ECLI:CZ:US:2016:2.US.2395.14.1
sp. zn. II. ÚS 2395/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Aleše Vavříka, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Václavské nám. 66, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014 č. j. 22 Cdo 1/2014-553, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2013 č. j. 59 Co 253/2013-502 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. ledna 2013 č. j. 10 C 347/2008-451, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Hany Eichlerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. l. 2013 č. j. 10 C 347/2008-451 přikázal z majetku náležejícího do společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice jako žalobkyně majetková práva k účtu č. X1, vedeného u Československé obchodní banky, a. s., se zůstatkem ke dni 25. 9. 2008 ve výši 152 762,48 Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 152 762,48 Kč (výrok I.), do výlučného vlastnictví stěžovatele jako žalovaného nemovitosti v katastrálním území Mladcová v hodnotě 7 000 000 Kč, osobní automobil Jeep Grand Cherokee v ceně 439 900 Kč, osobní automobil Mercedes Benz ML 420 CDI v ceně 1 151 200 Kč, dále blíže specifikované a jednotlivě oceněné movité věci, dále obchodní podíl ve společnosti AV 82 s. r. o., IČO: 27254194 v hodnotě 878 500 Kč a majetková práva k běžnému účtu č. X2, vedeného u Komerční banky, a. s., se zůstatkem ke dni 25. 9. 2008 ve výši 46 010,05 Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 9 697 810,05 Kč (výrok II.). Dále určil, že na úplné vypořádání nároků ze společného jmění manželů (dále jen "SJM") je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 4 772 523,80 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 2. 10. 2013 č. j. 59 Co 253/2013-502 rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výrocích IV. a V. o náhradě nákladů řízení, ve výrocích I., II. a III. ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2014 č. j. 22 Cdo 1/2014-553 dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel napadl především závěry obecných soudů ohledně vnosu 300 000 USD do SJM. Stěžovatel uvedl, že v řízení před obecnými soudy tvrdil, že si za trvání manželství půjčil od Borise Belnikolovského, přítele stěžovatele, částku ve výši 300 000 USD. Tu pak použil na koupi nemovitosti, ve které společně s vedlejší účastnicí za trvání manželství žili. Soud prvního stupně však provedené důkazy vyhodnotil jako nedostatečné a rozhodl, že částka 300 000 USD jako vnos do SJM nepatří. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že půjčené peníze byly určeny především pro podnikání stěžovatele a jen podpůrně na pořízení bydlení účastníků. Obecné soudy si podle stěžovatele vytvořily vlastní skutkové konstrukce ohledně použití půjčených peněz, když ani stěžovatel, jako žalovaný, ani vedlejší účastnice, jako žalobkyně, netvrdili a neprokazovali, že by částka 300 000 USD byla použita pro podnikání stěžovatele. Takový závěr soudy učinily, aniž by jim pro to daly podnět strany sporu a aniž by pro to existoval jediný důkaz.
6. Stěžovatel je toho názoru, že pokud obecné soudy uzavřely skutková zjištění tím, že půjčka 300 000 USD byla realizována, pak buď měly z provedených důkazů dovodit, že byla použita na pořízení nemovitosti, což z tvrzení a důkazů plynulo, nebo měly poučit stěžovatele (žalovaného) o své nejistotě stran pohledu na účel půjčky a vyzvat ho k doplnění tvrzení a důkazů, kterými by podpořil své stanovisko o použití půjčky na pořízení nemovitosti.
7. Stěžovatel dále namítal, že soudy uzavřely, že půjčka 300 000 USD byla z větší části použita k podnikání stěžovatele a jen zčásti k pořízení nemovitosti. Toto nejasné rozdělení sumy peněz v řízení, kde je nutné vypořádat aktiva a pasiva účastníků - manželů beze zbytku je problematické a činí rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelným. Pokud soudy konstatují, že půjčka byla použita i pro pořízení domu, pak měly zkoumat, z jaké části byla takto půjčka použita, neboť v této části tvoří vnos do SJM.
8. Stěžovatel uvedl, že z protokolu ze dne 17. 1. 2013 o průběhu jednání před okresním soudem je zřejmé, že stěžovatel o nutnosti tvrdit a prokazovat účel půjčky nově po již provedeném dokazování nebyl poučen. Soud však měl stěžovateli vyjevit svůj pohled na věc, který lze označit za nepředvídatelný, neboť ani z tvrzení účastníků ani z průběhu dokazování nemohli účastníci (tedy nakonec ani vedlejší účastnice) takový názor soudu předvídat. Stěžovatel dovodil, že v řízení nebyl poučen dle §118a o. s. ř., přičemž absenci tohoto poučení Ústavní soud spojuje s tzv. překvapivými rozhodnutími.
9. Stěžovatel uvedl, že jsou-li tvrzení účastníků o určitých, jasně daných skutečnostech zásadně jiná, než jak je později označí soud a navíc, pokud soud takové skutečnosti vyvodí, aniž by k tomu provedl jakékoli důkazy, pak taková situace spadá do rámce překvapivých rozhodnutí. Stěžovatel totiž nemohl na takovou úvahu soudu reagovat. Závěry okresního soudu o použití půjčky 300 000 USD šly mimo tvrzení účastníků a také mimo provedené důkazy. Okresní soud neseznámil účastníky a zejména stěžovatele se svými názory na použití půjčky a nepoučil stěžovatele o tom, aby svá tvrzení doplnil a předložil další důkazy pro podporu svého tvrzení o účelu a použití půjčky. Nakonec soud vydal rozhodnutí, které je výsledkem úvahy o neunesení důkazního břemene stěžovatelem.
10. Stěžovatel dále namítal, že soudy extrémně vybočily z pravidel logického a rozumného hodnocení důkazů. Stěžovatel soudům vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními a soudy učiněnými skutkovými závěry; okresní soud a odvolací soud vyvodily z provedených důkazů naprosto nesouvisející závěry, na kterých postavily svá rozhodnutí.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným zjištěním, pokud jde o otázku posouzení účelu zapůjčení 300 000 USD - zda půjčených 300 000 USD bylo použito pro podnikání stěžovatele či na nákup nemovitosti, ve které s vedlejší účastnicí bydleli.
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
16. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
17. V souzené věci krajský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že okresní soud učinil dostatečná skutková zjištění a rovněž právní posouzení věci okresním soudem odpovídá skutkovému zjištění učiněnému tímto soudem. Krajský soud poukázal na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, především na závěr okresního soudu, že žádný z účastníků neprokázal jimi tvrzené vnosy z výlučného do společného jmění; uplatněné vnosy proto nebyly žádnému z účastníků pro vypořádání SJM přiznány. S uvedeným závěrem okresního soudu se krajský soud zcela ztotožnil.
18. Pokud stěžovatel požadoval zohlednit při vypořádání, že jen on je povinen splatit po rozvodu manželství závazek z půjčky ve výši 300 000 USD od Borise Belnikolovského, oba soudy shodně dovodily, že nebylo prokázáno, v jakém rozsahu peněžní prostředky z ní byly použity jako vnos do SJM. Proto soudy při vypořádání nezohlednily, že by stěžovatel po rozvodu manželství měl plnit závazek, jehož výnos měl sloužit na pořízení věci v SJM. Oba soudy se zabývaly otázkou existence tohoto závazku k okamžiku zániku manželství a shodně uzavřely, že při prokázání existence půjčky vzhledem k ujednání o její splatnosti byla tato půjčka k zániku manželství uhrazena. S ohledem na závěr soudů, že předmětná půjčka byla k zániku manželství uhrazena, považuje Ústavní soud námitky stěžovatele ve vztahu k existenci a účelu předmětné půjčky, jakož i k námitce překvapivosti rozhodnutí za irelevantní.
19. K námitce stěžovatele ohledně nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudů Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, ve kterém se uvádí, že v odvolacím řízení se ani po stěžovateli poskytnutém poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. nic nezměnilo na skutkových, a tedy ani právních závěrech učiněných okresním soudem o neunesení důkazního břemene ke stěžovatelem tvrzeným vnosům. Dle rozsudku krajského soudu stěžovatel po poučení odvolacím soudem navrhl provedení jeho účastnické výpovědi, přičemž důkaz výslechem účastníka může soud nařídit vedle potřebného souhlasu účastníka, který má být vyslechnut, ještě za splnění podmínky, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (§131 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud tudíž dospěl k závěru, že stěžovatel v projednávaném případě své tvrzení o vnosech prokazoval listinami a svědeckými výpověďmi, proto navržený důkaz jeho účastnickou výpovědí nemohl být nařízen a jeho návrh byl tedy zamítnut. Krajský soud uzavřel, že nebylo možno přisvědčit námitce stěžovatele, že by okresním soudem provedené důkazy nebyly hodnoceny podle zásad uvedených v §132 o. s. ř., ani námitce, že napadené rozhodnutí není odůvodněno v intencích §157 odst. 2 o. s. ř.
20. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že v dané věci se odvolací soud shora uvedenými námitkami dovolatele zabýval v odvolacím řízení a dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění pro rozhodnutí ve věci a pro stručnost odkázal na podrobné a rozsáhlé odůvodnění soudu prvního stupně, ve kterém soud zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti.
21. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů při vypořádání SJM byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, vztahující se zejména k otázce posouzení účelu zapůjčení 300 000 USD, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu