ECLI:CZ:US:2016:2.US.2247.15.1
sp. zn. II. ÚS 2247/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Michaela Petrův, zastoupeného JUDr. Janou Kubištovou, CSc., advokátkou se sídlem Trojská 69/112, 171 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015 č. j. 6 Cmo 57/2015-95 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014 č. j. 81 Cm 307/2014-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených usnesení, jimiž bylo nařízeno předběžné opatření zakazující mu uzavřít jakoukoli smlouvu nebo dohodu, na základě níž by úplatně či bezúplatně převedl na jinou osobu svoje tři spoluvlastnické podíly na nemovitostech a šest nemovitostí v k. ú. Lány, k. ú. Staré Město obec Praha a k. ú. Zlín, podrobně identifikované ve výroku rozhodnutí, případně na základě níž by k uvedeným nemovitostem zřídil úplatně či bezúplatně věcné nebo jiné právo ve prospěch třetí osoby.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že v odůvodnění svého usnesení poskytl Městskému soudu v Praze zcela nad rámec rozhodování o předběžném opatření určitý návod pro prostup a rozhodnutí ve věci samé a fakticky hodnotil osobu stěžovatele. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 vyjádřil přesvědčení, že v něm naznačená základní pravidla a limity pro postup soudů vyšších stupňů při udělování závazných pokynů soudům nižších stupňů by bylo žádoucí aplikovat i v projednávané věci. Stěžovatel upozornil na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stran přiměřenosti rozsahu předběžného opatření postihujícího celý jeho majetek v situaci, kdy by postačilo zajistit pouze jeho část, neboť např. hodnota jeho dvou pražských bytů převyšuje žalovanou částku. Tvrdil rovněž, že nečinil nic, co by mohlo zavdat obavu ze zcizení nemovitostí a ohrožení případného výkonu rozhodnutí, čímž zpochybnil naplnění zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření. V závěru ústavní stížnosti se stěžovatel kriticky vyjádřil k postupu a chování insolvenčního správce dlužníka THEMOS, s. r. o., který je žalobcem ve věci samé.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalobce Adam Sigmund, insolvenční správce dlužníka THEMOS, s. r. o., po seznámení se se stavem majetku dlužníka podal proti stěžovateli (dále též "žalovaný") žalobu, jíž se domáhal zaplacení pohledávky ve výši 56.344.000 Kč s příslušenstvím. Podle žalobních tvrzení a předložených listin měl žalovaný, bývalý jednatel dlužníka v letech 1991 - 2009, dlouhodobě jednat ke škodě dlužníka významným odčerpáváním jeho majetku a zatěžovat jej pouze závazky. V souvislosti s tímto jednáním měly být proti žalovanému zahájeny i úkony trestního řízení, kdy žalovaný v době podání žaloby čelí trestnímu stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele, zpronevěry, krádeže a porušení povinnosti v insolvenčním řízení. K návrhu žalobce Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením nařídil předběžné opatření, jímž zablokoval dispozice stěžovatele s jeho nemovitým majetkem. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že za situace, kdy insolvenční správce nedohledal milionové výnosy dlužníka z nájemného vlastních nemovitostí, žalovaný tvrdí, že účetnictví dlužníka neexistuje, a Policie ČR pojala podezření na spáchání řady trestných činů žalovaným proti majetku dlužníka, byl na místě závěr o žalobcem prokázané obavě z možného ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí ve smyslu ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř. Vrchní soud v Praze potvrdil způsob a rozsah obstavení majetku žalovaného i s poukazem na rozsah tvrzené nedovolené činnosti žalovaného a schopnosti žalobcem tvrzený odčerpaný majetek přetransformovat do jiných forem tak, aby bylo znesnadněno jeho dohledání. Odvolací soud reagoval na námitku nepřiměřeného rozsahu zajištění konstatováním, že při případném zpeněžování majetku v insolvenčním řízení by nemuselo být dosaženo cen nemovitostí, jak je dokládal stěžovatel, vyjádřil přesvědčení, že předběžné opatření nebrání stěžovateli, aby sám s nemovitostmi podnikal, a odmítl argumentaci poukazující na neexistenci uplatněného nároku s připomenutím, že v rámci rozhodování o předběžném opatření neprobíhá dokazování ve věci samé, stejně jako není dán prostor pro přezkum rozhodnutí insolvenčního správce, resp. insolvenčního soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ve své dosavadní rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně zabýval povahou předběžného opatření, jakož i hodnocením jeho případného vlivu na ústavně zaručená práva nebo svobody dotčené osoby. Konstatoval, že i přes jeho zatímní povahu, může rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření v obecné rovině představovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce, zvláště tehdy, omezuje-li se jím, byť dočasně, vlastnické právo, konkrétně ta jeho složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Zároveň však zdůraznil, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a Ústavní soud může jen přezkoumat, zda byly vůbec dány. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02, N 140/28 SbNU 223).
Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že obě napadená usnesení byla vydána příslušným soudem na základě zákona a nelze je označit za svévolná. Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze je dostatečně zřejmé, z jakých skutečností Městský soud v Praze osvědčil potřebu zatímní úpravy, a jak se odvolací soud vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání, včetně námitky přiměřenosti rozsahu zajištění. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí respektoval a k námitce omezení vlastnického práva předběžným opatřením připomíná, že vlastnické právo, zahrnující možnost s věcí disponovat, sice požívá ochrany, avšak ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny nevylučuje jeho omezení tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu čl. 11 Listiny garantuje, tj. i z důvodu možného ohrožení výkonu rozhodnutí v řízení posléze vydaného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 31/97 ze dne 4. 6. 1997, N 69/8 SbNU 183).
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani kritiku Vrchního soudu v Praze o poskytnutí závazného právního názoru Městskému soudu v Praze v meritu věci. Podle zjištění Ústavního soudu nic takového z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, naopak odvolací soud výslovně uvedl, že prokázání existence žalobcem uplatňovaného nároku po provedení některých jím zmíněných důkazů bude věcí rozhodování ve věci samé. Poukaz stěžovatele na nosné rozhodovací důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015, podle kterých "odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení", byl v projednávané věci nepřípadný.
Shodný závěr dopadá i na stěžovatelovy kritické připomínky k postupu insolvenčního správce, kterými se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť postup insolvenčního správce nebyl předmětem jeho ústavně právního přezkumu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu