ECLI:CZ:US:2016:2.US.2104.15.1
sp. zn. II. ÚS 2104/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Lucií Kopeckou, advokátkou, se sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha-Pankrác, při výkonu stěžovatelova trestu odnětí svobody, za účasti Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha-Pankrác jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2015, stěžovatel napadl jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha-Pankrác (dále jen "vězeňská služba"), při výkonu stěžovatelova trestu odnětí svobody. Konkrétně pak stěžovatel namítá následující pochybení:
1.) Vězeňská služba jej dostatečně nechrání před spoluvězni, byť je od nich zvýšeně ohrožen pro své odsouzení pro pohlavní zneužití. Tito jej tak několikrát verbálně napadli a došlo i k případu, kdy dostal od spoluvězně pěstí do obličeje.
2.) Při prohlídce cely mu byla zabavena elektrická šňůra. Ta je ovšem součástí jeho elektrického holicího strojku Braun a dle §4 odst. 2 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, odsouzený elektrický holicí strojek u sebe mít může.
3.) Dozorce zakázal stěžovateli nosit lehkou obuv, byť k tomu má stěžovatel povolení vydané ze zdravotních důvodů lékařkou MUDr. Bauerovou.
4.) Dne 18. 7. 2015 měl být převeden do knihovny, nebylo to však příslušným dozorcem provedeno. Nemohl si tak číst knihy, čímž bylo porušeno jeho právo na vzdělání zakotvené v čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5.) Ředitel věznice zamítl jeho žádost o zařazení do učebního oboru "šití prádla". Stalo se tak ačkoliv dle §34 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů platí, že odsouzeným, "u nichž jsou pro to předpoklady, se obvykle umožní, aby získali vzdělání na základní nebo i střední škole, anebo se zúčastnili dalších forem vzdělávání, které jim umožní získat a zvyšovat si svoji pracovní kvalifikaci."
Stěžovatel se v daném směru již obracel na Městské státní zastupitelství v Praze a na Vrchní státní zastupitelství v Praze, to však nevedlo k nápravě. Ústavní stížnost považuje za přípustnou ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť k takovému porušování základních lidských práv a svobod dochází i u jiných osob.
Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a v čl. 33 odst. 1 Listiny a v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žádá, aby Ústavní soud vězeňské službě zakázal pokračovat v porušování těchto práv a svobod a právních předpisů vztahující se k výkonu trestu odnětí svobody a přikázal jí zajistit mu bezpečný výkon trestu odnětí svobody jeho oddělením od ostatních odsouzených a řádným střežením odsouzených, jakož i opětovné poskytnutí a umožnění využívání veškerých práv odsouzeného.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Ústavní soud je nucen odkázat na možnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."), jejíž vyčerpání musí Ústavní soud při hodnocení přípustnosti ústavních stížností rovněž posuzovat (shodně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 270/03, I. ÚS 421/04, I. ÚS 3721/12 a přímo ve vztahu k vězeňství zejména pak III. ÚS 1776/11). Dle §82 s.ř.s. každý, "kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný." Toto ustanovení bylo, jak je uvedeno i v důvodové zprávě k návrhu soudního řádu správního, zavedeno právě k pokrytí různých faktických zásahů ze strany bezpečnostních složek státu. Možnost takovéto žaloby však stěžovatel nevyčerpal.
Sám stěžovatel má zjevně o přípustnosti své ústavní stížnosti pochybnosti, když odkazuje na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je však nucen konstatovat, že dle tohoto ustanovení je sice ústavní stížnost přípustná i pokud navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jestliže "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", nicméně z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v případech splňujících citovanou zákonnou podmínku. Tento "podstatný přesah" významu ústavní stížnosti může být dán např. opodstatněným návrhem na zrušení neústavního právního předpisu (viz §74 zákona o Ústavním soudu), případně kdy jde o věc, jež se svou povahou týká stovek případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba dodržení mezinárodní smlouvy či zajištění respektování nálezů Ústavního soudu (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 361/11 in http://www.usoud.cz). O takovou situaci v případě stěžovatelova podání zjevně nejde.
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, plynoucí z čl. 2 odst. 3 a z čl. 90 a 92 Ústavy České republiky, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Radovan Suchánek v. r.
soudce zpravodaj