ECLI:CZ:US:2016:2.US.2426.15.1
sp. zn. II. ÚS 2426/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Danou Vorlickou, advokátkou sídlem Roháčova 23, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2015 č. j. 26 Co 111, 112/2015-941, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) M. H., 2) J. H. a 3) nezletilé E. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (v petitu ústavní stížnosti je nesprávně označen soud, který rozhodnutí vydal), a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 9. 2014 č. j. 12 Nc 136/2012-787 ve spojení s doplňujícím usnesením tohoto soudu ze dne 3. 11. 2014 č. j. 12 Nc 136/2012-804 ve výroku I. byli pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů (tehdy) nezletilý J. [v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník 2)"] a nezletilá E. [v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice 3)"] svěřeni do výchovy matky. Ve výroku II. okresní soud uložil stěžovateli (otci nezletilých) od 7. 3. 2013 platit výživné na vedlejšího účastníka 2) ve výši 9 000 Kč měsíčně a na nezletilou vedlejší účastnici 3) ve výši 5 000 Kč měsíčně, splatné vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky [v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice 1)"] a s účinností od právní mocí rozsudku o rozvodu manželství rodičů uložil stěžovateli platit výživné na vedlejšího účastníka ad 2) ve výši 10 000 Kč měsíčně a na vedlejší účastnici 3) ve výši 6 000 Kč měsíčně za stejných podmínek splatnosti. Ve výroku III. okresní soud rozhodl, že nedoplatek na výživném za dobu od 7. 3. 2013 do 30. 9. 2014 nevznikl. Ve výroku IV. soud upravil styk stěžovatele s vedlejší účastnicí 3) pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden v roce od pátku 17.00 hodin do neděle 17.00 hodin, dále každého 26. 12. od 10.00 hodin do 27. 12. 17.00 hodin, dále v měsíci červenci a srpnu od prvního pátku v měsíci od 17.00 hodin po dobu následujícího týdne až do další neděle 17.00 hodin, přičemž místo předání a převzetí nezletilé je před místem bydliště matky s tím, že v měsíci červenci běžný víkendový styk otce s nezletilou neprobíhá. Ve výroku V. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výše označeným doplňujícím usnesením pak doplnil výrok VI. rozsudku tak, že stěžovatel je povinen zaplatil státu na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením, na účet okresního soudu. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání stěžovatel i vedlejší účastnice 1).
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 4. 2015 č. j. 26 Co 111, 112/2015- 941 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výchově vedlejšího účastníka 2) zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno (výrok I.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud k výroku I. tohoto svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, že vedlejší účastník 2) v období od vydání napadeného rozsudku do rozhodování odvolacího soudu nabyl zletilosti, k řízení o návrhu na jeho svěření do péče vedlejší účastnice 1) odpadla tímto okamžikem jedna z podmínek řízení. Rozhodovat lze totiž pouze o dítěti dosud nezletilém. Protože svou povahou jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, odvolací soud musel rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o svěření vedlejšího účastníka 2) do péče vedlejší účastnice 1) zrušit a řízení o svěření vedlejšího účastníka 2) do péče vedlejší účastnice 1) zastavit (§221 odst. l písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř."). Ve výroku II. krajský soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výživné pro dobu po rozvodu manželství rodičů činí 9 000 Kč měsíčné pro vedlejšího účastníka 2) a 5 000 Kč měsíčně pro vedlejší účastnici 3) a dále tak, že výživné pro vedlejšího účastníka 2) bude placeno k jeho rukám; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením potvrzen s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2014 do 30. 4. 2015 ve výši 34 000 Kč pro vedlejšího účastníka 2) je stěžovatel povinen zaplatit k jeho rukám do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
II. Námitky stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu, kterým rozhodl o svěření vedlejší účastnice 3) do péče vedlejší účastnice 1) a jemu stanovil tak úzký styk, v sobě nese velké nebezpečí, že vedlejší účastnice 1) bude na vedlejší účastnici 3) působit. Stěžovatel dále uvádí, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel zejména ze znaleckého posudku, na základě kterého dospěl k závěru, že střídavá péče, o kterou stěžovatel žádal, je nevhodná, a to s ohledem na snížené výchovné schopnosti obou rodičů, kdy rodiče nejsou schopni vnímat i respektovat potřeby svých dětí a dodržovat dohody týkající se péče o ně. Podle stěžovatele byla hodnota posudku snížena tím, že sama znalkyně se přiznala, že jej tvořila pod vlivem informace, že matka nezletilé je otcem nezletilé týrána, a to jak ekonomicky, tak psychicky. Přitom tato skutečnost pak byla rozhodnutím soudu v trestním řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 1 T 151/2013 vyvrácena. Přestože usnesení v této trestní věci bylo v době rozhodování krajského soudu již pravomocné, krajský soud se plně ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně a k této skutečnosti vůbec nepřihlédl. Provést důkaz uvedeným spisem soud odmítl, ale v odůvodnění svého rozhodnutí citoval nepravdivý výrok vedlejší účastnice 1), ke kterému stěžovateli nebyla dána možnost se vyjádřit. Stěžovatel je toho názoru, že soud při svém rozhodnutí nepostupoval v souladu s nálezy Ústavního soudu, které vytýčily zásady postupu soudů při rozhodování v těchto věcech. Soud má za úkol zjistit, zda rodiče mají upřímný zájem o výchovu nezletilé, jakou mají schopnost výchovu a její potřeby zajistit, zda bude zachována identita nezletilé a jejích vazeb při svěření do střídavé péče či do péče jednoho z rodičů. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), mají být všechna kritéria u všech osob, které projeví upřímný zájem o svěření dítěte do péče posuzována zvlášť. V případě, že jsou naplněna stejnou měrou, je žádoucí svěřit dítě do střídavé péče těchto osob. Soudy obou stupňů se podle stěžovatele těmito otázkami zabývaly jen velmi povrchně a v podstatě pouze odkazem na již zmíněný znalecký posudek. Tento však, přesto, že byl ovlivněn informací o týrání, dospěl k závěru, že v podstatě oba rodiče mají stejnou míru (ne)schopnosti o nezletilou pečovat. Stěžovatel je proto přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů nemělo oporu v provedeném dokazování, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a rovněž byla porušena zásada rovnosti stran v řízení. Stěžovatel se rovněž domnívá, že obecné soudy nejednaly v nejlepším zájmu nezletilé. Tím, že svěřily nezletilou dceru do péče matky a stěžovateli určily s dcerou poměrně okleštěný styk, se dcera dostala do silného vlivu matky, jež je vedena snahou eliminovat vliv stěžovatele na výchovu nezletilé a omezit co nejvíce styk stěžovatele s ní. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice 1) se dopouští útisku jeho osoby. Tato její snaha je dokladována již od doby, kdy dosáhla na základě lživých tvrzení vydání předběžného opatření, na jehož základě se stěžovatel nesměl vůbec se svými dětmi stýkat. Poté, kdy toto předběžné opatření bylo zrušeno, bylo na její podnět vydáno jiné, kterým bylo stěžovateli umožněno vídat vedlejší účastnici 3) pouze jedenkrát za dva týdny na jedinou hodinu za přítomnosti pracovnic Fondu ohrožených dětí.
5. Stěžovatel je toho názoru, že při rozhodování obecných soudů byl znevýhodněn pro své pohlaví. Rovněž namítá, že obecné soudy nevzaly na vědomí, že trestní řízení proti stěžovateli vedené ve věci ekonomického, psychického a fyzického týrání bylo zahájeno na základě nepravdivých tvrzení vedlejší účastnice 1). V odůvodnění svého rozhodnutí vydaného v této trestní věci soud uvedl, že k žádnému trestnému činu nedošlo. V rámci dokazování soud jednoznačně vyvrátil tvrzení vedlejší účastnice 1) a konstatoval značný posun ve výpovědi syna - vedlejšího účastníka 2) mezi přípravným řízením a výpovědí před soudem a v ústním zdůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že vedlejší účastnice 1) své obvinění vznesla za účelem získání výhody v civilních sporech. Tato skutečnost je podle stěžovatele o to závažnější, že na základě obvinění vedlejší účastnice 1) byl stěžovateli v průběhu opatrovnického soudu nejprve zakázán a následně zásadním způsobem okleštěn kontakt s dětmi a že toto obvinění jako prokázané použila soudní znalkyně při zpracování svého posudku. Soudy tak při svém rozhodování postupovaly diskriminačně, když uvedené skutečnosti, jednoznačně svědčící ve prospěch stěžovatele odmítly jako důkaz provést, i když podle stěžovatele mohly mít zásadní vliv na výsledek rozhodování. Dále stěžovatel namítá, že přestože soud prvního stupně v rozsudku přímo citoval ustanovení §26 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, nijak nepřihlédl ke skutečnosti, že vedlejší účastnice 1) soustavně porušuje právo stěžovatele na pravidelnou informaci o dítěti, soud nevzal do úvahy, že do doby, než byl na základě nepravdivých informací vedlejší účastnice 1) předběžným opatřením soudu prvního stupně (které bylo následně zrušeno odvolacím soudem) zakázán stěžovateli jakýkoli kontakt s vedlejší účastnicí 3), o vedlejší účastnici 3) pečoval převážně stěžovatel, a to i přes to, že vedlejší účastnice 1) čerpala rodičovskou dovolenou. Prvostupňový soud dokonce odmítl provést důkazy, které tyto skutečnosti jednoznačně prokazují. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem soudu prvního stupně, se kterým se odvolací soud ztotožnil, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo rovnosti stran v řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když proti napadenému rozhodnutí není dovolání přípustné.
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy vadně hodnotily provedené důkazy, a to v jeho neprospěch, čímž byla porušena zásada rovnosti. V důsledku vadného hodnocení důkazů soudy údajně nesprávně zjistily skutkový stav věci. Rozhodnutí obecných soudů podle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování a nerespektují zájem vedlejší účastnice 3).
11. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z hlediska věcného přezkumu provedl soud prvního stupně dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro věc podstatných skutkových zjištění. Tato skutková zjištění považoval odvolací soud za správná. Za správné pak považoval odvolací soud v podstatě i skutkové a právní závěry soudu prvního stupně.
12. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že při rozhodování o svěření nezletilé vedlejší účastnice 3) do péče jednoho či obou rodičů pro dobu před a po rozvodu jejich manželství (§906 a násl., §908 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) soud prvního stupně vyšel správně zejména ze znaleckého posudku znalkyň PhDr. Měchové, Ph.D. a MUDr. Uhlíkové. Námitky stěžovatele vůči správnosti tohoto znaleckého posudku krajský soud neshledal případnými. Znalkyně podle soudu splnily zadání znaleckého posudku, své závěry náležitě odůvodnily, znalkyně MUDr. Měchová, Ph.D. pak závěry posudku obhájila i při ústním jednání. Na podkladě závěrů tohoto posudku soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně uzavřel, že střídavá výchova (péče) není z hlediska zájmů vedlejší účastnice 3) vhodným výchovným opatřením. Nezbytným předpokladem je schopnost rodičů ve věcech výchovy spolu komunikovat a dosahovat shody ve všech podstatných výchovných otázkách. Jak však bylo znaleckým posudkem prokázáno, rodiče této spolupráce nejsou schopni, jejich výchovná způsobilost je snížená, včetně nižší emoční zralosti, snaží se snižovat výchovnou hodnotu druhého z rodičů, nejsou schopni vnímat a respektovat potřeby svých dětí, které jsou jim spíše jen prostředkem jejich vzájemného konfliktu. V důsledku těchto konfliktů došlo k narušení sociálně emočního vývoje vedlejší účastnice 3). Střídavá péče není vhodná ani z důvodu nízkého věku nezletilé a z důvodu značné vzdálenosti bydlišť rodičů, kdy by musela nezletilá zcela zásadně měnit výchovná prostředí. Vedlejší účastnice 3), uvedl krajský soud, za současného stavu potřebuje pro svůj zdárný vývoj především stabilní výchovné prostředí, v němž je již zvyklá, tedy výchovné prostředí u vedlejší účastnice 1), přičemž toto prostředí bylo z hlediska potřeb nezletilé shledáno soudem v naprostém pořádku. Ke svěření vedlejší účastnice 3) do péče vedlejší účastnice 1) se přiklonil jak znalecký posudek, tak i kolizní opatrovník. Pokud stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu k otázce střídavé péče, krajský soud poznamenal, že podle zcela aktuální judikatury (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/1, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), je při rozhodování o péči nezletilých vždy třeba vycházet z konkrétních okolností případu. Tyto okolnosti v dané věci pro rozhodnutí o střídavé péči o vedlejší účastnici 3) nesvědčí. Za správné považoval odvolací soud i rozhodnutí okresního soudu o rozsahu styku stěžovatele s vedlejší účastnicí 3). Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Pokud stěžovatel dovozuje, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14).
14. Tak tomu bylo ostatně i v případě nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, na který stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v této věci Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem (viz též nález ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16, jakož i usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 a usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1888/16).
15. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil, avšak ve výroku o svěření nezletilé vedlejší účastnice 3) do péče vedlejší účastnice 1) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem samo o sobě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
16. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilého dítěte. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilým jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilého dítěte pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svým dítětem. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilým dítětem dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti řádně dostál.
18. K námitce stěžovatele, že krajský soud se plně ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně a ke skutečnosti, že rozhodnutím v trestním řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 1 T 151/2013 bylo obvinění stěžovatele z týrání vedlejších účastnic 1) a 3) vyvráceno, vůbec nepřihlédl, je třeba uvést, že krajský soud při rozhodování o výchově vedlejší účastnice 3) shodně se soudem prvního stupně vyšel z výše uvedeného znaleckého posudku PhDr. Měchové, Ph.D. a MUDr. Uhlíkové, když námitky stěžovatele ohledně správnosti tohoto znaleckého posudku neshledal případnými, a přihlížel rovněž ke schopnostem obou rodičů k výchově vedlejší účastnice 3).
19. Ústavní soud zjistil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy nemá za nikterak nepřiměřené či extrémní. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů jednajících v dané věci došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu