ECLI:CZ:US:2016:2.US.2174.15.1
sp. zn. II. ÚS 2174/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou sídlem Praha 3, Milešovská 6, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. července 2015 č. j. 10 A 85/2015-37, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Brně jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného nákladového výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že tento soud napadeným výrokem porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Krajský soud v Českých Budějovicích shora identifikovaným usnesením s ohledem na zpětvzetí podání zastavil řízení o stěžovatelově žalobě na nečinnost; žalovaný (Krajský soud v Brně) měl být nečinný, neboť v zákonné lhůtě stěžovateli neposkytl informaci požadovanou v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ústavní stížností napadeným výrokem krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelova žaloba nebyla podána důvodně.
3. Stěžovatel s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí, neboť se domnívá (a vyjádřil to již v rámci zpětvzetí žaloby), že žaloba byla podána důvodně, pročež mu dle ustanovení §60 odst. 3 soudního řádu správního mělo vzniknout právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí krajského soudu je přitom dle stěžovatele zatíženou zjevnými prvky svévole (ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2259/13), a to proto, že při řešení stěžejní otázky, zda žaloba byla podána důvodně, záměrně přehlíží stávající judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Ans 10/2012) a současně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ans 13/2012, jehož závěry zcela dezinterpretuje. Rozhodnutí krajského soudu proto bylo ve vztahu ke stěžovateli rozhodnutím překvapivým, porušujícím princip právní jistoty, a tedy i rozhodnutím nepřezkoumatelným (v této souvislosti stěžovatel odkazuje na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 947/09). Jako důvod (motiv), proč krajský soud zatížil své rozhodnutí prvky svévole, přitom stěžovatel spatřuje skutečnost, že žalovaným je jiný krajský soud a současně skutečnost, že proti nákladovému výroku není kasační stížnost přípustná. Závěrem ústavní stížnosti potom stěžovatel ještě namítá, že se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevypořádal s jeho argumentací obsaženou ve zpětvzetí žaloby, zpochybňující použitelnost závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 55/2007-84; usnesení krajského soudu proto dle stěžovatele trpí též vadou tzv. opomenuté argumentace.
4. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
5. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189 nebo usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).
6. Nemá-li Ústavní soud v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance (zvláště pak za situace, kdy takovou funkci neplní ani Nejvyšší správní soud), a nemá-li se tak stavět do pozice, jež mu v žádném případě Ústavou nebyla svěřena (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného výroku, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
7. Otázka náhrady nákladů řízení tedy může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v případech, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.
8. Oproti očekávání stěžovatele se přitom Ústavní soud (i z důvodů rozvedených v bodu 11.) nedomnívá, že by posuzované rozhodnutí krajského soudu bylo zatíženo zjevnými prvky svévole, ani že by bylo nepřezkoumatelné, překvapivé či že by bylo zatíženo nějakou zjevnou procesní vadou.
9. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, musí namítané pochybení obecného soudu dosáhnout značné intenzity, přičemž musí ve sféře stěžovatele vyvolávat (alespoň tvrzenou) podstatnou újmu. Silněji než jinde se tudíž v případě ústavní stížnosti směřující proti nákladovému výroku uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
10. Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu tak v dané věci splněny nejsou, neboť stěžovatel existenci podstatné újmy - jež by mohla zakládat ústavněprávní charakter dané věci - netvrdí, přičemž její možná indikace z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavního soudu proto v dané věci zjevně chybí.
11. Již pouze nad rozhodný rámec je tak možné uvést následující. Z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že tento soud dospěl k závěru, že a) žalovaný Krajský soud v Brně nebyl nečinný (neboť ve lhůtě sdělil stěžovateli své stanovisko) a že b) stěžovatel ve smyslu závěrů rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014 č. j. 8 Ans 2/2012-278 nevyčerpal veškeré opravné prostředky, jež mu byly k dispozici, jmenovitě nepodal ve smyslu ustanovení §80 odst. 3 ve spojení s ustanovením §178 odst. 2 správního řádu návrh ministru spravedlnosti. Proti těmto stěžejním závěrům rozhodnutí krajského soudu (přinejmenším ve vztahu k závěrům rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ans 2/2012-278) nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti věcnou oponenturu nepředkládá. Jinými slovy, ústavní stížnost neobsahuje relevantní důvody, jež by zpochybňovaly správnost, tím méně pak ústavnost závěru krajského soudu, že v dané věci nebyly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §60 odst. 3 věty druhé soudního řádu správního.
12. Stěžovatelem akcentované prvky svévole a překvapivosti (resp. i nepřezkoumatelnosti) proto Ústavní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí neshledal.
13. K porušení stěžovatelem odkazovaných ustanovení Listiny a Ústavy tedy dle názoru Ústavního soudu napadeným výrokem usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo.
14. Ústavní soud tak přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Pro úplnost je možno připomenout, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Současně musel Ústavní soud odmítnout rovněž stěžovatelův návrh, aby krajskému soudu byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem, neboť tento akcesorický návrh sdílí osud - věcně neprojednatelné - ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu