ECLI:CZ:US:2016:2.US.2198.15.1
sp. zn. II. ÚS 2198/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Kozlíčka, zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem 17. listopadu 230/19, Říčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015 č. j. 23 Cdo 4695/2014-353 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2014 č. j. 68 Co 539/2013-321, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a MUDr. Michaely Bartákové a Patrika Bartáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jelikož jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ve svém důsledku pak mělo dojít rovněž k zásahu do principu autonomie vůle chráněného článkem 2 odst. 4 Ústavy a článkem 2 odst. 3 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 9. 2013 č. j. 19 C 249/2008-281 tak, že stěžovatelova žaloba se co do částky 766 882 Kč s příslušenstvím zamítá (zbývající část žaloby týkající se částky 139 565 Kč s příslušenstvím a požadované smluvní pokuty byla již předtím obvodním soudem zamítnuta). Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl, neboť je zatíženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
3. Nejvyššímu soudu stěžovatel s odkazem na závěry nálezu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14, nálezu ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13 (N 113/73 SbNU 779) a nálezu ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 vytýká, že vadným způsobem interpretoval ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."); zdůrazňuje přitom, že ve svém dovolání výslovně formuloval několik otázek zásadního právního významu. Je-li proto důvodem odmítnutí jeho dovolání toliko skutečnost, že v něm výslovně necitoval některé z hledisek přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., postupoval Nejvyšší soud dle názoru stěžovatele nepřípustně formalisticky.
4. Námitky směřující proti napadenému rozsudku městského soudu potom netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů jakkoli rekapitulovat.
5. Ústavní soud posoudil splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
7. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto proto, že neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje jeho přípustnost (což je dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Pokud tedy dovolání vskutku tuto obligatorní část neobsahovalo, přičemž stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádné relevantní argumenty (viz následující bod), jež by svědčily o opaku, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě stěžovatelovo dovolání odmítl, hledět jako na svévolný ani nepřípustně formalistický. Z toho důvodu pak nelze ani dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo v rozporu se stěžovatelem odkazovanými nálezy Ústavního soudu.
8. Pokud přitom stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že ve svém dovolání označil hned několik otázek zásadního právního významu, postačí připomenout, že se jeho dovolání řídilo právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, nikoliv do 31. 12. 2012, tedy právní úpravou, dle které je dovolatel povinen označit jeden ze čtyř možných důvodů přípustnosti svého mimořádného opravného prostředku [viz dikci ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013), nikoliv identifikovat otázku "zásadního právního významu" (srov. ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Tuto stěžejní stěžovatelovu námitku je proto třeba označit za poněkud "anachronickou" a současně zdůraznit, že za situace, kdy předmětné dovolání neobsahovalo žádný ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením §237 o. s. ř., v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než stěžovatelovo dovolání odmítnout.
9. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
10. V předchozích bodech předestřené skutečnosti přitom mají nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti (resp. včasnosti) ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu.
11. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, je totiž podstatná otázka, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění).
12. Bylo-li stěžovatelovo dovolání odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.
13. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
15. Pro úplnost pak Ústavní soud poznamenává, že stěžovatele z důvodu procesní ekonomie nevyzýval k odstranění formální vady podání, spočívající v nepřiložení kopie napadeného usnesení dovolacího soudu (§72 odst. 6 věta první zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu