ECLI:CZ:US:2016:2.US.1988.15.1
sp. zn. II. ÚS 1988/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Radka Tlacháče, zastoupeného Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem v Plzni, kardinála Berana 1157/32, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2015 ve věci č. j. 64 Co 66/2015-85 a proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 10. 2014 č. j. 10 C 87/2014-66, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Rokycanech shora uvedeným rozsudkem plně vyhověl žalobě společnosti Provident Financial s. r. o., jíž se na stěžovateli domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za porušení konkurenční doložky ujednané ve smlouvě o obchodním zastoupení, uzavřené mezi žalobkyní a stěžovatelem dne 30. 12. 2010. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu v části týkající se částky 50 000 Kč s příslušenstvím potvrdil a ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou projevem "libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování" a jsou zatížena "nepředvídatelným výkladem podústavního práva", jenž není podpořen relevantní právní argumentací, a navíc je v rozporu s ustálenou judikaturou.
V konkrétní rovině stěžovatel namítá, že soudy klíčové skutkové zjištění - zprostředkování jedné smlouvy pro konkurenta žalobkyně - opřely pouze o vnitřně rozpornou svědeckou výpověď, a navíc odkázaly i na stěžovatelův podpis na příslušné kartě splátek, přestože stěžovatel právě pravost tohoto podpisu během celého řízení konzistentně popíral. Skutková zjištění soudů jsou tak dle stěžovatele fakticky založena na úsudku, že se mu nepodařilo vyvrátit skutková tvrzení žalobkyně, čímž ve věci rozhodující soudy aplikovaly princip obráceného důkazního břemene, přestože takový postup nemá žádnou oporu v procesním právu.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
Přehlížet přitom nelze ani skutečnost, že stěžovateli nebyl ex lege k dispozici mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, a to z důvodu tzv. bagatelnosti [viz ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Tvrzený zásah do základních práv stěžovatele by proto - v daném procesním kontextu - musel být vskutku mimořádně intenzivní, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny, a tedy i naplnění předpokladu věcné projednatelnosti ústavní stížnosti; nic takového se však v souzené věci zjevně nepodává.
Oproti očekávání stěžovatele je namístě zdůraznit, že inkriminovaná skutková zjištění nejsou v rozporu s provedenými důkazy, přinejmenším ne v takovém ("extrémním") rozporu, jenž by odůvodňoval (ospravedlňoval) kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Nelze sice ztrácet ze zřetele, že se klíčové skutkové zjištění (zprostředkování smlouvy o půjčce pro přímého konkurenta žalobkyně v době trvání obchodního zastoupení) vskutku opírá primárně pouze o jedinou svědeckou výpověď, současně je však nutno rovněž reflektovat, že právě této skutečnosti věnovaly soudy obou instancí adekvátní pozornost a své úvahy i náležitě zaznamenaly v odůvodněních napadených rozsudků (srov. zejména str. 3 rozsudku krajského soudu); že by v souzené věci došlo (byť jen fakticky) k obrácení důkazního břemene, tedy z napadených rozhodnutí nevyplývá.
Pro úplnost je vhodné stěžovateli připomenout, že se odvolací soud nejen řádně vypořádal se všemi jeho relevantními námitkami (s čímž ostatně v ústavní stížnosti ani věcně nepolemizuje), nýbrž - bez návrhu - na základě zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty přikročil k její moderaci; již tato skutečnost tak svědčí o tom, že odvolací soud věnoval projednávané věci potřebnou pozornost.
Postačí tak závěrem konstatovat, že se stěžovateli nepodařilo prokázat jím tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, totiž nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Je proto namístě zdůraznit, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích je výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, jenž z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu