ECLI:CZ:US:2016:2.US.249.15.1
sp. zn. II. ÚS 249/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele RPG Byty, s. r. o., adresa Gregorova 3/2582, 701 97 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem Čs. legií 1719/5, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 71 Co 528/2014-21, a výroku III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 11. července 2014, č. j. EPR 174437/2014-6, spojené s návrhem na zrušení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), bylo porušeno právo na právní pomoc v řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny), byl porušen princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny), dále došlo k zásahu ro práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a rovněž byl porušen čl. 2 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 71 Co 528/2014-21, změnil k odvolání žalobce (stěžovatele) výrok III. elektronického platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Karviné dne 11. července 2014, č. j. EPR 174437/2014-6, tak, že žalovaným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně žalobci náklady řízení ve výši 3.592 Kč (oproti částce 3.289,50 Kč stanovené v elektronickém platebním rozkazu), a to do 3 dnů od právní moci usnesení. Podle názoru žalobce soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení zvláštní §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud námitky žalobce neakceptoval a zdůraznil, že §14b advokátního tarifu má širší dopad než nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/2011 (N 68/64 SbNU 767), neboť na základě tohoto novelizovaného ustanovení dochází ke snížení náhrady za právní zastoupení nejen u bagatelních sporů, které mají původ ve spotřebitelských či obdobných smlouvách, nýbrž základním rozlišující kritériem je, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V této souvislosti konstatoval, že se v dané věci jedná o jeden z typických nároků (nárok na úhradu dlužného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu), které žalobce jako významný pronajímatel obvykle uplatňuje u soudu. Ve vztahu k žalobcem namítané nerovnosti odvolací soud uvedl, že každá úprava odměn advokáta je v základu paušální a má v sobě zakotvenu určitou nerovnost. Je sice pravdou, že advokát žalobce má v případě podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za prvé úkony sníženou sazbu odměny oproti právnímu zástupci žalovaného, avšak toto se týká pouze podání žaloby ve skutkově i právně obdobných věcech, které obecně vyžadují méně práce, a týká se pouze úkonů do podání odporu; poté už je odměna obou procesních stran stanovena dle stejných kritérií.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručné rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí stěžovatel uvádí, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, v němž nebyla aplikace §14b advokátního tarifu shledána protiústavní ani porušující princip rovnosti stran. Zdůrazňuje, že předmětem řízení byla částka ve výši 12.087 Kč s příslušenstvím (tedy částka nikoliv bagatelní) představující poplatek z prodlení za dlužné nájemné a služby, které jsou spojené s užíváním bytu. Stěžovatel polemizuje s názorem odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že §14b advokátního tarifu lze aplikovat na všechny návrhy podané prostřednictvím elektronického formuláře (např. v tomto případě návrh na vydání elektronického platebního rozkazu). Takovýto závěr je podle názoru stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3923/11). Nerespektování výše citované judikatury Ústavního soudu zákonodárcem, který ji přepsal do podzákonného předpisu (vyhlášky), je podle stěžovatele rovněž nepřípustné. Stěžovatel dále popisuje absurdní situace, do nichž se účastníci řízení dostávají a jež vedou k tomu, že jim i přes vítezství ve sporu není zaručena adekvátní náhrada vynaložených nákladů řízení. Subjekt vymáhající pohledávky po více dlužnících, jejichž výše nedosahuje 50.000 Kč, je tak podle názoru stěžovatele diskriminován oproti jiným subjektům a taková situace je v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále uvádí, že i pokud by §14b advokátního tarifu nebyl shledán protiústavním, nelze jej na stávající případ aplikovat. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že plně úspěšnému žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení podle §151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §7 advokátního tarifu, nýbrž právě ve spojení s §14b advokátního tarifu. Stěžovatel upozorňuje, že soudy při rozhodování o nákladech řízení v případě tzv. formulářových žalob postupují zcela mechanicky, bez ohledu na podstatu sporu, když je pro ně důležitá pouze totožnost žalobce. Rovněž vyjadřuje nesouhlas s tím, že by návrhy podávané jím, resp. jeho právním zástupcem, bylo možno označit za rutinní, či za pouhé administrativní úkony, navíc podávané pouze s vidinou přiznaných nákladů řízení. Závěrem navrhl, aby senát ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a věc předložil plénu ke zrušení §14b advokátního tarifu.
III.
4. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 83 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
5. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
6. Nelze rovněž přehlédnout, že se jedná v podstatě o tzv. bagatelní záležitost (z ústavní stížnosti, resp. z jejích příloh se podává, že stěžovateli místo částky 11.723,20 Kč, kterou požadoval na nákladech řízení, byla přiznána toliko částka 3.592 Kč; rozdíl, o který tak v ústavní stížnosti jde, představuje částku ve výši 8.131,20 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
7. Ústavní soud rovněž připomíná, že argumentačně a co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů, se v poslední době opakovaně zabýval, přičemž ani v těchto věcech neshledal podmínky pro vyhovění ústavní stížnosti. Od závěrů těchto svých početných rozhodnutí nemá důvodu se odchylovat ani v nyní projednávané věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015 sp. zn. I. ÚS 1567/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 1149/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. července 2015 sp. zn. III. ÚS 1784/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2015 sp. zn. III. ÚS 1417/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1562/15 aj.).
8. Ve vztahu k námitkám směřujícím vůči rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů byl ve věci aplikován §14b odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele (obdobnými jako v ústavní stížnosti) a popsal své úvahy při aplikaci uvedeného ustanovení. Zdůraznil, že v projednávané věci bylo řízení zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, vyhotoveném na příslušném elektronickém formuláři, a to stěžovatelem, který jako pronajímatel má ve správě velké množství bytů. Z rozhodnutí je tedy zřejmé, proč odvolací soud zařadil projednávanou věc pod režim §14b advokátního tarifu a současně se vyslovil i k uváděné nerovnosti účastníků a k podstatě limitace výše odměny a náhrad právního zástupce. Z ústavněprávního hlediska nemá Ústavní soud proti tomuto závěru žádné výhrady.
9. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že v řízení nebyl naplněn princip právní jistoty a rovnosti stran. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a rovnosti stran však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
10. K polemice stěžovatele ohledně ústavní konformity §14b advokátního tarifu Ústavní soud podotýká, že obdobně jako v některých jiných věcech, kde byl rovněž aplikován §14b advokátního tarifu (srov. usnesení ze dne 26. března 2015 sp. zn. III. ÚS 251/15, usnesení ze dne 17. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 672/15 či usnesení ze dne 11. června 2015 sp. zn. III. ÚS 1417/15), ani tuto ústavní stížnost neshledává způsobilou v tom směru, že by na jejím základě bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu.
11. Pokud stěžovatel poukazoval na nejednotnost rozhodování jednotlivých senátů Krajského soudu v Ostravě v otázce náhrady nákladů řízení, přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury, či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět korekci judikatury, či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané, eventuálně rozdílné, rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit.
12. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu