ECLI:CZ:US:2016:2.US.2354.15.1
sp. zn. II. ÚS 2354/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Gazárka, zastoupeného Mgr. Lukášem Fialou, advokátem, se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, 100 00 Praha 10, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. dubna 2015, č. j. 7 C 338/2014-77, ve znění opravného usnesení ze dne 9. června 2015, č. j. 7 C 338/2014-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. dubna 2015, č. j. 7 C 338/2014-77, ve znění opravného usnesení ze dne 9. června 2015, č. j. 7 C 338/2014-83, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 7.842 Kč s příslušenstvím z titulu postižního práva proti žalované za škodu na vozidle, kterou způsobil nezjištěný řidič jiného vozidla, u něhož nebylo uzavřeno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu a jehož vlastníkem a provozovatelem měla být v době nehody žalovaná. Škodu uhradila Česká kancelář pojistitelů, která následně na žalobce svoji pohledávku postoupila. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná byla vlastníkem či provozovatelem vozidla, jehož provozem byla škoda způsobena a není tedy pasivně legitimována.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Soudu vytýká, že v rozhodnutí pominul rozhodující skutečnosti, dostatečně se nevypořádal s provedenými důkazy a absentují v něm úvahy, které učinil při hodnocení důkazů. Navíc se v odůvodnění rozsudku vyskytuje část odůvodnění z jiné věci, což činí toto odůvodnění ještě více nepřesvědčivým a svědčí o laxním přístupu soudu k dané věci. Stěžovatel zpochybňuje zejména důkaz výslechem svědkyně Kláry Lenkrové, z něhož mělo jednoznačně vyplynout, že vlastnické právo k vozidlu svědčí žalované. Pakliže se soud s tímto důkazem ve svém odůvodnění náležitě nevypořádal, porušil tím právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že se jedná o bagatelní věc, u níž není možný přezkum odvolací instancí, je podle názoru stěžovatele řádné odůvodnění rozhodnutí o to důležitější. Tento závěr reflektuje i judikatura Ústavního soudu [stěžovatel příkladmo uvádí nález ze dne 28. února 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11 (N 40/64 SbNU 461) nebo nález ze dne 29. června 2015 sp. zn. IV. ÚS 566/15 (dosud nepublikováno; dostupné na http://nalus.usoud.cz))].
III.
4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
5. Ústavní soud musí připomenout i stěžovatelem zmiňovanou skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 7.842 Kč). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.
6. V dané věci stěžovatel zpochybňuje závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované, přičemž do ústavněprávní roviny má celou věc posunout nedostatečné vypořádání se s provedenými důkazy, resp. řádné nevysvětlení důkazu, který podporoval závěr o pasivní legitimaci žalované. Je třeba dát zapravdu stěžovateli v tom směru, že Obvodní soud pro Prahu 10 při rozhodování věci postupoval poněkud ledabyle, což se projevilo mj. i tím, že se v odůvodnění rozsudku objevily pasáže, které se k projednávanému sporu evidentně nevztahují. Ze spisu vyžádaného od Obvodního soudu pro Prahu 10 si Ústavní soud dále ověřil, že i vypořádání se s výslechem svědkyně Lenkrové vykazuje nedostatky, neboť závěry uvedené v odůvodnění rozsudku nekorespondují s výpovědí této svědkyně, jak byla zachycena do protokolu z jednání u Obvodního soudu pro Prahu 10 konaného dne 28. dubna 2015 (viz č. l. 73 vyžádaného spisu). Soud měl k tomuto důkazu zaujmout jednoznačné stanovisko, což však neučinil (výpověď svědkyně Lenkrové lze totiž interpretovat tak, že mělo dojít k převodu vozidla na žalovanou, což by mohlo mít vliv na posouzení otázky její legitimace). I přes tyto skutečnosti však Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. Je to zejména z důvodu, že z ostatních v řízení provedených důkazů (např. zpráva pojišťovny UNIQUA, protokol o dopravní nehodě) se nikterak nepodává závěr, který by ukazoval, že by žalovaná byla vlastnicí či provozovatelkou předmětného vozidla. Nelze tedy jednoznačně konstatovat, že by závěry, na nichž je rozhodnutí postaveno, byly v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, či z něho nikterak nevyplývaly. Tento fakt spolu s bagatelním charakterem sporu a z toho vyplývajícím zdrženlivým postojem Ústavního soudu k takovým případům (samozřejmě při vědomí a zohlednění právních názorů vyslovených ve stěžovatelem citovaných nálezech sp. zn. IV. ÚS 2319/11 nebo sp. zn. IV. ÚS 566/15), vede Ústavní soud k závěru, že ve stávající věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud nicméně ve shodě se stěžovatelem připomíná, že skutečnost, že obecný soud projednává tzv. bagatelní věc, v níž není proti rozsudku přípustné odvolání, v žádném případě nemá mít za důsledek kladení nižších nároků na jeho postup a rozhodování. Podle náhledu Ústavního soudu právě s ohledem na jednoinstančnost takového řízení před obecnými soudy je povinností těchto soudů věnovat postupu v řízení a odůvodnění rozhodnutí maximální pečlivost a pozornost, což ze strany Obvodního soudu pro Prahu 10 nebylo zcela naplněno.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu