních okolností každého případu.
Ústavní soud tím nijak nechce bagatelizovat tvrzení stěžovatele o nerespektování předběžných opatření ze strany vedlejší účastnice předcházející vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, přesto však opětovně musí poukázat na to, že je v prvé řadě věcí soudů prvého a druhého stupně posoudit závažnost uvedeného jednání v konfrontaci s tvrzeními vedlejší účastnice, resp. v souvislosti se zjišťováním všech dalších aspektů ochrany nejlepšího zájmu dítěte, a to jak z hlediska stanovení momentálně nejvhodnějšího výchovného prostředí, tak z hlediska aktuálního fyzického a psychického stavu dítěte předurčujícího možnost střídavé péče, resp. výchovného prostředí vůbec.
Jakkoli by měla být, jak opakovaně Ústavní soud konstatuje, v nejlepším zájmu dítěte péče ze strany obou rodičů, a to pokud možno rovnoměrná (střídavá), složitosti rodinných vztahů přinášejí řadu situací, kdy se nejlepší zájem dítěte ocitne v kolizi s právem rodičů na rovnoměrnou (střídavou) výchovu dítěte a zájem dítěte, resp. práva dítěte pak musí dostat přednost před právem rodičů na střídavou péči.
Odvolacímu soudu nelze vytknout, že by argumentaci stěžovatele nebral v potaz a dostatečně se jí nezabýval. Odvolací soud mj. v odůvodnění uvádí, že "bude-li matka jakýmkoli způsobem i nadále bránit stykům otce se synem, bude tato okolnost v možném řízení o změnu péče o nezletilého jedním z důvodů pro vyhovění takovému návrhu. Nelze přehlédnout ani procesní stanovisko opatrovníka nezletilého, který v odvolacím řízení navrhoval svěření nezletilého do péče otce zejména z toho důvodu, že s ním matka nedostatečně komunikuje a nerespektuje jeho rozhodnutí. Jak shora uvedeno, nezletilý je na matku citově vázán a odvolací soud při svém rozhodování nechtěl, aby dopady tohoto nerozumného přístupu matky k řešení situace dopadly na nezletilého, a i přes tyto pro matku nepříznivé okolnosti se snažil dítěti, jemuž dle znalců hrozí neurotizace, zachovat stálé výchovné prostředí tam, kde je více citově vázáno. Pokud však bude matka ve svých postojích k orgánu, zastupujícím nezletilého, pokračovat, mohla by i tato okolnost v případném řízení o změnu tohoto rozhodnutí být významná".
Nelze pominout, že nyní posuzovaný případ je s ohledem na skutkové okolnosti značně citlivý, a to zejména ve vztahu k nezletilému. Právě v těchto případech však musí spravedlivou rovnováhu mezi kolidujícími zájmy nacházet obecné soudy, neboť jde v prvé řadě o otázky skutkové, o hodnocení důkazů, resp. o bezprostřední kontakt s účastníky řízení, s nezletilým dítětem, o jehož zájem v prvé řádě jde. Pokud obecné soudy vezmou v potaz všechna relevantní kritéria důležitá pro rozhodnutí, tak jak plynou z judikatury Ústavního soudu, přičemž se nedopustí zjevné libovůle při jejich hodnocení, nemůže Ústavní soud suplovat roli další skutkové instance, která by přehodnocovala závěry obecných soudů či opětovně prováděla dokazování, zvláště pak jde-li o specifickou agendu rodinně právní, konkrétně agendu péče o nezletilé, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných, výchovných a citových vztahů v situaci po rozpadu roviny zejména ve vztahu k nezletilým dětem a jejich potřebám.
K tvrzenému porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů Ústavní soud pouze dodává, že jsou-li předmětem ústavní stížnosti soudní rozhodnutí, nemůže být jejich případnou derogací jakkoli zhojen tvrzený zásah spočívající v průtazích. Nadto je s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nutno tvrzený zásah spočívající v průtazích napadat jinými procesními prostředky, přičemž teprve po jejich vyčerpání je možno uvedenou argumentaci předestřít též v ústavní stížnosti.
Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by napadená rozhodnutí ústavně zaručená práva stěžovatele porušila.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu