ECLI:CZ:US:2016:2.US.2366.16.1
sp. zn. II. ÚS 2366/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti D. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem, se sídlem Zahradní 46, Kolín, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 2. 2016, č. j. 20 Nt 11004/2016-9, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016 č. j. Nt 407/2016-221, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016 č. j. 13 To 178/2016-225, za účasti Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu a práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Tato práva měla být porušena tím, že stěžovatel byl dne 22. 2. 2016 zadržen, v důsledku čehož mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný. Stěžovatel se proto nemohl proti tomuto rozhodnutí efektivně bránit. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
2. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Jde ovšem o návrh pouze částečně přípustný.
3. Stěžovatel ústavní stížností napadl - jak plyne i ze záhlaví - celkem tři rozhodnutí. V prvé řadě se jedná se o dvě usnesení Krajského soudu v Praze. Prvním z nich byla jako opožděná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Kolíně, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody (který mu byl již dříve rozsudkem uložen). Druhým usnesením Krajského soudu v Praze pak byl zamítnut návrh stěžovatele na navrácení lhůty k podání stížnosti proti zmíněnému prvostupňovému usnesení. V rozsahu směřujícím proti těmto usnesením je ústavní stížnost přípustná.
4. Dále však stěžovatel napadl v záhlaví citované usnesení Okresního soudu v Kolíně, jímž byl vzat do vazby. Proti tomuto usnesení je nicméně přípustná stížnost podle trestního řádu, kterou stěžovatel podle vlastních slov podal a jež byla zamítnuta. Rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby však stěžovatel nenapadl a ani k ústavní stížnosti nepřiložil jeho kopii. Ústavní stížnost tedy nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva, a je proto nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Nadto Ústavní soud dodává, že ani z odůvodnění ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel proti vzetí do vazby jakkoliv argumentačně brojil či že by je považoval za protiústavní. Veškeré jeho námitky se totiž vztahují výhradně k rozhodnutí o přeměně trestu, resp. k následným rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jak jeho stížnost proti tomuto usnesení, tak i návrh na navrácení lhůty.
6. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti pouze ve zbylé části a dospěl k závěru, že v tomto rozsahu představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Projednávaná stížnost (v rozsahu, v němž je přípustná) směřuje proti dvěma různým usnesením Krajského soudu v Praze, avšak jejich ústavnost závisí na posouzení jedné podstatné právní otázky. Stěžovatel totiž tvrdí, že se v důsledku svého zadržení dne 22. 2. 2016 ve večerních hodinách nemohl bránit proti rozhodnutí o přeměně trestu. Napadenými usneseními Krajského soudu v Praze, jimiž byly zamítnuty jak návrh stěžovatele na navrácení lhůty, tak i samotná stížnost proti usnesení o přeměně trestu (jako opožděná), tudíž prý bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
8. Ústavní soud ovšem konstatuje, že obě napadená usnesení jsou ústavně konformní a že jak jejich výrok, tak jejich odůvodnění jsou souladné s principy spravedlivého procesu plynoucími z hlavy páté Listiny.
9. Usnesení o přeměně trestu bylo stěžovateli oznámeno uložením u dodací pošty od 10. 2. 2016 s tím, že konec desetidenní lhůty pro podání písemnosti připadl na pondělí 22. 2. 2016. Jestliže byl stěžovatel zadržen právě dne 22. 2. 2016 v 19.45 (aniž by přitom tvrdil, že hodlal v posledních hodinách tohoto dne na poště zásilku převzít), lze jen obtížně tvrdit, že bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces tím, že mu nebyla dána možnost se s předmětným rozhodnutím seznámit.
10. Lze navíc odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, podle něhož dne 10. 3. 2016 stěžovatel převzal usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 3. 2016, č. j. 8 T 130/2012-204, o zápočtu doby jeho zadržení do pravomocně přeměněného podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný. Tím byl s podstatou věci seznámen. Přesto však návrh na navrácení lhůty nepodal ve třídenní lhůtě od pominutí překážky na své straně, nýbrž až o měsíc později. Za tohoto stavu je jeho neúspěch ve věci důsledkem jeho procesní nečinnosti a nikoliv důsledkem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces.
11. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu