ECLI:CZ:US:2016:2.US.2066.16.1
sp. zn. II. ÚS 2066/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. V., zastoupeného Mgr. Václavem Bartekem, advokátem se sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2015, č. j. 8 T 227/2013-273, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, č. j. 7 To 220/2015-308, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 Tdo 373/2016-20, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, která se týkají jeho pravomocného odsouzení za zločin pohlavního zneužití podle ustanovení §187 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, podmínečně odloženého na zkušební dobu v trvání 3 roků a 4 měsíců.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se dovolává též porušení zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny.
3. Stěžovatel tvrdí, že součástí práva na ochranu soukromého a rodinného života je i právo na svobodnou volbu partnera, které realizoval s nezletilou poškozenou, přičemž tento vztah byl založen na vzájemnosti a dobrovolnosti a jeho účelem nebylo sexuální uspokojení stěžovatele, nýbrž "porozumění, spřízněnost a naplnění obou dotčených". Tehdy vytvořený vztah trvá i nadále a s poškozenou jsou partnery i v současnosti. Poškozená byla v rozhodné době ve věku 14 let a blížila se tak zákonné hranici 15 let. Obecné soudy proto měly postupovat při poměřování práva na soukromý život a práva dětí na zvláštní ochranu proporcionálně. Navíc, věková hranice 15 let prý v těchto případech neodpovídá aktuálnímu stavu společnosti. Porušení zásady nullum crimen sine lege spatřuje stěžovatel v tom, že nedošlo k zásahu do pohlavní sféry poškozené, jelikož vztah stěžovatele k ní byl zcela specifický a bez sexuálního podtextu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel uplatňuje dva stížnostní důvody: porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života a zásady nullum crimen sine lege.
7. K první námitce Ústavní soud uvádí, že stěžovatel s poškozenou nebyl a není v žádném rodinném vztahu, takže již z tohoto důvodu napadenými rozhodnutími nemohlo být porušeno právo na ochranu rodinného života. Co se týká ochrany soukromí, je nutno připomenout zásadu, podle níž jedno právo (svoboda) končí tam, kde začíná právo či svoboda jiné. Jakkoliv proto se stěžovatel může subjektivně domnívat, že s poškozenou vytvořil hezký a společensky neškodný vztah, do kterého státní moc neměla zasahovat, je třeba připomenout, že v nyní projednávaném případě bylo v řízení prokázáno (a Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané postavení výsledky provedeného dokazování nemůže přehodnocovat a nezpochybňuje je ve svojí podstatě ostatně ani samotný stěžovatel), že sice nebyla vykonána soulož, nicméně došlo k jinému způsobu pohlavního zneužití, tzn. k intenzivnímu jinému zásahu do pohlavní sféry poškozené, které obecné soudy dostatečně konkrétně specifikovaly (viz zejména str. 7-8 rozsudku Okresního soudu v Ostravě). U tohoto trestného činu se přitom nevyžaduje, aby došlo k narušení osoby, která byla pohlavně zneužita, a stejně tak je nepodstatné, zda poškozená s daným jednáním vyslovila souhlas. Zvýšená ochrana mladistvých je totiž zcela legitimně dána především tím, že se jedná ještě o osoby nezralé, snadněji manipulovatelné a schopné menší míry obrany, nežli je tomu u osob dospělých. Správně obecné soudy poukázaly i na značný věkový rozdíl mezi stěžovatelem a poškozenou (17 let) jako na aspekt, který zvyšuje společenskou škodlivost jednání stěžovatele.
8. Pokud stěžovatel poukazuje s ohledem na věk poškozené na použití zásady proporcionality a tvrdí, že se vůbec nejednalo o trestný čin, je třeba připomenout, že znění aplikovaného ustanovení §187 odst. 1 je kogentní v tom smyslu, že stanoví věkovou hranici 15 let, a to bez jakýchkoliv výjimek. Nejvyšší soud správně poukázal na zásadu, podle níž se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán (čl. 40 odst. 6 Listiny). Je tak zcela jednoznačné, že pokud poškozená nebyla v době předmětné trestné činnosti starší (což stěžovatel ani nepopírá), nemohly soudy dospět k jinému závěru, nežli že ke spáchání trestného činu skutečně došlo. Judikatura i doktrína trestního práva se přitom shodují v tom, že v těchto případech je irelevantní svolení poškozeného, neboť ochrana zde překračuje zájem jednotlivce (viz např. T. Gřivna in: Šámal a kol.: Trestní zákoník I - komentář, C. H. Beck, 1. vyd., 2009, str. 351).
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu