ECLI:CZ:US:2016:2.US.2073.15.1
sp. zn. II. ÚS 2073/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Dvořáka, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 22, 180 00 Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2015, č. j. 33 Cdo 5396/2014-426, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. dubna 2014, č. j. 15 Co 111/2014-375, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 4. dubna 2014, č. j. 15 Co 111/2014-375, (mimo jiné) změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak, že žalovanému (stěžovateli) uložil zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně příslušenství ze žalované částky ve výši 294.554 Kč od 1. ledna 2011 do 4. prosince 2013; prvnímu žalobci dále přiznal úroky z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 15.000 Kč od 20. října 2013 do 4. prosince 2013 a druhé žalobkyni částku 15.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení ročně od 20. října 2013 do zaplacení. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. V předmětném řízení se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení částky ve výši 294.554 Kč uhrazené za instalaci solárního systému na ohřev teplé užitkové vody a vytápění dodaného žalovaným, který ovšem vykazoval vady, oproti vydání věci (vrácení předmětu díla - solárního systému) žalovanému; žalobci dále požadovali zaplacení částky ve výši 30.000 s příslušenstvím jako náhrady škody spojené s uvedením systému vytápění do původního stavu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil aktivní legitimaci i druhé žalobkyně, když konstatoval, že u smlouvy o dílo, která nebyla uzavřena písemně, lze usuzovat na její účastenství a projevenou vůli z dalších v řízení prokázaných okolností (např. fakturování díla druhé žalobkyni, odstoupení od smlouvy učiněné oběma žalobci aj.). Na základě těchto okolností odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalobců se jedná o společný závazek podle §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a proto má druhá žalobkyně ve vztahu k žalovanému postavení věřitele oprávněného spolu s prvním žalobcem společně a nerozdílně (§145 odst. 4 obč. zák.). Uvedený závěr o aktivní legitimaci druhé žalobkyně se pak promítl jednak do rozhodnutí o povinnosti žalovaného zaplatit druhé žalobkyni částku ve výši 15.000 Kč, jakožto náhradu škody za uvedení věci do předešlého stavu, jednak do rozhodnutí o nákladech řízení, kde oproti rozsudku soudu prvního stupně, který rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, odvolací soud uložil žalovanému povinnost nahradit oběma žalobcům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 261.363 Kč.
3. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2015, č. j. 33 Cdo 5396/2014-426, odmítnuto, neboť neobsahovalo obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [srov. §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen "o. s. ř.")], a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud konstatoval, že dovolatel musí vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak], přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace §237 o. s. ř. (nebo jeho části).
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje obsah napadených rozhodnutí a průběh dosavadního řízení. Odvolacímu soudu vytýká především jeho závěr o aktivní legitimaci druhé žalobkyně. Vyslovuje přesvědčení, že bylo jednoznačně zjištěno, že smluvní stranou byl toliko první žalobce (tedy osoba, která učinila právní úkon spočívající v nabídce a její akceptaci). Další subjekty (v daném případě tedy druhá žalobkyně) nemohou být takovým úkonem (jednáním) vázány. Z odůvodnění rozhodnutí není podle stěžovatele zřejmé, kdy se měla stát druhá žalobkyně smluvní stranou a za jakých podmínek ji lze považovat za účastníka smlouvy (a tedy za aktivně legitimovanou v soudním řízení). Závěry soudu přitom nemají oporu v hmotném právu, což v důsledku představuje nepřípustnou libovůli a porušení zásady nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatel dále brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení, který vychází z chybného posouzení aktivní legitimace druhé žalobkyně a je doplněn dalšími v ústavní stížnosti blíže popsanými méně závažnějšími pochybeními (např. posouzení důvodnosti odvolání podaného druhou žalobkyní a soudního poplatku na toto odvolání vynaloženého), která však dopad rozhodnutí o nákladech řízení zintenzivňují. Stěžovatel připouští oprávnění obecných soudů rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle procesní úspěšnosti, avšak toto rozhodování nelze vykládat jako prostor pro naprostou libovůli. Podle stěžovatele představuje napadené rozhodnutí extrémní vybočení ze zásady legitimního očekávání i ze zásady spravedlnosti. Stěžovatel konečně brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který odmítnutím dovolání, které mělo dle jeho názoru splňovat náležitosti stanovené občanským soudním řádem, bez věcného projednání porušil právo na spravedlivý proces.
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si je toho vědom, že není součástí soudní soustavy [čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s posouzením aktivní legitimace druhé žalobkyně, což mělo pro něj negativní důsledek pro určení náhrady nákladů řízení. Stěžovatel tak v podstatě brojí zejména proti nákladovému výroku, byť tuto skutečnost zastírá poukazováním na nesprávné posouzení účastenství druhé žalobkyně ve smlouvě o dílo. Co se týče právního posouzení aktivní legitimace druhé žalobkyně, představují námitky stěžovatele pouhou polemiku se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
7. Pokud tedy stěžovatel polemizuje se závěry ohledně aktivní legitimace, přičemž poukazuje na to, že ze skutkových zjištění nemůže vyplývat závěr o tom, že se druhá žalobkyně stala smluvní stranou, a po Ústavním soudu požaduje, aby na základě těchto tvrzení zrušil napadená rozhodnutí, nepřípustně se tím snaží rozšířit kompetence Ústavního soudu nad rámec posuzování ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z hlediska ústavněprávního však může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod, k čemuž však Ústavní soud nedospěl. K samotné věci lze pouze stručně dodat, že odvolací soud vyšel z dostatečně skutkově prokázaného stavu, své právní závěry ohledně účasti druhé žalobkyně ve smluvním vztahu řádně, jasně a srozumitelně zdůvodnil, a proto v něm nelze spatřovat extrémní rozpor, který by mohl mít eventuálně za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu - pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Jeho rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho odvolací soud vyvodil, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
8. V souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení je pak třeba připomenout, že toto rozhodování je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 6. prosince 2006 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ani v tomto směru neshledal Ústavní soud v rozhodnutí odvolacího soudu taková pochybení, která by jej vedla ke zrušení napadeného rozhodnutí, když podstata argumentace stěžovatele spočívá v tom, že nebýt nesprávného posouzení aktivní legitimace druhé žalobkyně, nedošlo by k pochybení v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
9. Ve vztahu k námitkám stěžovatele týkajícím se rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud podotýká, že nároky kladené Nejvyšším soudem na náležitosti dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti jsou v judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 257/15 nebo usnesení ze dne 30. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1789/15) aprobovány a pouze ve výjimečných případech může dojít ke kasaci rozhodnutí, jímž se dovolání účastníka řízení odmítá (srov. např. nález 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
10. V dané věci Nejvyšší soud při projednání dovolání stěžovatele dospěl k závěru, že podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. je na místě dovolání stěžovatele odmítnout, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). V odůvodnění rozhodnutí přitom zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, přičemž vymezení přípustnosti, jak učinil stěžovatel, nepostačuje. K tomu lze uvést, že pouhá skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pouhé vymezení otázky a důvodu dovolání nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Dovolání stěžovatele tak neobsahuje obligatorní náležitost, když nekonkretizuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje §241a odst. 2 o. s. ř. i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Ústavní soud má za to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze seznat, z jakých důvodů došlo k odmítnutí dovolání stěžovatele a je zřejmé, jakým způsobem tento soud vyhodnotil text stěžovatelova dovolání a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a proto v něm nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu