ECLI:CZ:US:2016:2.US.2023.15.1
sp. zn. II. ÚS 2023/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015 sp. zn. 3 Tdo 477/2015, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015 sp. zn. 61 To 470/2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. září 2014 sp. zn. 6 T 120/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státní zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2015, stěžovatelka napadla rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 6 T 120/2014 (dále jen "rozsudek"), kterým byla uznána vinnou přečinem pomluvy dle §184 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Rovněž napadla usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. 61 To 470/2014 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byl rozsudek zrušen ve výroku o uložení peněžitého trestu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 3 Tdo 477/2015 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení městského soudu.
2. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že sepsala jako redaktorka článek, ve kterém uvedla, že "V úplatkářské aféře kolem soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Ondřeje Havlína, který byl ministrem spravedlnosti dočasně zproštěn funkce, došlo k rozšíření obvinění. Stíhán je též státní zástupce Pavel Suchánek, jemuž měl podle policie Havlín nabízet padesátitisícový úplatek za podmíněné zastavení jedné trestní kauzy.", a dále uvedla, že "Společně s doktory Havlínem a Suchánkem je ze zmíněného skutku viněn ještě advokátní koncipient Boris Štefl (první porevoluční šéf policejní inspekce). Všichni tři vinu kategoricky odmítají, řekl on-line deníku TÝDEN.CZ jeden z Havlínových obhájců.", a dále uvedla, že "V přesně nezjištěné době od 2. do 7. ledna 2013 na dosud neustanoveném místě slíbil JUDr. Ondřej Havlín státnímu zástupci JUDr. Pavlu Suchánkovi peněžité plnění ve výši 50 tisíc korun za to, že pokračování 2 61 To 470/2014 uvedená věc bude ukončena podmíněným zastavením trestního stíhání, píše se v usnesení, jímž byla kauza korupce v justici rozšířena." a dále uvedla "Žalobce Suchánek se stal sedmým obviněným v této kauze.", přičemž tyto údaje byly nepravdivé, obžalovaná je uvedla při vědomí, že si jejich věrohodnost řádně neověřila, a dále při vědomí, že nepravdivé tvrzení o trestním stíhání státního zástupce JUDr. Pavla Suchánka je poškozenému jako státnímu zástupci způsobilé značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů a poškodit jej v zaměstnání, k čemuž skutečně došlo, neboť u poškozeného JUDr. Pavla Suchánka došlo k narušení rodinných a osobních vztahů a článek musel vysvětlovat nadřízeným zaměstnancům.
3. Stěžovatelka namítá, že nebylo provedeno jí požadované dokazování ke skutečnosti, zda nebylo skutečně odposlechem zaznamenáno nabídnutí úplatku JUDr. Pavlu Suchánkovi. Pokud by tato část informace ve článku byla pravdivá, je otázkou, zda pouhá absence vznesení obvinění by u daného státního zástupce mohla být považována za poškození na pověsti. To pak tím spíše, že sdělení o tom, že je někdo stíhán, by nemělo být považováno za závažný zásah do pověsti s ohledem na princip presumpce neviny. Dle stěžovatelčina názoru není podstatné ani tak zda trestní stíhání zahájeno nebylo, nýbrž zda (na základě odposlechu) zahájeno být správně nemělo, a v tomto směru nedošlo k pochybení, čímž se však soud odmítl zabývat.
4. Stěžovatelka dále zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu pokud jde o hodnověrnost svých informací a jejich ověřování. Uvádí, že vycházela ze svého informačního zdroje, což jí, a to, že jej odmítla v řízení odhalit, nemůže být přičítáno k tíži. Pokud soudy argumentují, že měla možnost skutečnou situaci si dále ověřit a se zveřejněním počkat a pokud tak neučinila, musela vědět, že zveřejní nepravdivý údaj, má stěžovatelka za to, že jsou na ni kladeny nepřiměřené požadavky.
5. Stěžovatelka podotýká, že dle Evropského soudu pro lidská práva svoboda projevu představuje jeden z nezbytných základů demokratické společnosti a jednu z podmínek jejího rozvoje a sebenaplnění každého jednotlivce. Vztahuje se přitom nejen na "informace" nebo "myšlenky", které jsou přijímány příznivě nebo jsou vnímány jako bezvýznamné či nikoho nepohoršující, ale také na ty, které urážejí, šokují nebo znepokojují. Tato svoboda podléhá výjimkám, které však musí být interpretovány přísně, a potřeba pro jakékoli omezení musí být přesvědčivě zjištěna (rozsudek ve věci Tešic proti Srbsku, č. 50591/12).
6. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
7. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Nutno uvést, že obecné soudy se zcela správně zaměřily primárně na dokazování ve vztahu k trestnému činu, ze kterého byla stěžovatelka obviněna, tedy znakům přečinu pomluvy podle §184 trestního zákoníku, a logicky odmítly provádět rozsáhlé zkoumání k otázkám, které neměly přímý vztah ke stěžovatelčině věci a jejichž zodpovězení jim ani nepříslušelo (byť ani tyto otázky nepominuly zcela - srovnej str. 5-6 rozsudku). Není sporu o tom, že žádné trestní stíhání poškozeného nikdy zahájeno nebylo, přičemž i kdyby hypoteticky nějaká indicie v nějakém odposlechu, že se tak mělo stát, existovala, nebylo by to z pohledu stěžovatelčiny trestní odpovědnosti rozhodující, když ohniskem posuzování v trestním řízení logicky musí být konkrétní jednání daného obviněného. Toto jednání bylo ve stěžovatelčině případě zjevně neakceptovatelné, když tato vytvořila článek o trestním stíhání poškozeného obsahující informace prezentované jako pevná fakta, která si však zčásti neověřila, a zčásti dokonce jen domyslela.
11. Lze bezpochyby souhlasit s tím, že svoboda projevu patří mezi nezbytné základy demokratické společnosti, nicméně, jak připouští i stěžovatelka, i tato má svoje limity. Případy odsouzení novináře pro trestný čin pomluvy se již Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zabýval, přičemž se vyslovil v tom směru, že je na jednu stranu třeba respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti, který v určitých případech musí přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze proto bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob, a že lze jen stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře, ve svých důsledcích, nesplnitelné nároky, na straně druhé lze však tyto nepřesnosti akceptovat jen do té míry, pokud celkové vyznění určité informace odpovídá pravdě. Ono "přípustné zjednodušení" nesmí v žádném případě dosáhnout takové intenzity, která by ve svých důsledcích znamenala objektivní nepravdivost uveřejňované informace (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 566/2000 a II. ÚS 2042/12).
12. Ústavní soud uzavírá, že nemůže přisvědčit stěžovatelčiným tvrzením o porušení jejích základních práv a svobod. Dokazování v trestním řízení se jeví jako úplné, poskytující dostatečný podklad pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu. Rovněž z pohledu subjektivní stránky trestného činu, a to i ve světle důležitosti zachování svobody projevu, napadená rozhodnutí, i s přihlédnutím k výše zmiňované judikatuře, obstojí.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu