ECLI:CZ:US:2016:2.US.2218.14.1
sp. zn. II. ÚS 2218/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Marie Salmové - Reifferscheidt-Raitz a 2) Idy Schoellerové, právně zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, se sídlem Sadová 1808, Lysá nad Labem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 Co 42/2012-541, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 Co 42/2012-568, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 30 Cdo 1883/2013-735, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelkám se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2014 (a posléze doplněnou, resp. opravenou podáním ze dne 17. 7. 2014) se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejch práva na lidskou důstojnost a osobní čest ve smyslu čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny. Zároveň tvrdí porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelky se rovněž domáhají, aby Ústavní soud "rozhodl o nákladech řízení před Ústavním soudem".
[2.] Stěžovatelky uvádějí, že se žalobou bránily proti zásahu do osobnostních práv svého otce, Huga Salma. K tomuto zásahu mělo dojít výroky žalované Evy Nečasové, historičky, a to v publikacích Cui bono restituce I. a Cui bono restituce II. Konkrétně se jednalo o tyto výroky (následující písmena označení doplnil pro přehlednost Ústavní soud a neodpovídá označení v žalobě, resp. v napadených rozhodnutích):
A) Hugo Salm zemřel v domácím vězení, které mu bylo nařízeno z důvodů jeho nemoci. Nebýt ní, byla by na něj bývala zřejmě uvalena vyšetřovací vazba. Jeho úmrtím pominuly důvody dalšího stíhání, takže rozsudek mimořádného lidového soudu nad ním vynesen nebyl.
B) Na tomto místě se nabízí úvaha o tom, že jestliže S. předčasná smrt hypoteticky zabránila Ministerstvu vnitra, aby mu vydalo konečné rozhodnutí o zachování československého občanství, což je S. smůla, mohla naopak tato smrt stejně tak dobře zabránit odsouzení tohoto muže mimořádným lidovým soudem jako zrádce a kolaboranta, což je naopak jeho štěstí. Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci S. údajného neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: "Provinil se Adolf Hitler svými činy proti lidstvu?" musíme totiž odpovědět: "Nikoli, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek."
C) Vyplnění žádosti [Fragebogen o udělení občanství H. Salmem] je možné označit za čin blízký vlastizradě.
D) Pozbyl československé občanství dle úst. dekretu č. 33/1945. Pozbyl ho dle §1 odst. 1 tohoto dekretu nabytím říšskoněmeckého občanství a současně i dle §1 odst. 2 z důvodů své německé národnosti.
E) Odvolání H. S. bylo pravomocně zamítnuto, a to na základě existence dochovaných sčítacích archů, které dokládají, že H. S. se v roce 1930 a následně ještě jednou v roce 1939, přihlásil k národnosti německé a takto vstupoval do okupace.
F) Pokud existovalo S. osvědčení "B", pak z tohoto dokumentu nevyplývaly žádné nároky na uznání jeho občanství.
G) Veškerá odvolání (rozuměj i H. S. a jeho ležící pozůstalosti po jeho smrti) byla zamítnuta a L. S. R. nakonec souhlasí s ukončením řízení (prohlášení z 18. 8. 1952).
H) Komunisté nesebrali Salmům majetek, majetek sebral Salmům prezident Beneš, a to v souladu s Postupimskou dohodou a Pařížskou reparační dohodou, nařizující konfiskovat "německý majetek v cizině".
CH) Žádný správní ani soudní orgán se nezabýval potvrzením či vyvrácením podezření z členství v nacistických organizacích H. S.
I) H. Salmovi bylo dne 30. 8. 1940 uděleno říšské občanství.
J) Dle obsahu "Fragebogen" dne 30. 4. 1940 H. S. obdržel občanský průkaz Německé říše.
K) Hugo Salm vstoupil dne 1. 1. 1940 do DAF (Deutsche Arbeit Front), BDO (Bund Deutscher Osten), byl členem Kriegerkameradschaft a NSDAP.
L) Osvědčení B znějící na jméno H. S., které bylo vydáno 20.3.1946 dle Oběžníku MV z 2.5.1946 č. A-4600/4/4-46.IV/3 má slabou účinnost.
M) Podání práv. zástupce JUDr. Felixe Nevřely obsahuje řadu polopravd, převzatých většinou z tzv. Krippnerova memoranda, tj. literárního díla z roku 1945.
N) Hugo Salm senior se někdy v roce 1939 (údajně pod nátlakem) přihlásil k německé národnosti.
[3.] Stěžovatelky se domáhaly, aby se jim Eva Nečasová za výroky A - M jednak omluvila a navíc zaslala písemné oznámení v žalobě vymezeným knihovnám (v této části byly některé shora citované výroky mírně jinak vymezeny - např. byly doplněny o věty dokreslující kontext výroku, věcně se však jednalo o výroky stejné). Ve vztahu k výroku N se stěžovatelky domáhaly toliko zaslání písemného oznámení knihovnám.
[4.] Obecné soudy však (pokud se týče stavu po rozhodnutí Nejvyššího soudu) žalobě stěžovatelek ve vztahu k výrokům A, B (věta první) a D-N nevyhověly; dovolání stěžovatelek bylo totiž v tomto rozsahu Nejvyšším soudem zamítnuto. Pokud se týče výroků B (věta druhá a třetí) a C, byl zamítavý rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušen Nejvyšším soudem.
[5.] Stěžovatelky mají za to, že se obecné soudy v části, v níž jejich žalobě nevyhověly, dopustily porušení shora citovaných základních práv. Tyto výroky prý totiž překročily míru přípustné kritiky v demokratické společnosti a neoprávněně zasáhly do osobnostních práv jejich zemřelého otce, resp. práv jejich (jako právních nástupkyň).
[6.] Odvolacímu soudu stěžovatelky vytýkají, že porušil jejich právo na spravedlivý proces tím, že se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je sám znovu provedl. Obecně pak tvrdí, že skutkové závěry obecných soudů nemají oporu ve spise.
[7.] Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak dle stěžovatelek není řádně odůvodněno. I v tom spatřují porušení práva na spravedlivý proces.
II. Dosavadní průběh řízení
[8.] Z obsahu spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující. V řízení o žalobě stěžovatelek rozhodoval v prvním stupni Krajský soud v Brně. Ten návrhu vyhověl (jak návrhu na zaslání písemné omluvy, tak návrhu na zaslání oznámení knihovnám), pokud se týče výroků A-C (výroky I. a II.). Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výroky III. až VI.).
[9.] Vrchní soud v Olomouci k odvolání Evy Nečasové rozhodl tak, že vyhovující výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Zamítavé výroky III. až VI. Vrchní soud v Olomouci potvrdil.
[10.] Proti tomuto rozhodnutí podaly stěžovatelky dovolání. Nejvyšší soud dovolání zčásti odmítl, a to v rozsahu, v němž stěžovatelky brojily proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (tj. pokud se týče výroků D-N). Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo zčásti zamítnuto (pokud se týče výroků A a B - věty první), avšak zčásti mu bylo vyhověno (pokud se týče výroků C a B - věty druhé a třetí); v tomto rozsahu tudíž Nejvyšší soud měnící výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci částečně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
III. Posouzení věci Ústavním soudem
[11.] Ústavní soud v prvé řadě musel vymezit předmět řízení o ústavní stížnosti. Explicitně požadují stěžovatelky toliko zrušení výroku II. a III. shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto, resp. odmítnuto, jejich dovolání. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh (zejména z označení účastníků řízení stěžovatelkami a ze skutečnosti, že k ústavní stížnosti bylo přiloženo i rozhodnutí odvolacího soudu) však Ústavní soud dovodil, že napaden je i v záhlaví zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (samozřejmě jen v části, v níž nebyl napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen). V tomto rozsahu proto ústavní stížnost projednal.
[12.] Pokud jde o samotné meritorní posouzení věci, opřel se Ústavní soud o následující východiska. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky)]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody. V nyní posuzovaném případě, ač jde v rovině podústavního práva o občanskoprávní spor na ochranu osobnosti, nepochybně dochází též ke střetu dvou subjektivních ústavních práv, a to svobody projevu zaručené čl. 17 Listiny, a práva na ochranu osobnostních práv podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Tato práva - představující zároveň objektivní ústavní hodnoty - do roviny podústavního práva "prozařují" a ovlivňují jeho výklad. Tento vztah je obzvláště patrný v oblastech, kde zákonná úprava organicky navazuje na ústavní zakotvení základních práv - jako je tomu právě například v oblasti ochrany osobnosti.
[13.] Obecné soudy proto byly v nyní projednávaném případě konfrontovány s nutností posoudit spor na ochranu osobnosti též optikou kolidujících ústavních subjektivních práv stěžovatelek na straně jedné (ochrana osobní cti a důstojnosti) a žalované Mgr. Nečasové na straně druhé (svoboda projevu). Význam každého z kolidujících ústavních práv je pak determinován skutkovými okolnostmi případu a k nim se pojící judikaturou Ústavního soudu, popř. Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP"), v jejichž rozhodovací činnosti již byla kolize svobody projevu a osobnostních práv opakovaně řešena.
[14.] Ani úzké sepětí mezi zákonnou úpravou ochrany osobnosti a ústavní úpravou zmíněných základních práv ovšem nic nemění na shora vymezeném postavení Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, jehož rolí není přezkum zákonnosti či správnosti rozhodnutí obecných soudů, nýbrž pouze posouzení jejich ústavní konformity. Odlišení ústavního a zákonného rozměru věci může být v obdobných případech komplikované, není ovšem nemožné. Proto přirozeně i při přezkumu soudních rozhodnutí týkajících se ochrany osobnosti může Ústavní soud dospět k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná - to však zpravidla nikoliv proto, že by zcela postrádala ústavní rozměr, nýbrž proto, že obecné soudy (ať již explicitně či implicitně) respektovaly ústavní východiska pro posuzování obdobných případů obsažená v dřívější judikatuře Ústavního soudu. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
[15.] V nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, abstrahoval Ústavní soud ze své relevantní judikatury i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva následující obecná východiska pro nalezení spravedlivé rovnováhy v případě konkrétní kolize mezi svobodou projevu a ochranou osobnostních práv. Při řešení této kolize musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.
[16.] V projednávané věci obecné soudy dospěly k závěru (po procesním vývoji popsaném v části II.), že výroky (či hodnotovými soudy) A, B (věty první) a D - N nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelek. Pokud jde o výroky D - N, může Ústavní soud odkázat na přiléhavé, pečlivé a ústavně konformní odůvodnění Krajského soudu v Brně (srov. str. 22 a násl. tohoto rozhodnutí), proti němuž nemá žádných ústavněprávních výhrad. Krajský soud v Brně totiž vzal při svém rozhodování o těchto výrocích v potaz celkový kontext věci (včetně shora zmíněných faktorů, jež byly v projednávané věci relevantní) a přesvědčivě vyložil, proč po jeho zvážení nezbylo než žalobu zamítnout.
[17.] Pokud jde o výrok A [zejména o jeho část "Nebýt ní (nemoci - pozn. ÚS), byla by na něj bývala zřejmě uvalena vyšetřovací vazba. Jeho úmrtím pominuly důvody dalšího stíhání, takže rozsudek mimořádného lidového soudu nad ním vynesen nebyl"] a výrok B (věta první: "Na tomto místě se nabízí úvaha o tom, že jestliže S. předčasná smrt hypoteticky zabránila Ministerstvu vnitra, aby mu vydalo konečné rozhodnutí o zachování československého občanství, což je S. smůla, mohla naopak tato smrt stejně tak dobře zabránit odsouzení tohoto muže mimořádným lidovým soudem jako zrádce a kolaboranta, což je naopak jeho štěstí."), považuje Ústavní soud za ústavně konformní právní názor Vrchního soudu v Olomouci, podle něhož jde o úsudky, popř. hypotézy založené na dostatečném skutkovém základě.
[18.] Krajský soud v Brně dospěl k opačnému závěru, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaná je historička (a tedy jsou na její úsudky kladeny přísnější měřítka) a že neexistují záznamy o stíhání Huga Salma. Vrchní soud v Olomouci ovšem skutkový základ tohoto úsudku zhodnotil v širším kontextu. Přihlédl k tomu, že některé skutkové podstaty dle dekretu č. 16/1945 Sb. (např. ustanovení §3 odst. 1) byly formulovány poměrně vágně a že nelze zcela vyloučit, že by pod ně některé aktivity Huga Salma skutečně mohly být podřazeny. Podotkl zároveň, že žalovaná nemá právní vzdělání a nelze od ní proto očekávat brilantní právní rozbor.
[19.] Byť Ústavní soud uznává, že skutkový základ těchto úsudků je poněkud sporný, nevybočily Vrchní soud v Praze ani Nejvyšší soud z mantinelů plynoucích z citované judikatury Ústavního soudu. Ta vychází z toho, že svoboda vědeckého bádání a svoboda projevu chrání zásadně i výroky výstřední či dokonce šokující a zraňující [srov. navíc např. nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 100/73 SbNU 621), vycházející z rozsudku ESLP Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, odst. 48]. Výroky navíc byly formulovány jako hypotézy (použití podmiňovacího způsobu, formulace "nabízí se úvaha" apod.) a nikoliv jako bezpodmínečná tvrzení. Obecné soudy se proto tím, že - pokud jde o tyto výroky - daly přednost svobodě vědeckého bádání a svobodě projevu, nedopustily výkladového excesu, který by měl za následek protiústavnost jejich rozhodnutí.
[20.] Ústavní soud neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces obecnými soudy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo řádně odůvodněno, a to jak v rozsahu výroku odmítavého, tak (zejména) pokud se týče výroků meritorních.
[21.] Ani v procesu dokazování a vyvozování skutkových závěrů z provedených důkazů se obecné soudy nedopustily protiústavních pochybení. Rozhodnutí o rozsahu dokazování totiž spadá do výlučné pravomoci obecných soudů a polemika s jejich postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu se Ústavní soud věnoval již ve svých dřívějších rozhodnutích. Judikoval přitom, že pokud soud zamítne důkazní návrhy účastníka řízení, jejich zamítnutí řádně odůvodní a jestliže zároveň z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá takový postup porušení kautel spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91)].
[22.] Za protiústavní exces nelze považovat ani postup odvolacího soudu, který jinak zhodnotil důkazy, které provedl soud prvního stupně (aniž by je opakoval), neboť takto postupoval ve vztahu k důkazům listinným, obsaženým ve spise. Platí přitom, že u důkazních prostředků, kde je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, například u listin či písemného znaleckého posudku, není porušením zásady přímosti, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným způsobem zopakoval (srov. Jirsa. J. Komentář k §213. in: Občanský soudní řád. Komentář. HBT. Praha: 2014, citováno dle ASPI).
[23.] I obecně pak lze konstatovat, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu postupovaly v souladu s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny.
[24.] Ústavní soud tedy uzavírá, že rozhodnutí obecných soudů respektují východiska obsažená v ustálené judikatuře Ústavního soudu, jsou ústavně konformní a nedošlo jimi k porušení práva stěžovatelek na lidskou důstojnost a osobní čest ani k dotčení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
[25.] Stěžovatelky v ústavní stížnosti zároveň požadovaly, aby Ústavní soud "rozhodl o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem." Tento požadavek vyhodnotil Ústavní soud jako žádost stěžovatelek o zaplacení nákladů zastoupení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), neboť se jedná o jedinou smysluplnou interpretaci této části petitu (když řízení o ústavní stížnosti není zatíženo soudním poplatkem). K tomu však Ústavní soud současně uvádí, že v řízení před Ústavním soudem je pravidlem úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Podle odst. 3 citovaného ustanovení totiž platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 stejného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu (k tomu podrobněji viz např. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - 2. Vyd., C. H. Beck, 2007, str. 335 a násl.). Podle dalšího komentáře (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, str. 226) je ustálenou praxí Ústavního soudu, že "uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech, např. ji pojímá jako svého druhu sankci vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal a vzhledem k okolnostem případu by tedy měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi". V nyní projednávané věci nicméně neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti stěžovatelky netvrdily a neshledal je ani sám Ústavní soud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu