ECLI:CZ:US:2016:2.US.221.15.1
sp. zn. II. ÚS 221/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou, se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 40/2013 ze dne 30. září 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 2/2012 ze dne 8. ledna 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny a právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
Současně požádal o prominutí zmeškání zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, která uplynula dne 7. 10. 2014. Svoji žádost odůvodnil tím, že dne 15. 1. 2015 jeho obhájce převzal usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3205/14 ze dne 13. 1. 2015, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele z důvodu, že byla podána ještě předtím, než bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem o dovolání stěžovatele. V důsledku omylu či administrativního pochybení došlo k odmítnutí ústavní stížnosti přesto, že o dovolání bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 25. 6. 2014 č. j. 8 Tdo 185/2014-39, které bylo do datové schránky tehdejšího obhájce stěžovatele doručeno dne 8. 8. 2014. Za této situace nebyla ústavní stížnost, podaná dne 2. 10. 2014, předčasná, jak nesprávně omylem konstatoval Ústavní soud v odůvodnění usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele ze dne 13. 1. 2015. V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti tak došlo ke zmeškání lhůty k podání této ústavní stížnosti.
Z obsahu příloh připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování právních služeb spojených s finančními prostředky dalších subjektů na dobu 3 let. Současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle §256 tr. ř. zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 185/2014-39 ze dne 25. 6. 2014 podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud ověřil dotazem na trestní kanceláři Městského soudu v Praze, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání bylo stěžovateli i jeho tehdejšímu obhájci doručeno dne 8. 8. 2014.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mj. i to, zda byla podána včas.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu má právo podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost musí být podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podána v rámci lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, se kterým je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Posledním opravným prostředkem ve věci stěžovatele bylo dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 8 Tdo 185/2014-39 ze dne 25. 6. 2014. Toto usnesení bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno dne 8. 8. 2014. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uplynula dnem 8. 10. 2014.
Stěžovatel si byl vědom toho, že podává ústavní stížnost opožděně, avšak požádal Ústavní soud o prominutí zmeškání lhůty, neboť zmeškání lhůty bylo dle jeho názoru vyvoláno administrativním pochybením Ústavního soudu, který jeho předchozí ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou přesto, že v době jejího podání již stěžovatel měl k dispozici rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavní soud však musel zohlednit, že nyní posuzovaná ústavní stížnost byla stěžovatelem podána dne 23. 1. 2015, tedy po uplynutí lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu. Tato procesní lhůta je kogentní, a proto ji není možno prodloužit, ani nelze zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti Ústavním soudem prominout (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 468/15, ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 2431/13, ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1879/13, ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1861/12, ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3159/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nadto nelze spatřovat administrativní pochybení či omyl v tom, že předchozí ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako nepřípustná přesto, že o dovolání bylo již rozhodnuto a stěžovateli bylo rozhodnutí o dovolání před podáním stížnosti doručeno. Ústavní soud tehdy vyšel z obsahu ústavní stížnosti a z navrhovaného petitu, jímž byl vázán. Stěžovatelova argumentace totiž směřovala výhradně proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, a tato rozhodnutí také stěžovatel navrhl zrušit, aniž by se jakkoliv zmínil o existenci usnesení dovolacího soudu o odmítnutí jeho dovolání jako zjevně neopodstatněného. Rozhodnutí dovolacího soudu, které je ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599], k ústavní stížnosti ani nepřipojil, ač mu to ukládá ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu. Nejednalo se proto o administrativní pochybení na straně Ústavního soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nedodržení lhůty podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj