ECLI:CZ:US:2016:2.US.2465.16.1
sp. zn. II. ÚS 2465/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů S. V. a P. B., obou zastoupených Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 13 Co 218/2015-155 a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2015, č. j. 14 Nc 1303/2014-134, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se způsobem, jakým soudy v jejich věci rozhodly o styku jejich nezletilé dcery T. I. B. (dále také jen "nezletilá") s prarodiči. Stěžovatelé namítají, že soudy nebraly v úvahu zájem nezletilé a právo rodičů na rodinný život, když preferovaly nárok prarodičů (rodičů otce nezletilé) na styk s nezletilou před nepřekonatelnými rozpory mezi rodiči a prarodiči (v této souvislosti poukazují stěžovatelé na usnesení sp. zn. I. ÚS 2750/07, nález sp. zn. II. ÚS 568/06 a rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sahin proti SRN). Soudy obou stupňů dle stěžovatelů stojí na požadavku styku nezletilé s prarodiči, i když takový styk může ohrozit vývoj nezletilé, která bude účastna sporů stěžovatelů a prarodičů. Rozpory mezi účastníky přitom soudy nehodnotily, a účastníkům pouze doporučili, aby vytvořili nekonfliktní prostředí, nicméně nebraly v úvahu reálné prostředí a rozpor takového stavu se zájmy dítěte. Ze strany soudů bylo ignorováno i právo rodičů rozhodnout o tom, jak budou nezletilou vychovávat, a v jakém prostředí bude vyrůstat. Stěžovatelé mají za to, že nemohou být soudem nuceni ke styku nezletilé s prarodiči, kteří nerespektují názory stěžovatelů na výchovu, ani nedbají pokynů stěžovatelů, pokud jde o zdravotní stav nezletilé. Rozhodnutí soudů tak lze považovat za pouhé zdůraznění klasického pojetí rodinného práva bez ohledu na skutečné zájmy nezletilé, a bez porovnání práv rodičů a prarodičů. Takovým rozhodnutím dle stěžovatelů dochází k porušení čl. 5 Úmluvy o styku s dětmi (č. 91/2005 Sb.m.s.), který stanoví, že úprava styku je v nejlepším zájmu dítěte, když je vztažena k osobě, s níž má dítě rodinná pouta, tedy úzký vztah založený na právu nebo na faktických rodinných vztazích. Soudy na jakékoliv dokazování v tomto směru rezignovaly, nezkoumaly skutečné zájmy dítěte ani jeho vztah k prarodičům, pouze uvedly, že vzhledem k věku nemůže existovat, ale rodiče musí vznik tohoto vztahu umožnit. Soudy obou stupňů se také dostatečně nevypořádaly s argumentací stěžovatelů podloženou právní doktrínou a rozhodnutími soudů, přičemž takový postup je v rozporu s principem spravedlnosti a zásahem do práv účastníků řízení.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 14 Nc 1303/2014-134, rozhodl tak, že prarodiče jsou oprávněni stýkat se s nezletilou po dobu prvních dvou měsíců počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku každý lichý pátek v době od 9:30 do 11:00 hod. v místě sídla Fondu ohrožených dětí, se sídlem Teplice, Doubravská ulice 639/12 s tím, že účast nezletilé ve Fondu ohrožených dětí zajistí stěžovatelé, a dále od třetího měsíce každou lichou sobotu od 9:00 hodin do 18:00 hodin a každého 27. 12. od 9:00 do 18:00 hodin s tím, že prarodiče nezletilou převezmou a zpět stěžovatelům předají v místě bydliště nezletilé. Proti citovanému rozsudku podali stěžovatelé odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 13 Co 218/2015-155 (nesprávně v písemném vyhotovení rozsudku označeným datem 5. května 2015) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prarodiče jsou oprávněni stýkat se s nezletilou po dobu prvních tří měsíců počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku v každém lichém týdnu v roce v pátek v době od 9:30 hodin do 11:00 hodin v místě sídla Fondu ohrožených dětí v Teplicích, Doubravská 639/12 s tím, že účast nezletilé v tomto zařízení zajistí stěžovatelé, a dále od čtvrtého měsíce každou třetí sobotu v měsíci v době od 9:00 hodin do 18:00 hodin a každého 27. 12. v roce v době od 9:00 hodin do 18:00 hodin s tím, že prarodiče nezletilou převezmou a zpět stěžovatelům předají v místě bydliště nezletilé.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Teplicích nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovují nesouhlas s tím, jak soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení §927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), případně čl. 5 Úmluvy o styku s dětmi, konkrétně pak jak posoudily otázku, zda úprava styku prarodičů s nezletilou je v (nejlepším) zájmu nezletilé. Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, ve kterých byla výše uvedená ustanovení aplikována, jakož i řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se způsobem, jakým obecné soudy upravily pravidelný styk prarodičů s nezletilou, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování shledal, že na straně prarodičů není žádná skutečnost, která by jim v péči o nezletilou bránila, když prokázali, že mají zájem se s nezletilou stýkat, mají k ní vřelý citový vztah, což vyplynulo i ze znaleckého posudku, a nezletilá v době pobytu u nich byla spokojená. Soud vyslovil své přesvědčení, že přerušení vztahů s pokrevními příbuznými, obzvlášť v linii přímé, je pro každé dítě újma, jestliže nedošlo ze strany takových příbuzných k zavrženíhodnému jednání. Již nyní spatřuje soud újmu na straně nezletilé, které je znemožněno již více než jeden rok vídat prarodiče, na které byla zvyklá. Soud má za to, že takovou újmu však způsobili stěžovatelé, jejichž jednání ve vztahu ke styku nezletilé s prarodiči bylo promyšleno a kalkulováno tak, aby nezletilá zapomněla na prarodiče, a k jejímu postoji pak bylo přihlédnuto.
7. Krajský soud se v odůvodnění svého napadeného rozsudku zabýval otázkou, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby se stýkala se svými prarodiči, a dospěl k jednoznačnému závěru, že takový styk za situace, kdy tito jsou osobnosti v rámci psychické normy, bez patopsychických rysů, s intelektem v pásmu nadprůměru, se silným citovým vztahem k nezletilé, je v jejím zájmu. Odvolací soud tak shledal naplnění podmínek ustanovení §927 občanského zákoníku. V této souvislosti odvolací soud upozornil, že to byli právě stěžovatelé, kteří zamezili po dobu dvou let kontaktu mezi nezletilou a prarodiči, a nyní nemohou ve svůj prospěch těžit z následků jimi způsobené situace. Je totiž třeba vyjít z toho, že v době, kdy nezletilá v kontaktu s prarodiči byla, a to i za součinnosti samotných stěžovatelů, k nim citový vztah vybudovaný měla, a lze předpokládat, že se tento vztah opět postupně obnoví. Rovněž podmínku týkající se újmy nezletilé při nedostatku styku nezletilé s prarodiči měl odvolací soud za naplněnou, ať už obecným požadavkem na utužování širších rodinných vazeb a sounáležitosti, tak skutečností, že nezletilá měla v minulosti možnost být se svými prarodiči v kontaktu a trávit s nimi část svého kojeneckého a batolecího života. Odvolací soud konstatoval, že bude především na obou stranách, jak rodičů, tak prarodičů, aby nezletilé vytvořili nestresující prostředí a nezatěžovali ji vlastními neshodami, přičemž zdůraznil, že ze strany prarodičů musí být respektováno výchovné postavení rodičů a jejich rozhodující úloha při péči o dítě, a ze strany rodičů zase respekt k úloze prarodičů v životě stěžovatele jako jejich dítěte, a v životě nezletilé jako jejich vnučky. Odvolací soud se vypořádal i s námitkami stěžovatelů týkajícími se péče prarodičů o nezletilou, resp. jejího zanedbávání či nerespektování přání stěžovatelů, a dovodil, že nebylo nijak prokázáno, že by nezletilá v důsledku kontaktů s prarodiči trpěla nějakými psychickými problémy či na ní byly zjištěny nějaké stopy násilí či zranění. Odvolací soud přistoupil ke stanovení styku nezletilé s prarodiči v užším rozsahu, neboť považoval za vhodné tzv. navykací režim stanovit v délce tří měsíců, kdy prarodiče budou oprávněni se s nezletilou asistovaně stýkat v každém lichém týdnu v roce v pátek ve Fondu ohrožených dětí a dále odvolací soud styk upravil pouze jednou měsíčně v sobotu, když následný pravidelný styk nezletilé s prarodiči považuje v takovém rozsahu za dostatečný.
8. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatelů náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o nutnosti pravidelného styku prarodičů s nezletilou, který je v jejím zájmu. Soudy obou stupňů si přitom byly vědomy skutečnosti, že vztahy mezi rodiči a prarodiči jsou narušeny a mohou mít v době realizace styku nezletilé s prarodiči na ni negativní vliv, kladou však vinu v tomto směru na stěžovatele, kteří jakékoliv smírčí řešení či narovnání vzájemných vztahů odmítají, a to i když jednají proti zájmu nezletilé. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že svůj osobní zájem a svou averzi vůči prarodičům stěžovatelé dávali najevo i v průběhu soudního řízení, když se nedostavili na první dvě jednání, ani na schůzku s mediátorkou, u které by se mohli pokusit vyřešit své napjaté vztahy s prarodiči nezletilé.
9. V ústavní stížnosti, stejně jako v průběhu předcházejícího řízení stěžovatelé předkládají řadu svých výhrad vůči postojům a chování prarodičů. K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování výslechem prarodičů a stěžovatelů jako účastníků řízení, zprávou Magistrátu města Teplice jako orgánu sociální právní ochrany dětí (který doporučil vyhovět návrhu prarodičů a umožnit jim styk s nezletilou), výslechem svědků - A. B. (tety nezletilé), P. B. (strýc nezletilé), T. P. (babičky nezletilé ze strany matky) a F. N. (bratr matky nezletilé), korespondencí mezi právními zástupkyněmi stěžovatelů a prarodiči, fotografiemi a videozáznamy, potvrzením o zaměstnání otce, záznamem o provedené revizi odběrného místa, zprávou o psychologickém vyšetření nezletilé, dohodou o rozvázání pracovního poměru, lékařskými zprávami navrhovatelky a tety nezletilé. Soudy přitom vyšly z nesporných skutkových zjištění, podle kterých nezletilá u prarodičů přespávala i bez přítomnosti stěžovatelů od svých osmi měsíců až do doby, kdy došlo ke konfliktům mezi stěžovateli a prarodiči po odchodu otce nezletilé z firmy svého otce. Protože soudu vyvstaly s ohledem na výpovědi stěžovatelů pochybnosti ohledně osobností prarodičů, jejich schopnosti péče o nezletilou, či tvrzených případných tendencí vypovídat lživě, a zejména ohledně jejich skutečného vztahu k nezletilé, přibral soud do řízení znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a dále z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Ze závěru znalkyně vyplývá, že osobnosti obou prarodičů jsou v normě, nevykazují žádné odchylky a nemají tendenci vypovídat lživě. K nezletilé mají oba velmi silný citový vztah a oba mají citové, intelektové a i charakterové předpoklady pro zdárnou péči o nezletilou. Závěry obvodního lékaře i znalkyně taktéž vyloučily stěžovateli tvrzený alkoholismus matky stěžovatele. Soud prvního stupně se také podrobně a přesvědčivě vypořádal s námitkami stěžovatelů, pokud jde o opruzeniny nezletilé, strach z koupání, vousatých mužů a hlučných předmětů, pohybu psů na zahradě prarodičů, nevhodné prostředí pro pobyt nezletilé u prarodičů.
10. Lze tedy zopakovat, že v projednávané věci soudy provedly celou řadu důkazů, které ústavně souladným způsobem vyhodnotily. Není přínosné na tomto místě opakovat rozsáhlou argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatelé se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Nelze ani přisvědčit stěžovatelům v tom, že je soudy nemístně poučují bez ohledu na reálnou situaci v rodině. Odvolací soud pouze se znalostí vzájemných poměrů a nesrovnalostí mezi účastníky vyzvaly obě strany, aby nezletilé vytvořili nestresující prostředí a nezatěžovali ji vlastními neshodami, s tím, že děti (zde rodiče) jsou povinni své rodiče (zde prarodiče) ctít, dávat tím i modelový příklad svým vlastním dětem (zde nezletilé). Na takovém závěru soudu nelze shledat nic nepatřičného, ostatně ve stěžovateli citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 2750/07 ze dne 27. 8. 2008 Ústavní soud konstatoval následující: "Rodiče jsou svými postoji příkladem pro budoucí chování svých dětí a právě dětem je nutno připomínat, že v rodině se člověk musí naučit odpouštět a vědomě pracovat na obnově narušených vztahů tak, aby později byl schopný přenášet tyto návyky do širšího společenského kontextu. Ani demokratická společnost jako celek se neobejde při nutné vzájemné výměně názorů svých členů bez tolerance. Děti, jak již bylo zmíněno, jsou podle prastarého pravidla své rodiče povinny ctít; nemusí je milovat, ale mají jim projevovat úctu. Je to tvrdé pravidlo, které se neřídí tím, zda si někdo úctu zaslouží či nikoliv. Je to však základní pravidlo umožňující generační soužití; úctou ke svým, mnohdy problémovým rodičům, ukazujeme svým dětem, jak se chovat až se jednou my staneme problémovými". Uvedené obiter dictum plně dopadá i na projednávanou věc, na rozdíl od skutkových okolností citované věci, jejichž závěrů se stěžovatelé dovolávají, a ve které byla konstatována absence vazeb mezi nezletilou a její babičkou, a současně nikoliv svévolné či záměrně negativní chování na straně rodičů. Na věc stěžovatelů nedopadá ani jimi zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399), který se týkal úpravy styku nezletilé s třetí, nepříbuznou osobou.
12. K odkazu stěžovatelů na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen "soud"), podle které odepření styku z důvodu existujícího napětí, jehož je dítě svědkem, není porušením práva na rodinný život, Ústavní soud poukazuje, že v každém jednotlivém případě (tím spíše v opatrovnických věcech) je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem věci. V stěžovateli zmiňovaném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 2003 Sahin v. Germany (stížnost č. 30943/96) soud uvedl, že je nutno brát v úvahu, zda v právní věci jako celku jsou státem (národními soudy) přijatá opatření relevantní a v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Jakkoli soud shledal, že styk s otcem by mohl mít negativní dopad na vývoj nezletilé, současně konstatoval, že základním úhlem rozhodování v případech tohoto druhu je nejlepší zájem dítěte, který může v závislosti na okolnostech věci převážit zájem rodičů. V projednávané věci, jak již bylo shora uvedeno, soudy způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, dovodily, že je v zájmu nezletilé, aby byl uskutečňován její styk s prarodiči, se kterými měla od útlého věku silný citový vztah, v rozsahu uvedeném ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu. Pokud se stěžovatelé odvolávají na napětí mezi účastníky, z obsahu napadených rozhodnutí má Ústavní soud za vyplývající, že jsou to právě stěžovatelé, kteří odmítají spolupracovat na tom, aby došlo vyřešení konfliktní situace, či aby alespoň byly vzájemné vztahy stabilizovány do té míry, aby neměly negativní účinky na nezletilou. Jakkoliv lze chápat postoje zúčastněných stran, které na věc nahlíží ze subjektivního hlediska, je třeba si uvědomit, že je především na nich, zda děti budou vyrůstat v harmonickém vztahu s blízkými osobami či v prostředí traumatizujících sporů. Bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů totiž žádný soud svým obecným výrokem zajistit nemůže. Odmítnutí této ústavní stížnosti přitom nijak nevylučuje možnost, aby v budoucnosti došlo, s ohledem na případnou změnu poměrů, k jiné úpravě styku nezletilé s prarodiči.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu