ECLI:CZ:US:2016:2.US.1943.16.1
sp. zn. II. ÚS 1943/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GOOD LUCK, spol. s r. o., se sídlem Odolena Voda, nám. Vítězslava Hálka 10, zastoupené Petrem Plockem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1515/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 70 Co 129/2016-77, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2015, č. j. 27 C 136/2015-58, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 17. 6. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatelce byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 uložena povinnost zaplatit žalobkyni (ABC Českého hospodářství a. s.) částku 52.815 Kč s příslušenstvím, související se smlouvou o prezentaci hotelu na internetových stránkách žalobkyně. K odvolání stěžovatelky byl prvostupňový rozsudek v záhlaví citovaným rozsudkem městského soudu potvrzen a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Účastníci řízení byli zároveň městským soudem poučeni o možnosti podat proti jeho rozsudku dovolání. Jak ostatně Ústavní soud zjistil z internetové databáze www.infosoud.justice.cz, stěžovatelka dovolání proti rozhodnutí městského soudu skutečně podala.
3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány zákonné podmínky řízení.
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zákona). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
5. Z výše uvedeného vyplývá, že proti rozsudku městského soudu bylo dovolání přípustné, přesto však stěžovatelka ústavní stížností žádné eventuální rozhodnutí Nejvyššího soudu nenapadá, byť o možnosti podat dovolání byla poučena; z uvedené internetové databáze přitom plyne, že o dovolání stěžovatelky bude teprve rozhodováno.
6. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkala rozhodnutí o podaném dovolání a ústavní stížnost podala předčasně), včetně mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř.
7. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadeným rozsudkům obvodního a městského soudu před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným, zůstává stěžovatelce zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj