ECLI:CZ:US:2016:2.US.2039.14.1
sp. zn. II. ÚS 2039/14
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2039/14 ve věci ústavní stížnosti Marie Andělové, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2014 č. j. 10 Co 228/2012-492, 10 Co 227/2012-492, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2014 č. j. 10 Co 227/2012-500, 10 Co 228/2012-500, jíž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení.
I. Částí výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2014 č. j. 10 Co 228/2012-492, 10 Co 227/2012-492, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2014 č. j. 10 Co 227/2012-500, 10 Co 228/2012-500, jíž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato část výroku ruší.
Odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení části výroku v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka výslovně zdůrazňuje, že ústavní stížnost směřuje toliko proti té části výroku, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit Ctiboru Kolářovi (dále též "druhý žalovaný") náklady odvolacího řízení.
2. Stěžovatelka napadenému rozsudku vytýká, že se odůvodnění ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení nezakládá na skutečnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem totiž odůvodnil výrok týkající se nákladů odvolacího řízení (jenž ve znění opravného usnesení zněl tak, že stěžovatelka je druhému žalovanému Ctiboru Kolářovi povinna nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 28 716 Kč) tak, že druhý žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch. Stěžovatelka ovšem upozorňuje, že Ctibor Kolář ve skutečnosti v odvolacím řízení plný úspěch neměl - výrok II rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž odvoláním brojil, byl totiž odvolacím soudem potvrzen. Takové zjevné pochybení pak dle stěžovatelky dosahuje ústavněprávní intenzity a odůvodňuje závěr o porušení práva na spravedlivý proces.
II. Splnění podmínek řízení
3. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
4. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
III. Vyjádření účastníků řízení
5. Krajský soud v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že rozhodnutí ponechává na Ústavním soudu. Poznamenal přitom, že věc byla složitá, provázená změnami návrhů a procesními úkony účastníků.
6. Ctibor Kolář se k výzvě Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti nevyjádřil, a proto měl Ústavní soud v dalším řízení za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
IV. Podstatný obsah spisu
7. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 19 C 136/2004 Ústavní soud zjistil zejména následující skutečnosti.
8. Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně rozsudkem č. j. 19 C 136/2004-426 rozhodl mj. tak, že druhý žalovaný Ctibor Kolář je povinen zaplatit stěžovatelce částku 72 637 Kč s příslušenstvím (výrok II) a že žaloba proti Ctiboru Kolářovi se co do částky 686 029 Kč zamítá (výrok III).
9. Proti tomuto rozhodnutí podali v různém rozsahu odvolání jak druhý žalovaný, tak stěžovatelka. Stěžovatelka odvoláním brojila proti výroku III (avšak pouze co do částky 151 712 Kč) a proti akcesorickým výrokům o nákladech řízení. Ctibor Kolář naproti tomu odvoláním napadl výrok II.
10. Odvolací soud rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že oba tyto odvoláním napadené výroky potvrdil a zároveň uložil (to ovšem až ve znění opravného usnesení ze dne 1. 4. 2014) stěžovatelce nahradit druhému žalovanému v plném rozsahu náklady odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení přitom odůvodnil tak, že druhý žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch, a tudíž mu náleží náhrada jeho nákladů v plné výši.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Při rozhodování věci přihlédl Ústavní soud zejména k následujícím východiskům. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Z těchto východisek, jsou-li aplikována na otázku rozhodování o nákladech soudního řízení, plyne, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Logickým důsledkem tohoto závěru je pak rezervovaný vztah Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Na druhou stranu však již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval i výjimky z tohoto pravidla. Jedná se zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
15. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461) pak otázka náhrady nákladů řízení "dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu". To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]. Lze proto konstatovat, že výrok založený na věcně zcela nesprávných argumentech nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát (k tomu srov. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 290/06), a to ani tehdy, jde-li o prosté "přehlédnutí" soudu [jak tomu zřejmě je i v projednávané věci - k tomu srov. i nález sp. zn. III. ÚS 953/12 ze dne 14. 6. 2012 (N 122/65 SbNU 591) týkající se chybného rozhodnutí o nákladech řízení v důsledku věcného omylu soudu].
16. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na projednávanou věc. I v ní se totiž Krajský soud v Ústí nad Labem dopustil kvalifikovaného pochybení (byť v důsledku zjevného přehlédnutí, jež bylo zřejmě skutečně zapříčiněno složitostí věci, jak naznačuje vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti), v jehož důsledku odůvodnil výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení zjevně nesprávným (s realitou rozporným) argumentem. Jak totiž plyne již z rekapitulace dosavadního průběhu řízení, v odvolacím řízení neměli plný úspěch ani stěžovatelka, ani druhý žalovaný C. Kolář, a krajský soud proto nemohl postupovat podle kogentního znění ustanovení §142 odst. 1 (ve spojení s §224 odst. 1) o. s. ř., podle něhož "[ú]častníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl".
17. Ústavnímu soudu, jenž je nosnými důvody citovaných nálezů vázán, proto za daného stavu nezbývá než konstatovat, že toto pochybení odvolacího soudu je natolik zásadní, že dosahuje ústavněprávní intenzity a opravňuje Ústavní soud deklarovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadenou část rozhodnutí zrušil.