ECLI:CZ:US:2016:2.US.2403.16.1
sp. zn. II. ÚS 2403/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdenka Husnika, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem Praha 3 - Žižkov, Blodkova 1476/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 33 Cdo 4836/2015-233, výrokům I a III rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. května 2015 č. j. 36 Co 561/2014-208 a výrokům I, III a IV rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. června 2014 č. j. 12 C 78/2011-179, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou jako účastníků řízení a MUDr. Michaela Vraného a MUDr. Ivany Vrané, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. července 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i porušení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu jejich vykonatelnosti po dobu tohoto řízení.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále též "soud prvního stupně") ze dne 13. června 2014 č. j. 12 C 78/2011-179 byla stěžovateli k žalobě vedlejších účastníků uložena povinnost zaplatit jim částku 271 753,27 Kč s příslušenstvím (výrok I); žaloba byla zamítnuta pouze ve vztahu k části původně žádaného příslušenství (výrok II). Nadto bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 5 060 Kč (výrok III) a vedlejším účastníkům částku 112 860 Kč (výrok IV). Toto rozhodnutí bylo následně ve výrocích I, III a IV potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") ze dne 13. května 2015 č. j. 36 Co 561/2014-208 (výrok I), podle něhož byl stěžovatel rovněž povinen zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 9 800 Kč (výrok III). Ve zbylé části zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II).
3. Přiznaná částka měla představovat bezdůvodné obohacení na straně stěžovatele, s nímž vedlejší účastníci v srpnu 2009 uzavřeli ústně smlouvu o dílo, které mělo spočívat v provedení nástavby bytové jednotky ve dvorním traktu budovy nacházející se v Jablonci nad Nisou. Za tímto účelem mu postupně zaplatili na zálohách částku 850 000 Kč. Dopisem ze dne 8. června 2011 vedlejší účastníci podle §642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "občanský zákoník"), odstoupili od smlouvy a požadovali vrácení záloh ve výši po odečtení hodnoty provedených prací. Obecné soudy dospěly k závěru, že předmětná smlouva neobsahovala ujednání o ceně díla, pročež měl stěžovatel nárok na zaplacení jeho přiměřené ceny. V důsledku odstoupení od smlouvy se tento nárok v souladu s uvedeným ustanovením zúžil na částku, která připadá na práce již vykonané, jestliže nemůže být jejich výsledek použit jinak, a na náhradu účelně vynaložených nákladů. Podle znaleckého posudku č. 1396-45/2012, vypracovaného dne 18. října 2012 Ing. Jiřím Malcem, znalcem v oboru ekonomika, tak měl mít stěžovatel nárok na zaplacení částky 578 246,73 Kč, což znamená, že z poskytnutých záloh byl povinen vrátit vedlejším účastníkům částku 271 753,27 Kč. Pro úplnost se dodává, že vedlejší účastnici požadovali částku vyšší, ve zbytku však - s ohledem na uvedený znalecký posudek - vzali žalobu zpět.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odvozoval - stručně řečeno - od právní otázky, zda se v případě odstoupení od smlouvy o dílo podle §642 odst. 1 občanského zákoníku má při výpočtu částky připadající na práce již vykonané vycházet z původně smluvené výši ceny, nebo z ceny obvyklé (jako je tomu u bezdůvodného obohacení). Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání odmítl usnesením ze dne 25. května 2016 č. j. 33 Cdo 4836/2015-233 jako nepřípustné. V jeho odůvodnění uvedl, že otázku předestřenou žalovaným - vypořádání právního vztahu ze smlouvy o dílo poté, co objednatel od smlouvy podle §642 odst. 1 občanského zákoníku odstoupil - odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 18. února 2009 sp. zn. 28 Cdo 4820/2008 a usnesením ze dne 16. července 2015 sp. zn. 33 Cdo 2870/2014. Částka, která připadá na práce stěžovatelem již vykonané a která je základem pro stanovení nároku zhotovitele, podle jeho názoru neodvisí od toho, zda účastníci sjednali cenu ve smlouvě nebo zda - jako v souzené věci - byla určující tzv. cena přiměřená (§634 odst. 1 občanského zákoníku).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tom, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly se skutkovou otázkou, zda byla mezí jím a vedlejšími účastníky sjednána cena díla, nebo nikoliv. Podle jeho tvrzení tomu tak bylo, a tudíž právě tato cena měla být rozhodná i z hlediska jejich vzájemného vypořádání se po odstoupení od smlouvy. V tomto ohledu měly obecné soudy učinit nedostatečná skutková zjištění, když se nezabývaly některými důkazními návrhy, konkrétně aby byl jako důkaz proveden rozpočet připravený Ing. Miroslavem Pickem, výslech účetní Ludmily Vítové a znalce Ing. Jiřího Malce a aby byl vypracován revizní znalecký posudek. O těchto návrzích nebylo nijak rozhodnuto, ani se s nimi obecné soudy nijak nevypořádaly ve svých rozhodnutích. Nekriticky naopak převzaly vyjádření znalce, že cena díla ze spisu nevyplývá. Pochybení se měly dopustit již tím, že zadaly vypracování znaleckého posudku předtím, než si ujistily otázku, zda byla cena sjednána, což by se nezbytně muselo promítnout i do výpočtu nároku stěžovatele v rámci vypořádání s vedlejšími účastníky.
6. Dále stěžovatel namítá, že se odvolací soud měl odchýlit od právního posouzení věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž neposuzoval nárok vedlejších účastníků jako bezdůvodné obohacení, ale podle §642 odst. 1 občanského zákoníku. O této změně právního názoru měl být stěžovatel poučen podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu a měl dostat možnost se k němu vyjádřit a navrhnout důkazy. Za nesrozumitelné a nelogické pak označuje napadené rozhodnutí dovolacího soudu. Vytýká mu, že z něj neplyne, od čehož se má odvíjet částka připadající na jím již vykonané práce, když pro ni nemá být určující ani smlouva, ani tzv. cena přiměřená. Odpověď v tomto směru přitom nedává ani odkaz na některá předchozí rozhodnutí dovolacího soudu. Pakliže by se neměla použít cena smluvní, nýbrž pravidla pro vypořádání bezdůvodného obohacení, závěr dovolacího soudu by byl nesprávný a pro stěžovatele by fakticky představoval určitou formu "potrestání".
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 78/2011, dospěl nicméně k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Pro posouzení ústavní stížnosti byl určující závěr odvolacího soudu, že mezi smluvními stranami nebyla sjednána cena realizovaného díla. Ústavní soud zastává názor, že tento závěr obstojí i z hlediska ústavněprávního. Nepochybně má totiž dostatečný základ v provedených důkazech, k čemuž postačí odkázat na relevantní část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a není s nimi v extrémním rozporu [blíže k tomuto kritériu např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. K odlišnému posouzení by patrně nemohlo dojít ani v případě vyhovění návrhu stěžovatele na provedení výslechu manželů Ing. Miroslava Picka a Ing. Svatavy Pickové, kteří měli na stavbě provádět stavební dozor. Je tomu tak z toho důvodu, že skutečnost, která jím (jakož i některými dalšími navrhovanými důkazy) měla být prokázána, tedy že se strany dohodly na ceně pro případ realizace toliko jednopodlažní nástavby, nebyla rozporována ze strany vedlejších účastníků. Návrh na provedení tohoto důkazu zamítl soud prvního stupně na svém jednání dne 4. června 2014.
11. Uvedené závěry mají význam i pro posouzení ostatních námitek stěžovatele. Ústavní soud sdílí jeho výhrady, pokud jde o nepřiměřenou stručnost odůvodnění dovolacího soudu. V této souvislosti zdůrazňuje, že účastník řízení sleduje podáním dovolání - stejně jako v případě jakéhokoliv jiného opravného prostředku - vždy v první řadě ochranu svých subjektivních práv, na což by měly brát obecné soudy zřetel i v případě rozhodování o mimořádných opravných prostředcích [srov. nález ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)]. Odůvodnění, byť stručné, by proto mělo dát srozumitelnou odpověď na předestřenou otázku, a nikoliv být samotné předmětem výkladu ze strany účastníků řízení. V dané věci to znamenalo povinnost alespoň stručně uvést, z jakého důvodu smluvní cena nemá význam pro výpočet částky, která připadá na práce již vykonané, a na základě jakých kritérií měla být tato částka vypočtena. Přesto Ústavní soud nemohl posuzovat napadené usnesení dovolacího soudu izolovaně, mimo kontext řízení jako celku. Za situace, kdy mezi stranami smlouvy nebyla sjednána cena díla, které mělo být nakonec provedeno (tj. dvoupodlažní nástavba), totiž otázka, zda mělo být přihlédnuto ke smluvní ceně, pozbyla význam.
12. Ve vztahu k dalším námitkám Ústavní soud uvádí, že ze strany odvolacího soudu nedošlo k odchýlení se od právního posouzení věci soudem prvního stupně. Oba soudy posuzovaly nárok vedlejších účastníků jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku, které mělo představovat rozdíl mezi částkou poskytnutou na zálohách a částkou, která ve smyslu §642 odst. 1 občanského zákoníku připadá na práce již vykonané. V případě rozsudku odvolacího soudu proto nešlo o překvapivé rozhodnutí [viz např. nález ze dne 11. prosince 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381) nebo nález ze dne 15. ledna 2002 sp. zn. I. ÚS 336/99 (N 5/25 SbNU 35)], k němuž by se stěžovatel nemohl vyjádřit a předkládat k němu důkazy.
13. Výhrady stěžovatele lze sdílet v rozsahu, v němž směřují proti nedostatečnému způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s některými jeho důkazními návrhy. Ústavní soud nicméně dodává, že ani tato skutečnost sama o sobě neumožňuje vyhovět ústavní stížnosti. Z hlediska tohoto řízení byly podstatné teprve ty návrhy, jejichž neprovedení ze strany soudu prvního stupně bylo namítáno v odvolání (tedy návrhy, u nichž stěžovatel ještě před podáním ústavní stížnosti efektivně využil zákonný prostředek k ochraně svých práv), žádný z nich ovšem nebyl způsobilý ovlivnit výsledek řízení. Kromě již výše uvedeného návrhu na výslech svědků manželů Pickových se to týká i návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku. Tento návrh byl odůvodněn pouhým nesouhlasem stěžovatele s jeho závěry, což samo o sobě nepředstavovalo důvod, aby mu bylo vyhověno. Pakliže odvolací soud řádně odůvodnil závěr, že mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky nebyla sjednána cena díla, je bezpředmětná i námitka, že znalecký posudek z této ceny nevycházel.
14. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Stejným způsobem rozhodl i o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu