ECLI:CZ:US:2016:2.US.2233.15.1
sp. zn. II. ÚS 2233/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek: A) Naděždy Pazourkové, B) Markéty Pazourkové a C) Naděždy Najbrtové, všechny zastoupeny JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou sídlem Hradební 1294, Uherské Hradiště, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 21. dubna 2015 č. j. 60 Co 144/2015-439, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) statutárního města Zlín, sídlem náměstí Míru 12, Zlín, 2) Davida Korvase, 3) Žanety Korvasové, 4) Petra Rašťáka, 5) Lenky Rašťákové, 6) Jiřího Pazourka, 7) Stanislava Pazourka, 8) Pavly Pazourkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 23. 7. 2015, se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 12. 2014 č. j. 10 C 395/2011-413 byla výrokem I. zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelky a vedlejší účastníci řízení sub 6) - 8) (v řízení před obecnými soudy žalobci) domáhali uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi řízení sub 1), aby se zdržel jednání spočívajícího v umožnění realizace oplocení, budovaného vedlejšími účastníky sub 2) - 5) (v řízení před obecnými soudy žalovanými), poskytnutím části pozemku parc. č. A5 v kat. úz. Zlín do výlučné výpůjčky těmto žalovaným, a to v rozsahu, ve kterém toto oplocení zasahuje do průběhu chodníku vedoucího do ulice N. podél domu č. p. A1 na pozemek parc. č. st. A2 v kat. úz. Zlín k domu č. p. A3, který je součástí pozemku parc. č. st. A4 v kat. úz. Zlín. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti vedlejším účastníkům sub 2) a 3) obnovit přístup k domu č. p. A3, který je součástí pozemku parc. č. st. A4 v kat. úz. Zlín, v rozsahu existujícího chodníku, nacházejícího se na části pozemku parc. č. A5 v kat. úz. Zlín podél domu č. p. A1 na pozemku parc. č. st. A2 v kat. úz. Zlín a spojujícího ulici N. s pozemkem parc. č. st. A4 v kat. úz. Zlín, a to odstraněním zábrany z kovových trubek s navařenou kari rohoží, umístěné před brankou u domu žalobců, dále obnovením části chodníku v šíři 1,5 m od branky u domu žalobců směrem k ulici N. opětovným uložením odstraněných dlaždic a zajištěním přístupu (odemčením) branky u domu č. p. A1. Výrokem III. byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti vedlejším účastníkům sub 4) a 5) obnovit přístup k domu č. p. A3, který je součástí pozemku parc. č. st. A4 v kat. úz. Zlín, v rozsahu existujícího chodníku na části pozemku parc. č. A5 v kat. úz. Zlín podél domu č. p. A1 na pozemku parc. č. A2 v kat. úz. Zlín, spojujícího ulici N. s pozemkem parc. č. st. A4 v kat. úz. Zlín, a to odstraněním zabudované zábrany z kovového rámu s dřevěnou výplní, umístěné před brankou u domu č. p. A1 ve směru od ulice N., a zprůchodněním další branky nacházející se bezprostředně na spojnici ulice N. a chodníku vedoucího podél domu č. p. A1 v kat. úz. Zlín. Výroky IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 4. 2015 č. j. 60 Co 144/2015-439 bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelek a vedlejších účastníků řízení sub 6) - 8) proti rozsudku okresního soudu ze dne 4. 12. 2014 č. j. 10 C 395/2011-413 tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ruší, řízení se zastavuje a věc se postupuje statutárnímu městu Zlín jako příslušnému silničnímu správnímu orgánu (výrok I.). Výrokem II. nebyla vedlejšímu účastníku sub 1) přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrokem III. byla stěžovatelkám a vedlejším účastníkům sub 6) - 8) uložena povinnost nahradit rovným dílem vedlejšímu účastníkovi sub 2) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 23 141,25 Kč. Ve výroku IV. byla stěžovatelkám a vedlejším účastníkům sub 6) - 8) uložena povinnost nahradit rovným dílem vedlejší účastnici sub 3) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 23 141,25 Kč. Výrokem V. byla stěžovatelkám a vedlejším účastníkům sub 6) -8) uložena povinnost nahradit rovným dílem vedlejšímu účastníkovi sub 4) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 23 141,25 Kč. Ve výroku VI. byla stěžovatelkám a vedlejším účastníkům sub 6) - 8) uložena povinnost nahradit rovným dílem vedlejší účastnici sub 5) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 23 141,25 Kč.
4. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že v projednávané věci se stěžovatelky a vedlejší účastníci řízení sub 6) - 8), jako osoby přecházející přes pozemek, domáhají uložení povinnosti strpět užívání pozemku vedlejšího účastníka sub 1) a zdržení se jednání, kterým vedlejší účastníci sub 2) - 5) brání tomuto průchodu. Odvolací soud poukázal na to, že podmínky užívání a ochrana pozemních komunikací a práva a povinnosti jejich uživatelů upravuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který svěřuje státní správu ve věcech pozemních komunikací silničním správním úřadům (§1 a §40 odst. 1 tohoto zákona). Užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. V řízeních o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i ve věcech obecného užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci upravené zákonem o pozemních komunikacích, které mají být projednány v řízení provedeném podle obecných předpisů o správním řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2322/2013, 22 Cdo 1817/99, 22 Cdo 1141/99, 22 Cdo 4777/2007 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 427/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelky a vedlejší účastníci řízení sub 6) - 8) se domáhají toho, aby vedlejší účastník sub 1) strpěl užívání svého pozemku žalobci a aby se žalovaní zdrželi bránění v užívání pozemní komunikace. Takový nárok však nelze podřadit pod některé ustanovení občanského zákoníku. Ve smyslu §40 odst. 1 a odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb. je dána pravomoc ve věci užívání pozemních komunikací silničním správním úřadům, v daném případě příslušnému statutárnímu městu Zlín. Proto odvolací soud podle §219a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť je zde nedostatek podmínek řízení, a podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení zastavil a postoupil věc příslušnému správnímu orgánu. Vzhledem ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vzhledem k zastavení řízení rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelky a vedlejší účastníci řízení sub 6) - 8) zavinili zastavení řízení, neboť podali žalobu u orgánu, jehož pravomoc k projednání a rozhodnutí věci nebyla dána a podle §146 odst. 1 věta první o. s. ř. jsou povinni nahradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zabýval věcí i z pohledu §150 o. s. ř., když neshledal žádné důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
II. Námitky stěžovatelek
5. V ústavní stížnosti stěžovatelky připouštějí, že by předmětnou věc měl řešit správní orgán, namítají však, že nemají možnost, jak se domoci ochrany svých vlastnických práv. Stěžovatelky poukazují na to, že součástí práva vlastnit majetek je i právo jej řádně užívat (§123 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, dále jen "občanský zákoník"); v případě pozemku, jehož součástí je stavba rodinného domu, zahrnuje vlastnické právo i možnost přístupu a spojení nemovité věci s veřejnou komunikací. Bez tohoto práva na přístup podle stěžovatelek nelze dům řádně užívat. Má-li vlastník věci dle ust. §126 odst. 1 občanského zákoníku právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, pak je stěžovatelka A) přesvědčena, že bylo jejím právem (stejně jako právem dalších spoluvlastníků) domáhat se soudní ochrany v případě, kdy příslušný orgán státní správy (Magistrát města Zlína) byl zcela nečinný k jejich žádosti o poskytnutí ochrany dle §5 občanského zákoníku, tj. o zajištění odstranění zřejmého zásahu do pokojného stavu. Stěžovatelky uvádějí, že bylo prokázáno, že k podání žaloby došlo poté, co žalobci vyčerpali veškeré prostředky nesoudní povahy k obnovení svého přístupu a stavu panujícího zde od nepaměti. Adresátem žádosti o odstranění závadného stavu ze dne 9. 9. 2011 byl také první vedlejší účastník sub 1), který vznik závadného stavu neprofesionalitou svého aparátu umožnil a poté nebyl schopen a ani ochoten požadovat nápravu nezákonného postupu dalších žalovaných. Vedlejší účastník sub 1), který měl tuto ochranu proti zásahu do pokojného stavu poskytnout, byl podle stěžovatelek prokazatelně zcela nečinný při jejich snaze o zjednání nápravy jinou než soudní cestou. Opakovaně tvrdil, že jde o sousedské vztahy a ty má řešit soud. Přitom první žádost o nápravu a řešení doručily stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi sub 1) již 4. 8. 2011 a poté mu podaly další návrh ze dne 9. 9. 2011 na poskytnutí ochrany proti zásahu do pokojného stavu, avšak bez reakce. Vzhledem k uvedené situaci bylo pro stěžovatelky jedinou možností rozhodnutí nezávislého soudu, na který se obrátily (společně s dalšími spoluvlastníky dané nemovitosti) poté, co vyčerpaly možnosti nesoudního způsobu řešení žalovanými zaviněného stavu. O tom, že v době podání žaloby nebylo zřejmé, že by v daném případě nebyla dána pravomoc soudu tuto věc dořešit, svědčí i skutečnost, že řízení před soudy obou stupňů probíhalo od podání žaloby v říjnu 2011 do dubna 2015. Pokud se v průběhu dokazování došlo na úrovni odvolacího soudu k závěru, že je zde dána pravomoc silničního správního orgánu, a že je tedy potřeba řízení zastavit a věc postoupit orgánu, do jehož pravomoci věc náleží, pak podle stěžovatelek nelze pokládat za ústavní postup, aby ti, kdo nezavinili zásah do pokojného stavu existujícího zde více než 60 let, měli hradit těm, kdo úmyslně zneužili svá (žalobci zpochybněná) práva a umístili na chodník zábrany a překážky, a tím dali příčinu k podání žaloby. Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvádějí, že v obavě z výkonu rozhodnutí (první je starobní důchodkyně, druhá je nyní na mateřské dovolené a pouze třetí je výdělečně činná) zajistili si půjčkou částku 93 000 Kč, aby náklady řízení uhradily, přestože rozhodnutí soudu pokládají za nemorální a nezákonné. Takovéto rozhodnutí soudu porušuje právo stěžovatelek na soudní ochranu a spravedlivý proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, jež byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. V předmětné věci se stěžovatelky domáhají jako osoby přecházející přes pozemek, uložení povinnosti strpět užívání pozemku (pozemní komunikace) vedlejšího účastníka ad 1) a zdržení se jednání, kterým vedlejší účastníci sub 2 - 5) brání tomuto průchodu. Krajský soud dovodil, že takový nárok nelze vyvodit z občanského zákoníku, neboť ve smyslu §40 odst. 1 a odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb. je dána pravomoc ve věci užívání pozemních komunikací silničním správním úřadům, v daném případě příslušnému statutárnímu městu Zlín. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť je zde nedostatek podmínky řízení a řízení zastavil a postoupil věc příslušnému správnímu orgánu. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny znamená právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Rozhodnutím krajského soudu uvedené právo stěžovatelek porušeno nebylo, když krajský soud rozhodl o postoupení uvedené věci příslušnému správnímu orgánu; ostatně i stěžovatelky připouštějí, že "jsou ochotny akceptovat závěr o tom, že by věc měl řešit správní orgán". Pokud stěžovatelky namítají zásah do svého vlastnického práva tím, že nemohou svůj pozemek řádně užívat, je nutno poukázat na to, že předmětnou věcí se dále bude zabývat příslušný správní orgán, případně poté i soudy, tedy stěžovatelky mají i nadále k dispozici prostředky k ochraně svých tvrzených práv.
11. Pokud jde o otázku hrazení nákladů řízení, Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že to byly právě stěžovatelky, které spolu s ostatními žalobci zavinili zastavení řízení, když podaly žalobu u orgánu, jehož pravomoc k projednání a rozhodnutí věci nebyla dána, a proto podle §146 odst. 1 věta první o. s. ř. jsou žalobci povinni nahradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zabýval i otázkou možné aplikace §150 o. s. ř., pečlivě posoudil všechny okolnosti daného případu včetně sociální situace stěžovatelek, avšak důvody k jeho aplikaci v dané věci neshledal. Je proto nutno se ztotožnit s konstatováním odvolacího soudu, že nárok byl žalobci uplatněn nesprávně a v důsledku této skutečnosti vznikly náklady řízení, které nelze za této situace přenášet na žalované.
12. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti krajského soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelek.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu