ECLI:CZ:US:2016:2.US.2097.16.1
sp. zn. II. ÚS 2097/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Sotorníka, zastoupeného JUDr. Ludmilou Čechovou, advokátkou se sídlem Kvítková 4703, 760 01 Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2016, č. j. 9 Afs 300/2015-34, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 3 Af 7/2013-31, spojené s návrhem na zrušení §259a odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád a na zrušení čl. VII. bod 3 a 4 zákona č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla jako nepřípustná odmítnuta žaloba stěžovatele proti přípisu Ministerstva financí ze dne 11. 12. 2012, č. j. MF-117700/2012/904 (dále jen "přípis Ministerstva financí"), kterým byla vyřízena žádost stěžovatele o prominutí příslušenství daně, a to penále z daně z přidané hodnoty, daně silniční, daně z příjmů fyzických osob a daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. V přípise Ministerstva financí bylo konstatováno, že v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění, již není upraven institut individuálního promíjení daně nebo příslušenství daně.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s Městským soudem v Praze a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že "daňový řád ve znění do 31. 12. 2014 neobsahoval institut individuálního promíjení daně nebo jejího příslušenství..., nelze žádost stěžovatele o prominutí příslušenství daně ze dne 30. 11. 2012 posoudit jinak než jako podnět k vydání rozhodnutí ministra financí dle §260 daňového řádu. Takovýmto podnětem stěžovatel nezahájil žádné řízení, v němž by byl žalovaný povinen vydat rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Ministr financí vydává rozhodnutí podle §260 daňového řádu z moci úřední, stěžovatel nemá na vydání tohoto rozhodnutí právní nárok. Lze tedy uzavřít, že přípis žalovaného ze dne 11. 12. 2012, č. j. MF-117700/2012/904, nemůže být rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., a to pro absenci zákonné úpravy předpokládající vydání takového rozhodnutí" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2016, č. j. 9 Afs 300/2015-34).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že absence právní úpravy individuálního prominutí daně v daňovém řádu v období do 31. 12. 2014 je protiústavní a diskriminační. Přestože od 1. 1. 2015 byla zákonem č. 267/2014 Sb. opětovně zakotvena možnost prominutí části penále, úroku z prodlení a úroku z posečkané části, tato úprava se podle přechodných ustanovení nemůže vztáhnout na případ stěžovatele, a tím je porušena ústavní zásada rovnosti v právech.
Stěžovatel dále uvádí, že jeho dluh na daňovém penále činí cca 2 563 000 Kč a je tak vysoký proto, že nedoplatek na daních vznikl za účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění do 31. 12. 2006, kdy se sankce za pozdní zaplacení daně nazývala penále a uplatňovala se za celou dobu prodlení a jeho výše činila 0,1% denně. Vůči stěžovateli je tak uplatňováno penále, které má přibližně dvojnásobnou roční sazbu než současný úrok z prodlení. V uvedeném spatřuje stěžovatel nepřiměřenou tvrdost.
Vzhledem ke shora uvedenému proto stěžovatel společně s ústavní stížností podal v záhlaví uvedený návrh na zrušení částí zákonů.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Stěžovatel své námitky směřuje především proti právní úpravě daňového řádu, která v rozhodném znění neumožňovala v podmínkách posuzovaného případu individuální promíjení příslušenství daně a stěžovatel ji proto považuje za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto námitku vznášel již ve své kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že neshledal, že by byla absence právní úpravy individuálního prominutí příslušenství daně v daňovém řádu, ve znění do 31. 12. 2014, vůči stěžovateli protiústavní či diskriminační a poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že "je čistě na uvážení zákonodárce, zda se rozhodne institut prominutí příslušenství daně do právní úpravy zakotvit či nikoliv. Upravit podmínky pro promíjení daně či jejího příslušenství je výsostným právem zákonodárce a záleží na politickém rozhodnutí, které je v jeho výlučné kompetenci. Stěžovateli nesvědčí subjektivní právo na prominutí daně či jejího příslušenství" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2016, č. j. 9 Afs 300/2015-34).
Jak shrnuje Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57 (www.nssoud.cz), prominutí daně podle daňového řádu se v rozhodném období dělo nikoliv individuálním správním rozhodnutím vydaným na základě individuálních žádostí daňových subjektů, nýbrž z úřední povinnosti učiněným aktem majícím sice konkrétní předmět (daň nebo příslušenství daně - konkrétní typ daně a konkrétní zdaňovací období), který není však adresovaný předem určenému daňovému subjektu, nýbrž blíže neohraničené skupině daňových subjektů určitelných ovšem skupinově či druhově. Tímto aktem smíšené povahy (byť formálně nazvaným dle §260 daňového řádu jako rozhodnutí) může ministr financí vymezit obecně okruh adresátů, stanovit, co konkrétně promíjí (zejména druh daně, její příslušenství, zdaňovací období, atd.), v jakém rozsahu a vymezit skutkové, hmotně-právní a procesní podmínky, jejichž splnění je předpokladem částečného nebo úplného prominutí daně.
Takovou právní úpravu daňového řádu však nelze podle Ústavního soudu považovat za protiústavní z důvodu, že neumožňuje prominutí daně způsobem, který stanovila právní úprava předcházející, nebo který stanoví právní úprava současná. Uvedené není ani porušením principu rovnosti, neboť institut prominutí daně byl v jednotlivých obdobích zákonem o správě daní a poplatků, resp. daňovým řádem upraven objektivně a zákonné podmínky z těchto právních úprav plynoucí, platily pro všechny stejně. Na tom nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že rozhodná právní úprava je pro něj méně příznivá, než právní úprava předchozí nebo současná.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá nepřiměřenou tvrdost jemu vyměřeného penále, Ústavní soud, jakkoli vnímá nastalou nepříznivou finanční situaci stěžovatele jako svízelnou, konstatuje, že tato otázka nebyla předmětem řízení před správními soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadána; jde proto o námitku, pro jejíž vypořádání nedává ústavní stížnost podklad.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojené návrhy na zrušení právních předpisů, resp. jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu