ECLI:CZ:US:2016:2.US.2232.16.1
sp. zn. II. ÚS 2232/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným Ph. D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. září 2015, č. j. 42 C 293/2015-7, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti uvedeného rozsudku a s návrhem na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu pokračovat v exekučním řízení vedeném u soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 6 Mgr. Davida Vybírala pod sp. zn. 148 EX 150/16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že v řízení před obecným soudem došlo ke svévolné aplikaci podústavního práva, která byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, rovněž bylo porušeno právo na zákonného soudce [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a bylo zasaženo do práva na veřejné projednání věci a v přítomnosti účastníka (čl. 38 odst. 2 Listiny).
2. V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. září 2015, č. j. 42 C 293/2015-7, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.304,- Kč s příslušenství a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 700,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl bez nařízení jednání, když mj. uvedl, že žalobce ani žalovaný se ve věci nevyjádřili, ačkoliv jim výzva k vyjádření byla řádně doručena, a proto je předpoklad, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná částka pak představovala dluh, který žalovanému vznikl v souvislosti s dodávkou elektrické energie.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení došlo ke zcela excesivnímu a extrémnímu porušení procesních pravidel, které má za následek porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel uvádí, že se o napadeném rozsudku dozvěděl až v souvislosti s probíhajícím exekučním řízením vedeném u soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 6 Mgr. Davida Vybírala pod sp. zn. 148 EX 150/16. V prvé řadě namítá, že na výzvu soudu k vyjádření k žalobě reagoval písemným podáním ze dne 6. srpna 2015, v němž uvedl, že nesouhlasí, aby soud ve věci samé rozhodl bez nařízení jednání, a dále v něm namítal věcnou a místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5. Dotčený soud však toto podání zcela ignoroval a věc nejenže nepostoupil nadřízenému soudu k posouzení otázky příslušnosti, nýbrž rovnou rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, a to bez nařízení jednání. Stěžovatel dále uvádí, že mu napadený rozsudek vůbec nebyl doručen, což má za následek jeho nevykonatelnost.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
6. Stěžovatelova námitka obsažená v ústavní stížnosti týkající se toho, že soud rozhodl bez nařízení jednání a v jeho nepřítomnosti, aniž by respektoval jeho výslovný nesouhlas s vydáním takového rozhodnutí, představuje bezpochyby zmatečnostní námitku spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem [srov. §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Zde je nutné připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. prosince 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Pokud tak stěžovatel neučinil, přišel vlastní nedůsledností o možnost využít tohoto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě právě takových závažných procesních pochybení, jaká nastala podle jeho tvrzení v nyní projednávaném případě. S ohledem na výše uvedené, zejména pak zásadu subsidiarity, je tedy podání ústavní stížnosti namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky sloužící k ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou.
7. Pokud stěžovatel namítal, že mu napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 nebyl řádně doručen, i v tomto případě existují procesní možnosti, jak případné pochybení, pokud k němu skutečně došlo, napravit (srov. např. institut neúčinnosti doručení ve smyslu §50d o. s. ř.). Nehledě na to, že pokud by stěžovateli nebyl rozsudek řádně doručen, nemohl by ani nabýt vykonatelnosti, na což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti sám poukazuje, a tudíž by nebylo možné na jeho základě ani provádět exekuci. V exekučním řízení je přitom povinností příslušných orgánů (soudního exekutora či soudu) zabývat se otázkou vykonatelnosti exekučního titulu a v této souvislosti tvrzením ohledně nenaplnění předpokladů jeho řádného doručení [srov. např. i stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. června 2013 sp. zn. II. ÚS 803/13 (N 114/69 SbNU 843)]. I z těchto důvodů nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele za přípustnou.
8. Vzhledem ke způsobu vyřízení věci odmítnutím ústavní stížnosti ztratilo rozhodování o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku i návrh na vydání předběžného opatření svoje opodstatnění, když navíc předběžné opatření lze vydat jen v rámci řízení o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (srov. §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud tedy soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl návrh stěžovatele pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona. Tím byly souběžně odmítnuty i další souběžně podané návrhy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. srpna 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj