ECLI:CZ:US:2016:2.US.221.16.1
sp. zn. II. ÚS 221/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslava Vokurky a 2) JUDr. Miroslava Vokurky, oba zastoupeni JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2014, č. j. 25 Co 470/2014-152, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 29 Cdo 2176/2015-170, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 20. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 4 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 C 160/2013-110, byla zamítnuta žaloba, kterou se společnost GELEVER, s. r. o. jako žalobce domáhala, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit částku 448.584,80 Kč. Dále byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení. Citovaný rozsudek byl do datové schránky právní zástupkyně žalobce doručen dne 10. 8. 2014. Lhůta k podání odvolání tak žalobci uplynula dne 25. 8. 2014. Zástupkyně žalobce nicméně doručila do datové schránky soudu dne 4. 9. 2014 podání, kterým žádala o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, což odůvodnila svojí pracovní neschopností v období od 22. 8. 2014 do 25. 8. 2014, kdy trpěla horečnatým průjmovým onemocněním. K tomu připojila rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 22. 8. 2014 a lékařskou zprávu. K tomuto podání zároveň připojila odvolání proti uvedenému rozsudku.
3. Usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 7 C 160/2013-132, Okresní soud Praha - západ rozhodl tak, že se zmeškání lhůty k podání odvolání proti shora citovanému rozsudku ze dne 30. 5. 2014 nepromíjí. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že pracovní neschopnost zástupkyně žalobce by sama o sobě mohla být důvodem pro prominutí zmeškané lhůty ve smyslu ustanovení §58 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), pokud by doložené zdravotní problémy byly objektivně takového charakteru, že účastníka ze zmeškaného úkonu zcela vyloučí. Okresnímu soudu je však z úřední činnosti známo, že zástupkyně žalobce byla v daném období aktivně činná ve věci shodných účastníků vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 224/2013, kdy se dne 26. 8. 2014 účastnila jednání u soudu a dokonce dne 25. 8. 2014 zaslala ve zmíněné věci specifikaci dosavadních nákladů řízení. Zástupkyně žalobce tak v době, kdy uplynula lhůta k podání odvolání v projednávané věci, činila - přes tvrzenou a dokladovanou pracovní neschopnost - úkony v jiném řízení. Pokud tedy zdravotní stav zástupkyni žalobce umožňoval činit úkony v jednom řízení, mohla tak podle okresního soudu podat včasné, byť třeba neodůvodněné, odvolání rovněž v právě projednávané věci.
4. K odvolání žalobce změnil krajský soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí prvostupňového soudu tak, že se žalobci promíjí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 C 160/2013-110. Krajský soud nejprve odkázal na ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř., podle něhož "[s]oud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon." Žalobce prý podle krajského soudu prokázal, že jeho právní zástupkyně byla v průběhu lhůty k podání odvolání, a to zejména její poslední 4 dny, v pracovní neschopnosti, kterou doložila. Z tohoto potvrzení je přitom podle krajského soudu zřejmé, že po právní zástupkyni nebylo v době její pracovní neschopnosti možno požadovat výkon pracovní činnosti. Skutečnost, že se účastnila jednání u Okresního soudu Praha - západ ještě den předtím, než jí byla vystavena pracovní neschopnost, nevypovídá ničeho o tom, jaký byl její zdravotní stav od data vystavení pracovní neschopnosti. Rovněž skutečnost, že zástupkyně žalobce ze své emailové adresy v poslední den trvání pracovní neschopnosti zaslala specifikaci nákladů v jiném řízení, není podle odvolacího soudu relevantní. Zástupkyně žalobce totiž bez toho, že by měla k dispozici advokátní spis, znala spisovou značku a byla schopna konkretizovat účastníky řízení, nemohla odvolání v právě projednávané věci podat.
5. Následné dovolání stěžovatelů bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť závěry krajského soudu byly podle dovolacího soudu zcela v souladu s jeho judikaturou vážící se právě k ustanovení §58 o. s. ř.
6. S citovanými závěry krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelé nesouhlasí. Jejich argumentaci lze shrnout do tvrzení, že nezrušil-li by Ústavní soud napadená rozhodnutí, bude to ve svém důsledku znamenat, že činnost advokáta je dána tím, zda má anebo nemá k dispozici spis, a nikoliv tím, zda od něj bylo možno spravedlivě požadovat, aby si jej obstaral, či aby si informace potřebné k příslušnému úkonu zjistil. Postačilo by pak říci, že jeden spis si advokátka obstarala a jiný ne a tím se bez dalšího vyvinila ze zmeškání lhůty. To ovšem podle stěžovatelů popírá všechny principy, na kterých stojí koncept lhůt a povinností advokáta vážící se k nim.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K věci samé Ústavní soud především uvádí, že se již mnohokrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu. V této souvislosti lze odkázat zejména na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se mj. konstatuje, že "[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)], "nýbrž se od něj (...) musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů [mající] svůj základ v ústavněkonformním právním řádu jako významovém celku (...). [P]ovinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad." Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, "aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality (...)." (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06).
9. V právě projednávané věci jsou přitom podle mínění Ústavního soudu všechny požadavky výše uvedené splněny. V interpretaci předkládané krajským soudem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí (s níž se odkazem na svou ustálenou judikaturu ztotožnil i Nejvyšší soud) byla totiž vzata v úvahu nejen povaha zdravotních problémů zástupkyně žalobce, nýbrž i charakter jednání, jehož opomenuté provedení měl soud prominout, a v tomto případě také prominul. Za situace, kdy se obecné soudy v napadených rozhodnutích nedopustily zjevného výkladového excesu aplikovaného ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř., když pouze interpretovaly v něm obsažený neurčitý právní pojem "omluvitelný důvod", neshledal zdejší soud - pamětliv svého shora předestřeného postavení v ústavním systému a nutnosti zdrženlivosti ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů - žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich vyslovené závěry jakkoliv přehodnocovat.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
11. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že nebyly dány zákonné podmínky pro anonymizaci totožnosti účastníků řízení (§59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), jak stěžovatelé požadovali.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu