ECLI:CZ:US:2016:2.US.2121.15.1
sp. zn. II. ÚS 2121/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky AK stavitelství s.r.o., se sídlem Smetanovo nábřeží 327/14, Praha 1, zastoupené Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem Olivova 6, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 9. 2013, č.j. 118 C 121/2011-441, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2014, č.j. 23 Co 574/2013-489, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, č.j. 33 Cdo 4639/2014-534, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č.j. 118 C 121/2011-441, rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 389.151,- Kč (výrok I.). Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2014, č.j. 23 Co 574/2013-489, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrzen. Ve výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu k částce, kterou je stěžovatelka povinna nahradit žalobci na nákladech řízení. Rozhodnuto bylo také o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2015, č.j. 33 Cdo 4639/2014-534, dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelka má za to, že v předchozím řízení byla porušena její ústavně zaručená práva vymezená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že se obecné soudy v průběhu řízení dostatečně nevypořádaly s její argumentací a vůbec se nevyjádřily k řadě provedených důkazů svědčících o přesně opačných závěrech, než jaké soudy ve výsledku učinily, přičemž také bez odůvodnění zamítly její návrhy na doplnění dokazování. Dle přesvědčení stěžovatelky se soudy nevypořádaly zejména s dodatkem ke smlouvě o dílo, který má pro věc zásadní význam, když skutkové závěry týkající se tohoto dodatku jsou podle jejího názoru v hrubém nepoměru s jeho obsahem a soudy tak učinily skutkové závěry bez relevantních skutkových zjištění. Pro úplnost pak stěžovatelka namítá i překvapivost rozhodnutí.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou stěžovatelky s rozhodnutími civilních soudů. Stěžovatelka přitom nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, a to především pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů soudy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd.
V této souvislosti pak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
Ústavní soud tedy zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). O takovou situaci se však v případě stěžovatelky nejedná.
V.
Stěžovatelka se smlouvou o dílo ze dne 4. 4. 2010 zavázala zhotovit pro objednatele (žalobce) hrubou stavbu roubeného rodinného domu, a to (kromě jiného) včetně příjezdové cesty. Celé dílo mělo být dokončeno a protokolárně předáno žalobci do 30. 11. 2010. Ve smlouvě si strany sjednaly sankci za prodlení s dokončením díla. Žalobce požadoval zaplacení smluvní pokuty za nedokončení díla za období od 1. 12. 2010 do 18. 8. 2011 v celkové částce 389.151,- Kč. Stěžovatelka s žalobou nesouhlasila, když především tvrdila, že příjezdová komunikace měla být dokončena později, až po terénních úpravách rodinného domu.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o dílo byla platně uzavřena, že také ujednání o smluvní pokutě bylo platné a určité a že její výše neodporuje dobrým mravům. Obecné soudy dospěly k závěru, že k protokolárnímu předání a převzetí díla v souladu se smlouvou dosud nedošlo, stěžovatelka stavbu ve sjednaném termínu nedokončila, když zejména nevybudovala příjezdovou komunikaci, neučinila tak ani v dodatečně sjednané lhůtě do 30. 5. 2011 a cesta nebyla dokončena ani v době rozhodování soudů. Sjednání další jiné doby dokončení příjezdové cesty nebylo v řízení prokázáno. Pokud stěžovatelka tvrdila, že mezi účastníky došlo k písemné novaci závazku, kterou se změnila doba jeho plnění a své tvrzení dokazovala sedmým bodem zápisu ve stavebním deníku ze dne 5. 6. 2011, žalobce toto popřel s tím, že předmětný text byl do zápisu doplněn dodatečně. Tuto verzi podpořil také svědek vykonávající stavební dozor, který uvedl, že předmětem jednání nebyla dohoda účastníků o posunutí termínu zhotovení příjezdové komunikace a jehož výpověď soudy vyhodnotily jako věrohodnou, zatímco stěžovatelka k dohodě o posunutí termínu dokončení díla v průběhu řízení poskytla rozporná tvrzení. Soudy pak na základě provedeného dokazování uzavřely, že stěžovatelka byla v dotčeném období v prodlení s dokončením díla, porušila svůj závazek ze smlouvy a smluvní pokuta tak byla požadována důvodně (viz s. 9-12 rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, resp. s. 5-6 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích).
VI.
Zásah do svých práv spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že se obecné soudy v průběhu řízení dostatečně nevypořádaly s její argumentací a vůbec se nevyjádřily k řadě provedených důkazů.
Těmto námitkám však nelze přisvědčit, jelikož nemají oporu v odůvodnění napadených rozhodnutí. Okresní soud v Pardubicích ve věci provedl velké množství důkazů, které přehledně rekapituloval a hodnotil. Stejně tak právní závěry učiněné na základě provedeného dokazování a podpořené odkazy na relevantní judikaturu lze považovat za srozumitelné a přesvědčivé. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Obecné soudy své závěry učinily způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout a ústavní stížností napadená rozhodnutí také logicky a v adekvátním rozsahu zdůvodnily. Tato rozhodnutí přitom nelze považovat ani za jakkoliv extrémní či svévolná a Ústavnímu soudu proto nepřísluší úvahy učiněné v dané věci obecnými soudy jakkoliv přehodnocovat.
Stěžovatelka namítá také to, že soudy bez odůvodnění zamítly její návrhy na doplnění dokazování. Z hlediska kautel ústavního práva je pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů relevantní tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět.
Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedl, neboť provedení těchto důkazů by nic nezměnilo na zjištěné skutečnosti, že dílo v době rozhodování soudu stále nebylo předáno (viz s. 12 rozsudku). Důkazní návrhy stěžovatelky tak nebyly ignorovány, ale byly zamítnuty, což soud také (navzdory tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti) zdůvodnil, byť poměrně stručně. Podstatné důvody pro takovýto postup jsou přitom seznatelné také z odůvodnění rozsudku jako celku. Nedošlo tedy ani k ústavněprávně relevantnímu pochybení v podobě opomenutých důkazů.
VII.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než na základě výše uvedeného konstatovat, že stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu