ECLI:CZ:US:2016:2.US.2493.16.1
sp. zn. II. ÚS 2493/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bedřicha Dráždila, zastoupeného JUDr. Jaromírem Leimbergerem, advokátem se sídlem Česká 15, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016 č. j. 2 Afs 22/2016-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
2. Dne 14. 6. 2009 stěžovatel podal řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008. Neuvedl v něm příjem z prodeje určitých nemovitostí. Domníval se, že příjem z jejich prodeje je od daně osvobozen. Dne 15. 12. 2011 správce daně stěžovatele vyzval k podání daňového tvrzení k dani z příjmů za dané zdaňovací období. Stěžovatel na jejím základě podal dodatečné daňové přiznání shodující se obsahově s přiznáním řádným. Dne 5. 3. 2012 správce daně vyzval stěžovatele k odstranění pochybností o údajích tvrzených v dodatečném daňovém přiznání. Po ústním jednání, kterého se zúčastnil zástupce stěžovatele, správce daně vydal dodatečný platební výměr na daň z příjmů za předmětné zdaňovací období. Stěžovatel proti němu podal odvolání, ve kterém namítal, že daný příjem neměl podléhat dani a že k doměření daně došlo po uplynutí prekluzivní lhůty. Odvolací finanční ředitelství však toto odvolání zamítlo.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutím daňových orgánů správní žalobu. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ji ovšem zamítl rozsudkem ze dne 21. 12. 2015 č. j. 31 Af 1/2014-32. K doměření daně podle něj došlo v rámci prekluzivní lhůty. Správce daně učinil před uplynutím zákonné lhůty pro doměření daně správce daně úkon způsobilý k prodloužení prekluzivní lhůty (výzvu k podání daňového tvrzení). Podle §148 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění platném a účinném pro projednávanou věc (dále jen "daňový řád"), lze opakovaně prodloužit lhůtu, např. v souvislosti s vydáváním dodatečného platebního výměru. K doměření daně pak došlo na základě postupu k odstranění pochybností. Krajský soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že předmětný příjem nebyl osvobozen od daně z příjmu.
4. Stěžovatel následně podal proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud uvedl, že prekluzivní lhůta by v této věci skončila dne 31. 12. 2011, pokud by před jejím uplynutím nebyl proveden úkon, který má vliv na její běh. Výzva k podání dodatečného daňového tvrzení takovým úkonem byla. Samotná skutečnost, že výzva byla vydána v posledním měsíci základní prekluzivní lhůty, nevylučuje účinek prodloužení lhůty. Ten by byl potlačen pouze v případě, že by se jednalo o formálně vydanou výzvu, jejímž smyslem bylo pouze prodloužení lhůty. Nejvyšší správní soud uznal, že daň nebyla doměřena přímo na základě stěžovatelova dodatečného daňového přiznání, ale až na základě na něj navazujícího postupu správce daně. To ovšem podle něj neznamená, že by vydaná výzva pozbyla svého účinku. Bylo by paradoxem, pokud by daňový subjekt v dodatečném daňovém přiznání podaném na výzvu správce daně v něm žádný další příjem neuvedl, a tím by eliminoval účinky vydané výzvy. Výzva směřovala k přiznání příjmu, který podle správce daně měl být přiznán ke zdanění, a také následným rozhodnutím byla daň z tohoto příjmu doměřena. Mezi výzvou a doměrkem tedy je vztah příčinné souvislosti. Nejvyšší správní soud pak potvrdil, že je možné další prodloužení již dříve prodloužené lhůty. Nesdílel pak názor stěžovatele, že se správce daně dopustil zneužití práva. Výzva v daném případě splňovala zákonné podmínky a nebyla formální. Dodal, že postup k odstranění pochybností lze použít jak ve vztahu k řádnému, tak ve vztahu k dodatečnému daňovému tvrzení. Kasační stížnost proto zamítl.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správce daně měl celkem dva a půl roku informaci o tom, že k převodu nemovitostí došlo. Výzvu však vydal až dva týdny před koncem prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Jedná se o zjevnou libovůli správce daně, který svou extrémně dlouho trvající nečinností narušil právní jistotu stěžovatele. Smyslem prekluzivní lhůty zcela jistě není, aby správce daně "nemusel nikam spěchat", neboť mu stačí vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání několik týdnů před koncem prekluzivní lhůty, čímž si zajistí další rok času (v tomto případě dokonce dva). Proto nelze opakovaně prodlužovat prekluzivní lhůtu. Daňový řád možnost prodloužení prekluzivní lhůty omezil - lhůta již neběží znovu, ale pouze se prodlužuje, a to dokonce jen tehdy, zbývá-li v okamžiku učinění úkonu, který prodloužení lhůty způsobuje, z této lhůty méně než jeden rok. Jde o právní jistotu daňových subjektů. Nelze přijmout výklad správních soudů, že prekluzivní lhůtu je možné prodlužovat opakovaně. V projednávané věci byla lhůta prodloužena dokonce dvakrát a celková délka lhůty tak činila pět let. Daň navíc byla doměřena na základě postupu k odstranění pochybností, tedy z moci úřední. Podle §143 odst. 2 daňového řádu je však daň z moci úřední možné doměřit pouze na základě daňové kontroly, která v tomto případě neproběhla. Normy daňového práva je třeba v pochybnostech vždy vykládat ve prospěch daňového subjektu. K doměření daně došlo mimo doměřovací řízení, které nikdy nebylo zahájeno. Tato námitka však byla oběma soudy smetena z důvodu, že jde pouze o formální problém.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. Ústavní stížnost svým obsahem směřuje proti rozhodnutí, která byla učiněna v daňovém řízení a následném soudním řízení správním. V nich daňové orgány a správní soudy došly k závěru, že je možné opakovaně prodloužit prekluzivní lhůtu k doměření daně. V jejím rámci také byla daň v souladu se zákonem doměřena. Nejvyšší správní soud doplnil, že postup k odstranění pochybností lze použít jak ve vztahu k řádnému, tak ve vztahu k dodatečnému daňovému tvrzení. Tyto závěry jsou čistě otázkou výkladu daňového řádu, tj. otázkou podústavního práva. Námitky stěžovatele obecně směřují právě proti výkladu podústavního práva ze strany správních soudů a daňových orgánů. Kromě citace příslušných ustanovení Listiny stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně nevznesl jediný ústavněprávní argument. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů.
9. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (i jemu předcházející rozhodnutí krajského soudu a daňových orgánů) obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry Nejvyššího správního soudu a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu