ECLI:CZ:US:2016:2.US.1967.15.1
sp. zn. II. ÚS 1967/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. Ž., zastoupeného JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, AK se sídlem Hradiště 96/6-8, 400 01 Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015 č. j. 32 Co 125/2015-1259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zrušení soudního dohledu nad jeho nezletilou dcerou, změnu vinkulované částky výživného, zrušení vinkulace účtu a změnu splatnosti dlužného výživného.
Z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 1. 2015 č. j. 30 P 395/2012-1229 a ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že na základě soudem schválené dohody rodičů otec platí na nezletilou dceru R. Ch. M, od dubna 2012 běžné výživné ve výši 15.000 Kč, které poskytuje do patnáctého dne v měsíci na vinkulovaný bankovní účet nezletilé. K návrhu matky okresní soud zrušil dříve nařízený soudní dohled nad nezletilou (výrok I.), zamítl návrh matky na placení běžného výživného otcem ve výši 10.000 Kč k jejím rukám a ve výši 5.000 Kč na stávající účet a návrh na zrušení vinkulace tohoto účtu (výrok II.), jakož i návrh na zaplacení dlužného výživného ve výši 205.000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). K odvolání matky Krajský soud v Praze doplnil dokazování a poté změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. tak, že zavázal otce povinností platit část výživného pro nezletilou ve výši 10.000 Kč k rukám matky vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem; ve zbývajících částech výroku II. a ve výroku III. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud konstatoval změnu poměrů u nezletilé v důsledku jejího nástupu na gymnázium a zvýšení jejích potřeb a i při nadstandardních příjmech obou jejích rodičů usoudil, že bude v jejím zájmu, aby se část běžného výživného dostala do dispozice matky, která její výživu v širším smyslu zabezpečuje. Z předvolání k jednání před odvolacím soudem dne 20. 4. 2015 připojeného k ústavní stížnosti se podává, že šlo o jednání "ve věci nezl. R. CH. M., o zrušení soudního dohledu".
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že změnou rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto v neprospěch nezletilé, čímž došlo k porušení čl. 32 odst. 1 Listiny. Odvolací soud určil, že dvě třetiny z celkové částky výživného mají být poukazovány k rukám matky, přestože má nadstandardní příjmy a je schopna uspokojovat potřeby nezletilé i bez příspěvku otce. Podle stěžovatele by v nejlepším zájmu nezletilé bylo, kdyby plnou částku výživného skládal na vinkulovaný účet, čímž by bylo zajištěno, že finanční prostředky budou sloužit právě a jen pro potřebu nezletilé a nemohla by vzniknout obava, že matka využije prostředky na výživné jinak než v zájmu dcery. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel uvedl, že jeho právnímu zástupci bylo doručeno předvolání k jednání odvolacího soudu, ve kterém bylo uvedeno, že předmětem projednání bude zrušení soudního dohledu nad nezletilou R. Ch. Jednání soudu však započalo až téměř s hodinovým zpožděním a jeho právní zástupce byl nucen se po zahájení jednání omluvit a odejít na sjednanou schůzku s dalším klientem. Nemohl předpokládat, že soud rozšíří rámec jednání i o další otázky, které projedná v jeho nepřítomnosti a neumožní stěžovateli blíže se k nim vyjádřit. Stěžovatel má za to, že projednal-li odvolací soud otázky, které nebyly v předvolání k jednání zmiňovány, porušil tím jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel považuje porušení svých práv i za porušení práv své nezletilé dcery.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou a jádrem stěžovatelovy argumentace opírající se o čl. 32 odst. 1 Listiny byl jeho nesouhlas se změnou způsobu placení dvou třetin běžného výživného, které má oproti původnímu stavu poskytovat k rukám matky nezletilé.
Ústavní soud připomíná, že garancí uvedených v čl. 32 odst. 1 Listiny je možné se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádí (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny). Práva zde zakotvená vyžadují ke své realizaci součinnost s dalšími faktory, a proto je v podrobnostech provádí zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Přímá použitelnost ustanovení článku 32 odst. 1 Listiny, jenž staví rodičovství a rodinu pod ochranu zákona, resp. zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých, neměla v projednávaném případě pro stěžovatele, příp. jeho nezletilou dceru, zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Ústavní soud se proto zabývá rodinně právními věcmi vždy z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace ustanovení příslušných zákonů.
V okolnostech daného případu šlo jednak o zákon č. 94/1963 Sb., o rodině (§99 a násl.), a po pozbytí jeho účinnosti o zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§923 a násl.), které umožňují obecnému soudu, aby při změně poměrů nezletilého dítěte a jeho rodičů změnil dohodu rodičů týkající se jejich vyživovací povinnosti k dítěti. Je tedy na obecných soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uvážily nejvhodnější uspořádání vztahů mezi rodiči a dětmi. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze je zřejmé, jakými důkazy krajský soud provedl ke zjištění změny poměrů rodičů a nezletilé, jak tyto důkazy hodnotil a z jakých důvodů promítl skutkové zjištění o změně poměrů na straně nezletilé do závěru o změně platebního místa části běžného výživného. Ústavní soud má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku je možné identifikovat rámec, ve kterém se pohybovala volná úvaha obvodního soudu při interpretaci aplikovaných kogentních norem, zejména pojmu "změna poměrů", a že ani změna rozsudku soudem odvolacím nepředstavovala porušení ústavních kautel, neboť soud druhého stupně nepřekročil zákonný rámec pravidel upravujících pravidla poskytování a splatnosti výživného.
Tato zjištění vedla Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Praze neupřel stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv poskytnutých na zákonné úrovni zvláštním zákonem, ani přímo poskytovaného práva na rodičovskou péči (zahrnující právo na dostatečnou výživu), které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva, neboť o předloženém návrhu jednal a věc rozhodl. Ústavněprávní argumentace porušením čl. 32 odst. 1 Listiny je tedy zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavních hmotných práv. Skutečnost, že stěžovatel nesdílí názor obecného soudu, resp. přikládá hlediskům, jež pro věc samotnou pokládá za určující, jiný význam, nemohlo v projednávané věci přivodit zásah Ústavního soudu.
Shodný závěr dopadá i na tvrzení o porušení práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, což je zřejmé již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je soudní rozhodnutí vydané v řízení, jehož se aktivně účastnil. Předvolání k jednání odvolacího soudu sice uvádělo pouze část předmětu řízení, ovšem toto zjištění je v daných souvislostech irelevantní, neboť stěžovateli byla poskytnuta možnost, aby se k odvolání matky nezletilé vyjádřil a z obsahu odvolání mu nepochybně muselo být známo, že výrok o zrušení soudního dohledu nad nezletilou nenapadla, neboť její odvolací námitky směřovaly pouze do výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel se nepochybně seznámil s odvolacími námitkami matky, písemně se k nim vyjádřil a přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně "ponechal na úvaze odvolacího soudu". Pokud právní zástupce stěžovatele namísto účasti na jednání odvolacího soudu (byť zpožděného) upřednostnil vyřízení záležitosti jiného klienta, nemůže takové jednání představovat relevantní důvod pro úspěšné dovolání se práva na spravedlivý proces, neboť toto právo bylo stěžovateli primárně zaručeno.
Ústavní soud nepovažoval za opodstatněné ani tvrzení stěžovatele o porušení práv jeho nezletilé dcery, neboť neshledal, že by Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 32 odst. 1 Listiny; podle přesvědčení Ústavního soudu toto tvrzení pramenilo ze stěžovatelova odlišného názoru na poskytování části výživného k rukám matky, a tím i pouhého nesouhlasu se soudním rozhodnutím.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu