ECLI:CZ:US:2016:2.US.2058.14.1
sp. zn. II. ÚS 2058/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Posekaného, zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14. 11. 2011, č. j. 7 C 215/2005-212, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2012, č. j. 7 Co 2521/2012-261, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 28 Cdo 2022/2013-290, za účasti Okresního soudu v Písku, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení práva na spravedlivý proces podle ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
´
[2.] Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí, proti nimž podává ústavní stížnost, byla vydána v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Toto řízení je ovšem úzce spjato s řízením jiným; v něm se stěžovatel domáhá vyloučení blíže specifikovaných nemovitostí, zejména rodinného domu (dále i jen "předmětné nemovitosti") z konkurzní podstaty úpadce Petra Hošny. V rámci tohoto posléze uvedeného řízení namítá, že předmětné nemovitosti neměly být do konkurzní podstaty vůbec zahrnuty. V této věci rozhodovaly opakovaně jak obecné soudy, tak Ústavní soud. V současné době rozhodují obecné soudy opět o jeho návrhu na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty poté, co jejich předcházející rozhodnutí (jimiž byl tento návrh zamítnut) byla Ústavním soudem zrušena pro extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, z něhož obecné soudy vycházely.
[3.] V řízení o vydání bezdůvodného obohacení, proti jehož výsledku brojí stěžovatel nyní projednávanou ústavní stížností, je pak řešena otázka s předchozím řízením související. V roce 2005 byl totiž rodinný dům vydražen ve veřejné dražbě a jeho vlastníkem se stal vydražitel Vlastimil Holan. Stěžovatel, který trval a stále trvá na tom, že předmětné nemovitosti neměly být do konkurzní podstaty vůbec zahrnuty a že je stále jejich vlastníkem, je i poté nadále užíval (a to až do dne 10. 8. 2010). Vydražitel Vlastimil Holan pak právě v tomto cca. pětiletém užívání nemovitosti stěžovatelem spatřoval bezdůvodné obohacení. Proto též posléze podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Obecné soudy (napadenými rozhodnutími) jeho návrhu z převážné části vyhověly a uložily stěžovateli povinnost zaplatit Vlastimilu Holanovi částku 404.710,- Kč s příslušenstvím. Takovýto výsledek řízení považuje stěžovatel za porušení svých základních práv, a to hned z několika důvodů.
[4.] V prvé řadě stěžovatel tvrdí, že v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 722/04 (veškerá rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na http"//nalus.usoud.cz), jímž byla zrušena rozhodnutí obecných soudů vydaná ve vylučovacím řízení, byl obnoven právní stav před veřejnou dražbou. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že za tohoto stavu byl vlastníkem předmětných nemovitostí, a jejich užíváním se již proto nemohl bezdůvodně obohatit.
[5.] Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel i v tom, že nebyl dostatečně zjištěn rozsah bezdůvodného obohacení, konkrétně rozsah užívání předmětných nemovitostí. Považuje za nesprávné, že obecné soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházely z výše obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitostí a nezohlednily, že stěžovatel fakticky bydlel pouze v malé části domu.
[6.] Konečně pak stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně se dopustil i závažného procesního pochybení. V přerušeném řízení totiž pokračoval, aniž by však vydal usnesení o pokračování v řízení.
[7.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[8.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
[9.] Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud v prvé řadě námitku stěžovatele, podle níž zrušením rozsudků obecných soudů (ve věci vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty) nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 722/04 došlo k obnovení právního stavu před samotnou dražbou.
[10.] Citovaným nálezem totiž sice skutečně došlo ke zrušení rozsudků obecných soudů, které rozhodovaly o stěžovatelově návrhu na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty, tím však byla toliko nastolena situace, v níž obecné soudy (resp. v prvé řadě soud prvního stupně) musely o tomto návrhu rozhodnout znovu. V žádném případě však nelze toto rozhodnutí Ústavního soudu interpretovat tak, že by jím bylo rozhodnuto o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty či dokonce o platnosti veřejné dražby. Jinými slovy, tento nález (ani nález pozdější ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13) nemá právní důsledky, jaké mu stěžovatel přisuzuje a řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty stále běží a jeho výsledek Ústavní soud samozřejmě nemůže nikterak předjímat.
[11.] Nadto Ústavní soud nemá ústavněprávních výhrad ani vůči právnímu názoru obecných soudů, založenému na ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle něhož se ani samotné vyloučení věci z konkurzní podstaty nedotýká platnosti jejího nabytí ve veřejné dražbě, resp. že nelze platnost veřejné dražby přezkoumávat v jiném řízení, než je řízení podle ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Vlastnické právo vydražitele proto nelze úspěšně zpochybnit ani v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním vydražené nemovitosti, které je předmětem řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti. Tento názor, akcentující ochranu dobré víry nabyvatele i specifickou povahu veřejné dražby, ostatně ve své dřívější rozhodovací činnosti jako ústavně konformní akceptoval i Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2154/09 ze dne 17. 12. 2009) a ani v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal žádné racionální důvody, aby se od něj odchýlil.
[12.] Ústavní soud nemůže přitakat rovněž stěžovatelově námitce, podle níž jsou napadená rozhodnutí protiústavní z toho důvodu, že v řízení před obecnými soudy nebyl zjišťován rozsah užívání předmětných nemovitostí. Možnost Ústavního soudu vstupovat do procesu dokazování či obecně zjišťování skutkového stavu je totiž - jak plyne již ze shora uvedeného - velmi limitována. Omezuje se v zásadě na případy extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a na případy tzv. opomenutého důkazu (k tomu srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015). K žádnému srovnatelnému excesu však v projednávané věci nedošlo. Obecné soudy své skutkové i právní závěry řádně odůvodnily (výše obvyklého nájemného se opírá o závěry znaleckého posudku); proti způsobu zjišťování skutkového stavu ani proti právním závěrům, jež byly na základě tohoto stavu vyvozeny, Ústavní soud nemá ústavněprávních námitek.
[13.] Konečně pak Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani v tom, že v přerušeném řízení před soudem prvního stupně bylo pokračováno, aniž by o tom bylo samostatně vydáno příslušné rozhodnutí. Právo na spravedlivý proces totiž nelze vykládat tak, že by k jeho porušení došlo jakýmkoliv porušením procesních předpisů. Stěžovateli lze jistě přisvědčit v tom, že je povinností obecných soudů postupovat v řízení v souladu s procesními předpisy, a také v tom, že zmíněný postup soudu prvního stupně nebyl procesně bezchybný, avšak toto dílčí - a svojí povahou výhradně procesní či dokonce jen formální - pochybení zjevně nedosahuje takové intenzity, aby předmětné soudní řízení jako celek bylo možno označit za nespravedlivé. Z pozice ústavnosti totiž pro kasaci napadených rozhodnutí nepostačuje samotné zjištění popsaného pochybení (porušení podústavního procesního práva), pokud není doprovázeno přímým porušením ústavněprávní sféry stěžovatele, což by však musel stěžovatel alespoň tvrdit, což ale v daném případě neučinil (jiná situace by mohla nastat např. tehdy, pokud by namítal, že pokračování v řízení bylo pro něj natolik překvapivé, že v důsledku toho nemohl u soudu uplatnit relevantní důkazní návrhy či právní argumentaci). V tomto směru lze ostatně pro stručnost poukázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který zdůraznil, že v daném případě k pokračování řízení došlo nikoliv na návrh účastníků, nýbrž z důvodu skončení souvisejícího soudního řízení, jehož účastníkem byl i stěžovatel. O tom, že se v řízení bude pokračovat, bylo ostatně zřejmé i z toho, že účastníci řízení byli předvoláni k jednání soudu poté, co bylo rozhodnuto ve sporu, na jehož výsledek soud vyčkával. Účastníkům řízení tak v projednávané věci nebylo nijak znemožněno v plném rozsahu uplatňovat všechna jejich práva.
[14.] Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu