ECLI:CZ:US:2016:2.US.2442.15.1
sp. zn. II. ÚS 2442/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Ivety Kandrové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem V. K. Klicpery 287/2, 736 01 Havířov - Šumbark, kancelář Opletalova 608/2, 736 01 Havířov - Šumbark a 2) JUDr. Zdeňky Polákové, advokátky se sídlem V. K. Klicpery 287/2, 736 01 Havířov - Šumbark, zastoupené JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 1925/49, 70200, Ostrava, Moravská Ostrava proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2015 č. j. 13 Co 265/2015-551 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 4. 2015 č. j. 0P 83/2008-539, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka 2) JUDr. Zdeňka Poláková byla právní zástupkyní stěžovatelky 1) Ivety Kandrové v řízení o nařízení ústavní výchovy týkající se dětí stěžovatelky 1).
Z tvrzení stěžovatelek, napadených usnesení obou soudů i z rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 3. 2015 č. j. 0 P 83/2008-522, přiložených k ústavní stížnosti vyplývá, že dne 12. 5. 2014 udělila stěžovatelka 1) plnou moc k zastupování před soudem stěžovatelce 2), která plnou moc přijala. Ve věci samé bylo soudem prvého stupně rozhodnuto rozsudkem ze dne 4. 3. 2015 č. j. 0P 83/2008-509.
Poté byla usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 3. 2015 č. j. 0P 83/2008-522 podle §30 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř. ") stěžovatelce 1) ustanovena stěžovatelka 2) jako právní zástupkyně. Podle tohoto usnesení stěžovatelka 1) splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 občanského soudního řádu, přičemž ochrana jejích zájmů vyžaduje, aby jí byl ustanoven zástupce pro řízení.
Dne 7. 4. 2015 bylo podáno ve věci samé odvolání a tentýž den stěžovatelka 2) předložila vyčíslení nákladů za právní zastoupení před okresním soudem v celkové výši 17.323 Kč (šlo o odměnu za zastupování, režijní paušál, jízdné a náhradu za ztrátu času za úkony provedené dne 17. 6. 2014, 11. 9. 2014, 7. 11. 2014, 4. 2. 2015 a 4. 3. 2015). Soud prvého stupně náhradu těchto nákladů nepřiznal se zdůvodněním, že všechny shora uvedené úkony právní služby učinila stěžovatelka 2) jako advokátka na základě smluvního zastoupení dle plné moci ze dne 12. 5. 2014, nikoliv jako soudem ustanovený zástupce, neboť o ustanovení zástupce soud rozhodl až dne 17. 3. 2015 usnesením č. j. 0P 83/2008-522. Podle soudu tak stěžovatelce 2) náleží náhrada nákladů za právní zastoupení až za úkony provedené po datu 17. 3. 2015, o kterých bude rozhodnuto po skončení odvolacího řízení ve věci samé.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně o nepřiznání nákladů za právní zastoupení před soudem prvého stupně potvrdil a ztotožnil se s argumentací soudu prvého stupně. Odvolací soud zdůraznil, že do rozhodnutí soudu o ustanovení zástupce byla stěžovatelka 1) zastoupena stěžovatelkou 2) na základě plné moci, která nebyla stěžovatelkou 1) odvolána či stěžovatelkou 2) vypovězena. Zastoupení na základě plné moci trvalo tedy až do rozhodnutí okresního soudu o ustanovení zástupce, do té doby veškeré úkony provedené stěžovatelkou 2) byly činěny z titulu zastoupení na základě plné moci, tudíž odměna za zastupování stěžovatelky 1) v řízení před soudem prvého stupně nemůže být přiznána.
II. Tvrzení stěžovatelek
Stěžovatelky tvrdí, že soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo vlastnit majetek dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 11 Listiny, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
Odůvodnění obecných soudů nejsou dle stěžovatelek přiléhavá, vykazují prvky libovůle a jsou překvapivá. Stěžovatelky tvrdí, že při rozhodování podle §30 o. s. ř. postupují obecné soudy odlišně a uvádějí příklad konkrétního rozhodnutí Okresního soudu v Přerově.
Z napadených usnesení je podle stěžovatelek zřejmá snaha ponechat k tíži stěžovatelky 1) část nákladů právního zastoupení, ačkoliv soud v řízení o nařízení ústavní výchovy stěžovatelce 1) ustanovil stěžovatelku 2) jako zástupkyni. Stěžovatelka 1) navíc nebyla soudem poučena o možnosti nechat si soudem ustanovit zástupce pro řízení ve smyslu §30 o. s. ř. Soudy rozhodly v rozporu se zákonem, neboť k ustanovení zástupce došlo dle výroku rozhodnutí pro "shora uvedené řízení", které je v záhlaví rozhodnutí vymezeno jako "řízení o nařízení ústavní výchovy", nikoli pro jeho část.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá (a konstantně ve své rozhodovací praxi opakuje), že posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2210/11, přístupné na nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).
Ústavní soud tak musel posoudit, zda závěry obecných soudů představují procesní exces přesahující běžné porušení podústavního práva a umožňující Ústavnímu soudu závěry obecných soudů meritorně přehodnocovat.
Ústavní rovinu stěžovatelky spatřují v porušení shora rekapitulovaných ústavně zaručených práv. K nim lze uvést následující.
Právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo ve vztahu ke stěžovatelce 1) dotčeno, neboť věcí samou v řízení o ústavní výchově se soud meritorně řádně zabýval (námitky v tomto směru ani nejsou vznášeny a meritorní rozhodnutí napadána) a samotná napadená rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu ke stěžovatelce 2) na tom ničeho nemění. Taktéž ve vztahu ke stěžovatelce 2) nelze hovořit o porušení práva na přístup k soudu, neboť o jejím nároku na náhradu nákladů právního zastoupení rozhodly řádně dvě instance.
Pokud jde o právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny je možno uvedenou námitku vztáhnout toliko ke stěžovatelce 1). Té se však právní pomoci dostalo zastoupením stěžovatelkou 2) na základě plné moci, posléze na základě rozhodnutí soudu. Samotná skutečnost, že náklady na právní zastoupení za úkony činěné na základě plné moci nese účastník řízení sám, není způsobilá ústavní právo na právní pomoc porušit, neboť dohoda o právním zastoupení je svobodným rozhodnutím dvou subjektů, přičemž advokát jakožto strana tohoto vztahu je povinen seznámit klienta s podmínkami tohoto zastoupení.
Namítané právo na porušení rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny není nijak blíže rozvedeno a ani Ústavní soud neshledává, že by nepřiznáním nákladů právního zastoupení stěžovatelce 2) bylo možno dovozovat porušení rovnosti stran řízení, ať již ve vztahu ke stěžovatelce 1) či stěžovatelce 2).
Taktéž nelze souhlasit s porušením práva vlastnit majetek, resp. porušením práva na legitimní očekávání zmnožení majetkové sféry stěžovatelky 2), jíž nebyl napadenými rozhodnutími příslušný majetkový nárok přiznán, neboť při uzavření dohody o zastupování na základě plné moci mezi advokátem a klientem nemůže advokát automaticky předpokládat, že náklady tohoto zastoupení nakonec ponese stát. V situaci, kdy stěžovatelky ve stížnosti samy uvádějí, že praxe soudů je rozdílná, nelze své legitimní očekávání opřít ani o ustálenou rozhodovací praxi.
Totéž platí i pro namítané porušení práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. Uvedený případ je třeba odlišit od situace, kdy soud ustanoví advokáta zástupcem konkrétnímu účastníku řízení a posléze náhradu za zastoupení za úkony advokáta, které učinil advokát po tomto ustanovení, buď neuhradí či neuhradí v plné výši (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 80/61 SbNU 261), nález sp. zn. I. ÚS 2654/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 94/61 SbNU 453), nález sp. zn. II. ÚS 1534/10 ze dne 27. 6. 2012 (N 126/65 SbNU 629), nález sp. zn. II. ÚS 2751/11 ze dne 28. 2. 2013 (N 34/68 SbNU 361). K tomu však v posuzovaném případě nedošlo, soud pouze odmítl zpětně přiznat náklady soudem ustanovené právní zástupkyni též za úkony, které činila stejná zástupkyně na základě plné moci. Nic však nebránilo tomu, aby stěžovatelka 1) prostřednictvím stěžovatelky 2) požádala o ustanovení zástupce, jehož náklady bude hradit stát, dříve, než tak ve skutečnosti v daném řízení učinily, a původní zastoupení na základě plné moci ukončily.
Pokud jde o tvrzené porušení poučovací povinnosti soudu ve vztahu k možnosti nechat se před soudem zastoupit zástupcem, podle §30 o. s. ř. platí, že "účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit". Účelem §30 o. s. ř. je tedy dostatečně chránit zájmy nezastoupených účastníků řízení a v případě potřeby jim zástupce ustanovit a o této možnosti účastníka poučit. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2249/2005 ze dne 30. 5. 2006, na které stěžovatelky taktéž odkazují, je ve vztahu k poučovací povinnosti soudu týkající se možnosti zastoupení dle §30 o. s. ř. uvedeno, že toto poučení by se mělo dostat zejména tomu účastníkovi, "u nějž se lze domnívat, že jeho osobní poměry (zdravotní stav, pokročilý věk, sociální postavení) nejsou příznivé. Uvedeného poučení by se tedy mělo dostat takovému účastníku, z jehož projevů (podání či přednesů) či jiných skutečností za řízení zaznamenaných lze usoudit na to, že by předpoklady pro ustanovení zástupce mohly být dány". Posouzení relevance námitky porušení poučovací povinnosti je však nutno vztáhnout k předmětu ústavní stížnosti, tedy k nepřiznané částce za náklady právního zastoupení požadované stěžovatelkou 2). Tedy ve vztahu k nároku, který vznikl v době, kdy stěžovatelka 1) byla právně zastoupena stěžovatelkou 2). V tomto kontextu však námitka porušení poučovací povinnosti ze strany soudu není relevantní, neboť ve vztahu k právně zastoupenému účastníku řízení nemá poučení o možnosti nechat se v řízení zastoupit žádného smyslu. Zájmy účastníka hájí jeho právní zástupce, který mu též poskytuje kvalifikované rady.
Ústavní soud dodává, že není součástí obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich rozhodování jen za účelem sjednocování jejich rozhodovací činnosti či napravování vad, které nemají ústavní rozměr. Tím spíše to pak platí u rozhodnutí týkajících se nákladů řízení, jakkoli je rozdílná rozhodovací praxe soudů nežádoucí.
Ústavní soud neshledal, že by výklad podústavního práva, který zvolily obecné soudy, byl způsobilý s ohledem na okolnosti případu porušit ústavně zaručená práva stěžovatelek.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu