ECLI:CZ:US:2016:2.US.2148.16.1
sp. zn. II. ÚS 2148/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Hořínka, zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2016, č. j. 4 T 307/2015-310, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto, že se obžalovaný R. Imrišek (dále jen "obžalovaný") zprošťuje obžaloby pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť v návrhu označený skutek není trestným činem. Stěžovatel v tomto řízení vystupoval jako poškozený, kterému měla být způsobena těžká újma na zdraví nedbalostním jednáním obžalovaného při provozu na pozemní komunikaci.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na účinné vyšetřování a na veřejné projednání věci zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje předně ve skutečnosti, že vyšetřování dopravní nehody ze strany obvodního soudu bylo zcela nedostatečné a nedůkladné. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že soud zcela nekriticky převzal nereálnou hypotézu vyplývající ze znaleckého posudku Ing. Winklera, ačkoliv Ing. Kuhn ve druhém znaleckém posudku tuto variantu zpochybnil, kdy navíc prvá varianta neměla oporu ve svědeckých výpovědích a byla i v rozporu s výpovědí obžalovaného. Stěžovatel proto zpochybňuje fakt, že soud nenechal vypracovat revizní znalecký posudek, na základě kterého by bylo možné posoudit, který ze závěrů soudních znalců je správný, a ani neprovedl další důkazy, které by dostatečně objasnily skutkový stav věci. Neprovedl tak prý důkladnou, objektivní a nestrannou analýzu a nenaplnil požadovanou míru efektivnosti trestního řízení. Stěžovatel rovněž namítá, že mu bylo znemožněno projednat věc v jeho přítomnosti a byla mu odejmuta možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. Stěžovatel uvádí, že jeho zmocněnec nebyl vůbec vyrozuměn o rozhodujícím soudním jednání dne 28. 4. 2016, takže nemohl klást vyslýchaným soudním znalcům otázky, poukazovat na zjevné nesprávnosti ve znaleckém posudku a přednést svůj závěrečný návrh, ačkoliv účast zmocněnce stěžovatele mohla vést k tomu, aby soud posoudil konkrétní výhrady proti znaleckému posudku Ing. Winklera i dalšímu způsobu dokazování. Následně bylo poškozenému znemožněno, aby se vůbec seznámil s důvody, které obvodní soud vedly k vydání zprošťujícího rozsudku, protože se státní zastupitelství stejně jako obžalovaný vzdali práva na odvolání a na vyhotovení písemného odůvodnění rozsudku.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz §12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
6. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde primárně o věc a právo poškozeného potrestat pachatele (viz čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), nýbrž o povinnost státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)], aniž by z něj však bylo možno dovodit existenci subjektivního práva na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
7. Proto také Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) vždy uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Je totiž jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu. Závěry šetření pak musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností, kdy jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015). Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
8. Pokud Ústavní soud posoudil vstříc výše řečeným zásadám případ stěžovatele, dospěl k závěru, že nedošlo k porušení jím tvrzeného práva na účinné vyšetřování. Zde Ústavní soud připomíná, že pokud ve své rozhodovací praxi (a to zcela výjimečně) přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 nebo čl. 10 odst. 1 Listiny či čl. 4 odst. 1 a 2 nebo čl. 5 odst. 1 Úmluvy, dělo se tak výhradně za situace, kdy bylo trestní řízení ukončeno již rozhodnutím policejního orgánu, tj. v rané fázi trestního řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 a nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015). Jestliže však v případě stěžovatele byla nejen podána obžaloba, ale věc byla též řádně projednána před soudem (včetně několika hlavních líčení), nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelovi, že by bylo možno hovořit o nedostatečném vyšetření předmětného skutku. Z obsahu spisového materiálu naopak vyplývá, že orgány činné v trestním řízení se danou věcí důkladně zabývaly, kdy mj. byly zpracovány také dva znalecké posudky a bylo vyslechnuto několik svědků. Ústavní soud tudíž neshledal, že by vyšetřování dotčené věci trpělo jakýmikoli zjevnými vadami či excesy, takže by byl nezbytný jeho derogační zásah. Orgány činné v trestním řízení postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle, přičemž pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že obžalovaný byl v dané věci zproštěn obžaloby a nebyl shledán vinným, nelze v tomto výroku soudu shledat jakýkoli zásah do práv a svobod stěžovatele jakožto poškozeného, jelikož - jak je uvedeno shora - mu nepřísluší žádné základní právo na odsouzení obžalovaného.
9. Z hlediska eventuálních majetkových práv poškozeného navíc Ústavní soud připomíná, že se stěžovatel může nadále domáhat nároku na náhradu škody samostatně v řízení před civilními soudy, které má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 trestního řádu). Stěžovatel tudíž má ve své dispozici i nadále procesní prostředek k ochraně svých subjektivních práv, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení, nemůže se však nyní de facto dovolávat práva na potrestání jiné osoby, neboť žádné takové subjektivní právo mu Listina ani Ústava negarantuje.
10. Dále se Ústavní soud zabýval stěžovatelem tvrzeným porušením čl. 38 odst. 2 Listiny způsobeným tím, že jeho zmocněnci nebylo umožněno účastnit se hlavního líčení konaného dne 28. 4. 2016, v rámci něhož byl vynesen zprošťující rozsudek.
11. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ani jeho zmocněnec skutečně nebyli přítomni u předmětného jednání a ani nikterak nevyplývá, že by byli informováni o jeho konání (resp. o odročení původně nařízeného hlavního líčení, o němž byli zpraveni při předchozím hlavním líčení). Ústavní soud přitom plně uznává, že poškozený, jakožto jeden z účastníků trestního řízení, má právo být u jednání před soudem přítomen a zároveň je i jeho plným právem vyjádřit se k dotčené věci i k prováděným důkazům, neboť toto náleží k základním nejen procesním, ale především též k ústavním, podmínkám spravedlivého procesu. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s postupem obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces jako celku vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Takto Ústavní soud přihlíží především k tomu, zda by eventuální derogační rozhodnutí nebylo čistě formální, ale naopak zda by bylo způsobilé stěžovateli přinést kýžený výsledek, tj. takový výsledek, který by pouze neprodloužil dotčené řízení, nýbrž vedl by i ke změně skutkových či právních závěrů, jichž se domáhá.
12. Pokud Ústavní soud posoudil případ stěžovatele s ohledem na zmíněnou zásadu, dospěl k závěru, že ačkoliv obvodní soud pochybil, jestliže neinformoval zmocněnce stěžovatele o změně konání hlavního líčení, tak zároveň ze soudního spisu vyplývá, že zmocněnec stěžovatele se k dotčené věci v průběhu trestního řízení opakovaně vyjádřil, a hlavně, což je nezbytné zdůraznit, že zproštění obžalovaného plně vychází ze všech provedených důkazů, kdy ostatně také státní zástupce v závěrečné řeči navrhl, aby byl obžalovaný zproštěn obžaloby. Za této situace by se tedy i stěžovatelem vytýkaná možnost navržení dalších důkazů či vyžádání revizního znaleckého posudku jevila jako nadbytečná, která by nikterak nemohla změnit výsledek dotčeného řízení. Navíc, i zde je rozhodující, že poškozený nedisponuje subjektivním právem na odsouzení obžalovaného, takže pouze zproštěním obžalovaného nemohlo dojít k zásahu do jeho práv, jak tvrdí, přičemž svá majetková práva může nadále uplatnit v řízení před civilními soudy, kde zajisté může navrhnout též předložení dalších důkazů či nových znaleckých posudků. Pakliže tedy Ústavní soud zjistil pochybení obecných soudů pouze ve věci chybného přístupu k poškozenému, jevilo by se eventuální zrušení rozhodnutí obecného soudu jako ryze formalistické, neboť již nyní zůstává nadále zachováno jeho právo na přístup k soudu (pokud by snad požadoval po obžalovaném náhradu škodu za způsobenou újmu). Ze všech těchto důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by i přes pochybení obecného soudu byl namístě jeho derogační zásah.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu