ECLI:CZ:US:2016:2.US.2489.16.1
sp. zn. II. ÚS 2489/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Margity Bergerové, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 1464/6, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č. j. 53 Co 9/2016-154, v rozsahu výroků, kterým změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2015, č. j. 28 C 203/2014-99, tak, že co do částky 3.670,17 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl, a potvrdil citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v rozsahu, kterým byla co do částky 3.572,40 Kč s příslušenstvím žaloba zamítnuta, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku (resp. jeho některých částí) Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem uložil advokátovi JUDr. Davidu Mášovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 15.448,80 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a dále zaplatit náklady řízení (výrok III). Co do částky 3.572,40 Kč s příslušenstvím pak žalobu zamítl (výrok II). Takto rozhodl o nároku stěžovatelky na náhradu škody, která jí měla vzniknout jednáním žalovaného jako advokáta v soudním sporu, v němž ji zastupoval, když přesto, že v době podání žaloby byla část jí žádaného nároku promlčena, na tuto skutečnost stěžovatelku neupozornil. V důsledku uplatnění námitky promlčení vzala stěžovatelka žalobu dílem zpět, což se projevilo v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka musela zaplatit 19.021,20 Kč. Se žalobním požadavkem se však obvodní soud zcela neztotožnil, a to co do výše požadované náhrady škody. Částka 20.947,52 Kč náhrady nákladů řízení uložená namítaným rozsudkem stěžovatelce k zaplacení totiž podle obvodního soudu představovala 80% těchto nákladů při zohlednění úspěchu a neúspěchu ve sporu. Při rozhodování o nákladech řízení proto obvodní soud zohlednil jednak zavinění stěžovatelky na zastavení řízení z důvodu promlčení částky 56.586 Kč, jednak neúspěch ohledně zbývajícího nároku ve výši 29.356 Kč a uzavřel, že promlčená částka představuje 59% z celkového nároku a škoda, která stěžovatelce v důsledku jednání žalovaného vznikla, tak měla být vyjádřena podílem 59% na celkové náhradě nákladů řízení, tedy částkou 15.448,80 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky i žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku změnil částečně tak, že co do částky 3.670,17 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl, jinak vyhovující výrok potvrdil (výrok I). Potvrdil dále prvostupňový rozsudek v jeho zamítavém výroku (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Změnu prvostupňového rozsudku odůvodnil městský soud tak, že žalovaný může stěžovatelce odpovídat jen za újmu představovanou rozdílem částky, kterou v důsledku nedostatečného poučení vynaložila, a částky, kterou by vynaložila, nebýt této skutečnosti. Jak přitom podle městského soudu uvedla sama stěžovatelka, v případě správného postupu advokáta by žalobu podala nikoliv ohledně částky 95.425 Kč, ale pouze ohledně částky 38.839 Kč. Při takovém závěru je proto jediným možným postupem vedoucím k určení výše způsobené škody porovnání výše nákladové povinnosti, která byla stěžovatelce rozsudkem vydaným v namítaném v řízení uložena s výší této povinnosti, která by jí byla uložena v případě, že by žalobu ohledně promlčené částky nepodala. Při předmětu namítaného řízení představovaného částkou 38.839 Kč náleží za jeden úkon právní služby odměna advokáta ve výši 2.660 Kč. Advokát žalovaného učinil 5 úkonů právní služby, což ve spojení s ostatními náhradami představuje částku 17.908 Kč. Žaloba byla zamítnuta v rozsahu 29.356 Kč, tedy v rozsahu 75,6 %; vyhověno jí bylo naopak co do částky 9.483 Kč, tedy v rozsahu 24,4%, což představuje částku 9.168,89 Kč. Pokud na nákladech namítaného řízení stěžovatelka skutečně zaplatila 20.947,52 Kč, a nebýt pochybení žalovaného, bylo její povinností zaplatit pouze 9.168,89 Kč, představuje jí vzniklá škoda rozdíl těchto částek, tedy částku 11.778,63 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalovaný svým pochybením zapříčinil náklady za řízení o žalobě podané "navíc", nikoliv za řízení o částku 38.839 Kč. Výše škody, resp. náhrady nákladů řízení, prý proto musí být počítána z částky, která byla v době jejího uplatnění promlčena, tedy z částky 56.586 Kč. Navíc oba soudy na danou věc nesprávně aplikovaly vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."), když však v řízení, v němž stěžovatelce škoda vznikla, byla aplikována vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.")., podle níž také stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí týkajícímu se - ve svém důsledku - bagatelní částky. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz)], že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. O žádnou z těchto situací se však v právě projednávané věci nejedná.
7. Pro posouzení dané věci je mimo jiné určující nález Ústavního soudu ze 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 [(N 59/69 SbNU 123) 116/2013 Sb.] a s ním spojené sdělení pléna Ústavního soudu přijaté pod č. Org. 23/13 ze dne 30. 4. 2013. Citovaným plenárním nálezem byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. s tím, že rozhodnutí obecných soudů v souladu s touto vyhláškou vydaná, s ohledem na princip právní jistoty a nutnost omezení retroaktivních důsledků nálezů Ústavního soudu v horizontálních vztazích (tj. mezi jednotlivci), mohou být předmětem výkonu rozhodnutí.
8. Podle názoru Ústavního soudu se právě uvedené mělo přiměřeně odrazit i v projednávané věci a byla-li stěžovatelce původně - vinou pochybení žalovaného - uložena povinnost nahradit náklady řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., pak následně měla být stěžovatelce náhrada škody přiznána v rozsahu stejného předpisu, nikoliv podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Již v tomto kroku tedy městský soud v přezkoumávaném řízení nepostupoval správně; sama otázka, z jaké částky měl vlastně ekvivalent náhrady škody počítat, je až sekundární.
9. Na druhou stranu Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka se žalobou domáhala částky 19.021,20 Kč a přiznána jí byla náhrada škody ve výši 11.778,63 Kč, tedy částka o 7.242,57 Kč menší. Za této situace ovšem Ústavní soud musel zohlednit východiska uvedená výše, a protože neshledal v posuzované věci existenci žádné z "extrémních situací" shora uvedených, která teprve by ho opravňovala do věci zasáhnout. Proto s ohledem na bagatelnost požadované částky a na to, že se týká pouze nákladů řízení, nepřistoupil k derogaci napadeného rozhodnutí (respektive jeho jednotlivých výroků či jejich částí), jelikož jím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jež by bylo možno označit za skutečně ústavní.
10. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu