ECLI:CZ:US:2016:2.US.2401.15.1
sp. zn. II. ÚS 2401/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 18/108, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015 sp. zn. 3 Tdo 623/2015, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015 sp. zn. 5 To 8/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. října 2014 sp. zn. 50 T 33/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v daném řízení byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl mu vyměřen trest v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného Pavla Papíka, a to tak, že se jej nejprve snažil vytáhnout za triko ven z kanceláře a když se tomuto poškozený vzpíral, udeřil jej pěstí do obličeje v oblasti tváře, což následně ještě dvakrát zopakoval, čímž poškozenému způsobil zlomeninu kloubního výběžku dolní čelisti vpravo bez dislokace s otokem měkkých tkání pravé tváře, kdy ze soudně lékařského hlediska dosahovala zjištěná poranění závažnosti ublížení na zdraví.
3. Stěžovatel nadále popírá, že by se předmětného skutku dopustil. Tvrdí, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že si poškozený mohl zranění způsobit jinak. Namítá, že dokazování ve věci nebylo úplné. V odvolacím řízení navrhoval, aby si odvolací soud vyžádal kompletní zdravotní dokumentaci, aby ji znalci mohli zahrnout do svých posudků, kdy ve spise jsou založeny toliko dvě lékařské zprávy, což je nedostatečné, a aby tito znalci byli poté znovu vyslechnuti. S tímto návrhem se však odvolací soud řádně nevypořádal. Rovněž zamítnutí návrhů na provedení rekonstrukce a na výslech svědků Chlubny a Nouzovského, kteří se měli vyjádřit k důvěryhodnosti poškozeného, soudy odůvodnily jen velmi stručně. Provedené hodnocení důkazů bylo dle stěžovatele jednostranné.
4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
5. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl stranou řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Pokud stěžovatel rozporuje neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně a přesvědčivě vyložily (srovnej zejména str. 3 usnesení městského soudu). Ústavní soud neshledává jejich závěry o nadbytečnosti dalšího dokazování jakkoliv nepřiléhavými, když možno naopak konstatovat, že ve věci bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu