ECLI:CZ:US:2016:2.US.203.15.1
sp. zn. II. ÚS 203/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. května 2012 č. j. 27 C 205/2010-140, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 17 Co 363/2012-196 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014 č. j. 30 Cdo 2084/2013-264, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 1. 2015, a jejíž odůvodnění bylo doplněno podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 2. 3. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
I když stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2012 č. j. 27 C 205/2010-140 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012 č. j. 17 Co 363/2012-196, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i předchozí rozsudky soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08 či sp. zn. IV. ÚS 406/04, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná, a rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 5. 2012 č. j. 27 C 205/2010-140 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala po žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí zaplacení částky 3,000.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2012 č. j. 17 Co 363/2012-196 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 2084/2013-264 odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že způsob, jakým její nárok posoudily soudy všech stupňů, svědčí o nepřípustném formalismu při soudním rozhodování. Stěžovatelka namítá, že soudy nevzaly v úvahu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a neposoudily, zda právě u její osoby nejde o případ zvláštního zřetele hodný, na který citované ustanovení poukazuje. V takovém případě totiž zákon č. 82/1998 Sb. přiznává nárok na odškodnění i těm osobám, které nepodaly opravný prostředek proti nezákonnému rozhodnutí - a tudíž nezákonné rozhodnutí po uplynutí lhůty k podání řádných i mimořádných opravných prostředků již nemůže být ve správním řízení zrušeno ani změněno. Základním principem interpretace zákona by měl být princip užitečného účinku zákona. Tento princip představuje povinnost soudů vždy respektovat užitečný výsledek aplikace práva v každém konkrétním případě.
Stěžovatelka připomíná rovněž povinnost soudu interpretovat zákon č. 82/1998 Sb. ústavně konformním způsobem dle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. února 2012 sp. zn. II. ÚS 2159/11 (N 39/64 SbNU 455), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že je neakceptovatelné zdůvodnění odvolacího soudu o nutnosti domáhat se zrušení nezákonného rozhodnutí podáním ústavní stížnosti v situaci, kdy dle soudu byla škoda prokázána a vznikla evidentně v důsledku nezákonného rozhodnutí, přičemž proti takovému rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. V takovém případě je třeba zákon o odpovědnosti státu interpretovat ústavně konformním způsobem a vycházet z toho, že nárok na náhradu škody způsobené jednáním státu vyplývá přímo z Listiny. Stěžovatelka rovněž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4158/2009. Jestliže obecné soudy zjevně přehlížely skutečnosti nasvědčující v projednávané věci splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu a současně interpretovaly ustanovení zákona způsobem, jenž odpovědnost státu vylučuje, porušily podle stěžovatelky nejen čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny, ale zasáhly rovněž do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a tím nedostály imperativu uloženého jim v čl. 90 Ústavy.
Podle názoru stěžovatelky bylo v řízení u Nejvyššího soudu, stejně tak jako v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem porušeno její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání s pouhým odůvodněním, že posuzovaná věc nemá po stránce právní zásadní význam. Soudy nižších stupňů se pak odmítly zabývat meritem věci, tedy tím, zda rozhodnutí o odnětí invalidního důchodu stěžovatelce bylo či nebylo zákonné a zda jím byla způsobena stěžovatelce škoda. Soustředily se na ryze formální interpretaci zákona č. 82/1998 Sb. s plným vědomím, že zmíněné rozhodnutí nemůže již být řádnými ani mimořádnými opravnými prostředky zrušeno a postup podle zákona č. 82/1998 Sb. tak na straně stěžovatelky představuje jedinou možnost pro splnění jejího ústavního práva na hmotné zabezpečení v situaci, kdy nebyla schopna se zabezpečit vlastní prací. Vydaná rozhodnutí jsou tak v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť obecné soudy neposkytly ochranu právům stěžovatelky, a to pokud jde o právo na spravedlivý proces. Tato situace v podstatě znamená, že stěžovatelka byla zbavena soudní ochrany a nemohla se tak svých práv dovolat v rámci soudního řízení. To vede k nepřípustné akceptaci nezákonných rozhodnutí o nepřiznání invalidního důchodu. Tento postup je tak v rozporu se základním a ústavně chráněným právem stěžovatelky na soudní ochranu.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody při výkonu státní moci podle zákona č. 82/1998 Sb. z důvodu, že jí nebyl přiznán plný invalidní důchod, ačkoliv to indikoval její zdravotní stav. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se nezabývaly meritem sporu, tj. zda vydaná rozhodnutí byla nezákonná, ale žalobu zamítly pouze z formálních důvodů, přičemž tento postup lze chápat jako ryze formalistický. Stěžovatelka dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 sp. zn. 28 Cdo 952/2011 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2159/11.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je dána při současném (kumulativním) splnění těchto podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) vztah příčinné souvislosti mezi prvními dvěma podmínkami. Podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu - upínající se k předpokladu nezákonného rozhodnutí - je podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno. Městský soud dále konstatoval, že uvedený závěr, jímž se soud prvního stupně řídil, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá i principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Není přitom podstatné, zda proti rozhodnutí jiného orgánu poskytuje příslušný předpis účastníku opravné prostředky či nikoliv. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno či změněno. V souladu s konstantní judikaturou je i závěr soudu prvního stupně, že nemůže jít o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§18 téhož zákona) tam, kde orgán státu shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., tedy v případě činností přímo směřujících k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se tento postup (a jeho případné nesprávnosti či vady) projeví. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně se v řízení o náhradu škody domáhá revize řady rozhodnutí, což však zákon neumožňuje. Závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby proto shledal odvolací soud správným.
Ústavní soud konstatuje, že uvedeným závěrům Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nemůže být založena v případě, že rozhodnutí, od nichž stěžovatelka (žalobkyně) odvozuje vznik škody, nebyla pro nezákonnost zrušena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
Odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4158/2009 neshledal Ústavní soud případným, neboť v uvedené věci žalobce reálné prostředky obrany využil; odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 sp. zn. 28 Cdo 952/2011 neshledal Ústavní soud rovněž případným, neboť uvedené rozhodnutí se vztahuje na případ nevyužití opravného prostředku proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2159/11 nelze rovněž použít, neboť uvedený nález se vztahuje pouze na případy, kdy proti nezákonnému rozhodnutí neexistuje opravný prostředek.
Ústavní soud rovněž ověřil, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, že přípustnost dovolání v souzené věci neshledal, když napadenému rozhodnutí nelze přikládat po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu