ECLI:CZ:US:2016:2.US.2001.16.1
sp. zn. II. ÚS 2001/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Žiškové, DiS. BaHons, zastoupené JUDr. Pavlínou Tomanovou Sabovou, advokátkou se sídlem Vodňanská 375, Prachatice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016 č. j. 9 Ads 95/2015-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ten podle stěžovatelky vedl k porušení její svobody pohybu podle čl. 45 Listiny základních práv EU (dále jen "Listina EU"). Stěžovatelka dále namítá porušení svobody pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a čl. 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, práva na sociální zabezpečení podle čl. 9 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, práva na sociální zabezpečení a sociální pomoc podle čl. 34 odst. 1 a odst. 2 Listiny EU, práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a v důsledku i porušení práv podle čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 3 a čl. 4 Listiny.
2. Stěžovatelka v letech 2005 až 2013 pobývala ve Velké Británii. Po skončení jejích tamějších studijních a pracovních závazků se vrátila do České republiky. Po návratu požádala o přiznání dávek v nezaměstnanosti podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen "nařízení"). Úřad práce, krajská pobočka v Českých Budějovicích, rozhodnutím ze dne 4. 12. 2013 č. j. MPSV-UP/11469844/13/AIS-ZAM však rozhodl o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti. Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě odvolání stěžovatelky částečně změnilo rozhodnutí úřadu práce a do výroku rozhodnutí vložilo odkaz na čl. 61 nařízení. Ve zbytku však prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Hlavní argument obou správních orgánů zněl, že si stěžovatelka po dobu pobytu ve Velké Británii neponechala bydliště v České republice, a proto nebyly splněny předpoklady pro vznik nároku na podporu podle nařízení.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 3. 2015 č. j. 2 Ad 23/2014-62 zamítl následnou správní žalobu stěžovatelky. Uvedl, že z délky pobytu ve Velké Británii a především zjevného životního návyku založeného opakovaným pracovním poměrem na dobu neurčitou, nelze za obvyklé bydliště stěžovatelky či střed jejích zájmů považovat Českou republiku. Uvedl také, že v případě stěžovatelky vůbec nenastaly předpoklady pro zohlednění doby pojištění. Nebylo proto nutné vyčkávat na předložení formuláře "U1", jak stěžovatelka namítala, protože tento formulář prokazuje právě jen a pouze doby zaměstnání a sociálního pojištění.
4. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Zdůraznil, že základem sporu je otázka, zda si stěžovatelka během pobytu ve Velké Británii zachovala obvyklé bydliště v České republice [viz čl. 1 písm. j) nařízení a čl. 65 odst. 2 ve spojení s čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení]. Nejvyšší správní soud odkázal na příslušnou judikaturu Soudního dvora a upřesnil, že při posuzování, zda si migrující pracovník zachoval bydliště ve smyslu čl. 65 nařízení ve státě, ve kterém nepracoval, se musí vycházet z kritérií daných v čl. 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 (dále jen "nařízení 987/2009"). Mezi ně patří např.: délka a nepřetržitost přítomnosti na území dotčených členských států, osobní situace dané osoby, rodinná situace dané osoby a její rodinné vazby, situace týkající se bydlení dané osoby, členský stát, kde je daná osoba považována za daňového rezidenta aj. Subjektivní pocit migrujícího pracovníka, že si během pobytu v jiném členském státě zachoval bydliště, resp. střed zájmů, v členském státě, ve kterém nepracoval, nepostačuje k zachování bydliště v tomto jiném členském státě. Po aplikaci těchto kritérií na věc stěžovatelky Nejvyšší správní soud došel k závěru, že v České republice obvyklé bydliště po dobu pobytu ve Velké Británii neměla. Námitka na porušení svobody pohybu a pobytu byla podle Nejvyššího správního soudu příliš obecná a nebylo seznatelné, v čem konkrétně stěžovatelka její porušení spatřuje. Ani zbylé okrajové námitky stěžovatelky nebyly důvodné.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud hodnotil nabízené důkazy o zachování centra zájmu v České republice zcela izolovaně a nikoli v kontextu a souhrnně. Důkazy tvoří ucelený řetězec nepřipouštějící pochybnosti. Stěžovatelka si v mnoha oblastech ponechala možnost se do České republiky vrátit a opět zde pobývat. Pravidelně sem jezdila za svými rodinnými příslušníky, známými, kamarády a přáteli. Měla zde bankovní učet a prováděla bankovní převody i v rámci České republiky. Zachovala si zde majetek (včetně nemovitého), splácela zde úvěr a spořila finanční prostředky. Využívala zde lékařské služby. Výlučně v České republice také využívala své vozidlo, které ve Velké Británii neprovozovala. Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, protože neprovedl celkové posuzování veškerých dostupných a významných informací o skutečnostech podle nařízení 987/2009. Není myslitelné, aby stěžovatelka jezdila do místa svého bydliště každý týden, jako je tomu u klasických (typických) příhraničních pracovníků. S ohledem na vzdálenost místa výkonu práce se vracela do České republiky podle možností alespoň několikrát za rok. Odmítnutí Nejvyššího správního soudu zabývat se námitkou porušení svobody pohybu a pobytu, protože je příliš obecná, pak představuje odepření spravedlnosti. Stěžovatelka nabyla dojmu, že soudy rozhodovaly dle směrnice generálního ředitele č. 2/2013 upravující postup při aplikaci evropských koordinačních nařízení v oblasti podpory nezaměstnanosti (dále jen "směrnice generálního ředitele"). Ta však není součástí českého právního řádu a je v rozporu s nařízením.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního či unijního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost je ve velké míře toliko opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud se s nimi přitom podle Ústavního soudu dostatečně a ústavně konformně vypořádal. V odůvodnění zamítavého rozsudku řádně posoudil stěžovatelčiny námitky s odkazem na dosavadní judikatorní názory Soudního dvora na vyslovené právní otázky. Ústavní soud pak ve věci nespatřuje jakéhokoliv pochybení Nejvyššího správního soudu s ústavní intenzitou. Řádně totiž vyložil, proč nevyhodnotil kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správních orgánů o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti jako důvodnou. Výklad práva ze strany Nejvyššího správního soudu byl konformní i se zásadou podle čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv EU, kterou je třeba dodržovat podle čl. 51 odst. 1 ve spojení s čl. 52 odst. 5 věta druhá této Listiny, a která zaručuje nárok na přístup k sociálním službám zajišťujícím ochranu v případě ztráty zaměstnání podle pravidel stanovených právem Unie a vnitrostátním právem členských států, a nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu.
9. Lze shrnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v rovině unijního práva bez potřebné ústavněprávní dimenze. Nesouhlasila s právním posouzením rozhodnutí o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti podle nařízení a uvedla vlastní právní názor, který považovala za správný. Nejvyšší správní soud však přesvědčivě aplikoval judikaturu Soudního dvora (viz rozsudek ve věci C-90/97 Swaddling ze dne 25. 2. 1999, rozsudek ve věci C-102/91 Knoch, ze dne 8. 7. 1992, a rozsudek ve věci C-255/13 I. proti Health Service Executive, ze dne 5. 6. 2014) na skutkové okolnosti této věci a dovodil výše uvedený právní názor, že jsou to právě kritéria uvedená v čl. 11 nařízení č. 987/2009, která hrají roli při hodnocení zachování bydliště, nikoliv subjektivní pocit migrujícího pracovníka.
10. Námitky stěžovatelky pak směřovaly spíše proti skutkovým závěrům Nejvyššího správního soudu a značnou měrou také proti procesu dokazování a hodnocení důkazů. V této souvislosti však Ústavní soud musí zopakovat zásady plynoucí z jeho ustálené judikatury, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními příslušného procesního předpisu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů".
11. V ústavní stížnosti nebyly vzneseny žádné námitky, kterými by stěžovatelka mohla zpochybnit ústavní konformitu rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť na ně tento již v řízení o kasační stížnosti adekvátně reagoval. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením skutkových okolností případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud postupoval v řešené věci ústavně souladně. Vzhledem k odůvodnění jeho rozsudku nedošlo ani k porušení principů spravedlivého procesu.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu