ECLI:CZ:US:2016:2.US.2507.16.1
sp. zn. II. ÚS 2507/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: M. C., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255/109B, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, č.j. 26 Co 149/2016-1378, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2015, č.j. 0 P 413/2010-1287, bylo ve výroku I. rozhodnuto, že nezletilá se svěřuje do střídavé péče rodičů se stanovenými týdenními intervaly. Upravena byla také péče rodičů o nezletilou v období letních prázdnin a vánočních prázdnin. Dále bylo rozhodnuto, že matka (stěžovatelka) je povinna přispívat na výživném pro nezletilou částkou 1.600,-Kč měsíčně a otec částkou 1.250,-Kč měsíčně (výrok II. a výrok III.). Dále bylo rozhodnuto o snížení výživného, které je otec povinen platit pro nezletilou, a to s účinností od 1. 1. 2011 na 18.000,-Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2012 na 14.000,-Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2013 na 5.600,-Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2014 na 2.500,-Kč měsíčně (výrok IV.). Tím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2010, č.j. 0 Nc 17/2010-56 (výrok V.). Návrh otce na zajištění výuky španělštiny a katalánštiny pro nezletilou byl zamítnut (výrok VI.), řízení o návrhu stěžovatelky na zákaz styku otce s nezletilou bylo zastaveno (výrok VII.), stejně jako řízení o úpravě styku otce s nezletilou (výrok VIII.). Stěžovatelce a otci byla uložena povinnost zaplatit České republice náklady řízení a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX., X. a XI.).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, č.j. 26 Co 149/2016-1378, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 26 Co 149/2016, bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky tak, že rozsudek okresního soudu byl ve výrocích I., II., V., VIII. a v části výroku IV., kterým bylo rozhodnuto o výživném po dobu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013, potvrzen (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně byl dále ve výroku III. a v části výroku IV. změněn tak, že otec je povinen platit pro nezletilou s účinností od 1. 1. 2014 do právní moci rozhodnutí o střídavé péči rodičů výživné ve výši 3.200,-Kč měsíčně a počínaje právní mocí tohoto rozhodnutí výživné ve výši 1.600,-Kč měsíčně (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III., IV. a V.).
II.
S napadeným rozsudkem stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že v řízení před krajským soudem byla porušena její základní práva zaručená čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovné postavení před soudem.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že nařízením střídavé péče podporuje disharmonický vývoj nezletilé a upevnění nezdravých vzorců jednání z příkladu otce, který se soustavně dopouští takového chování, které nejenže narušuje výchovné působení stěžovatelky, ale zejména nezletilou poškozuje v jejím vývoji. V této souvislosti pak stěžovatelka upozorňuje na to, že otec nezletilou nevede k plnění školních povinností, nezletilá se u otce nepřipravuje na vyučování a od doby praktikování rozšířeného styku s otcem se zhoršuje nejen její školní prospěch, ale také její chování.
Dle přesvědčení stěžovatelky je důležité, aby soud zodpovědně posoudil schopnosti obou rodičů po všech stránkách zajistit další harmonický vývoj dítěte, přičemž za tímto účelem by měl zjistit výchovné a intelektuální schopnosti a morální integritu rodičů a jejich chování k dítěti. S těmito požadavky se však soudy podle stěžovatelky náležitě nevypořádaly, když pouze přejímaly názory a přání otce, aniž by prověřily jejich pravdivost a konfrontovaly je se zájmem nezletilé. Stěžovatelka namítá také to, že opakovaně navrhovala výslech nezletilé dcery a odborné posouzení osobnosti otce, z jehož chování musel soud nepochybně dovodit jeho psychickou labilitu, nicméně veškeré její návrhy byly odmítnuty, a to jen na základě ničím nepodložených domněnek.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů, ke kterým ve věci dospěly obecné soudy, přičemž nepřípustně očekává, že Ústavní soud jejich závěry opětovně podrobí dalšímu přezkumu, přestože se s v podstatě totožnými námitkami stěžovatelky adekvátně vypořádal již odvolací soud. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak namístě připomenout, že tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010). Takové pochybení však v ústavní stížností napadeném rozhodnutí shledáno nebylo.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
Obecně je přitom možno říci, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005 (N 106/37 SbNU 397)].
Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Posouzení těchto otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
V.
Z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2015, č.j. 0 P 413/2010-1287, vyplývá, že soud rozhodl na základě skutečně obsáhlého dokazování, které také v odůvodnění rozsudku velmi podrobně popsal. Vycházel přitom z výpovědí stěžovatelky i otce, z pohovoru s nezletilou, ze znaleckého posudku z odvětví psychologie, který byl v čase aktualizován jednak doplňujícím znaleckým posudkem a také výpovědí soudní znalkyně, z lékařských zpráv, ze zpráv opatrovníka, ze zpráv třídní učitelky, z opakovaných zpráv Dětského krizového centra Nomia a z množství dalších důkazů, které jsou blíže rozvedeny na s. 5-14 rozsudku okresního soudu. V odůvodnění rozhodnutí je zaznamenán vývoj vztahu nezletilé k otci od počátečního odmítání, přes asistovaný styk a rozšířený styk, až po současnou stabilizaci vztahu s otcem, který prokázal, že je o nezletilou schopen pečovat. Svěření nezletilé do střídavé péče navrhl kromě otce také opatrovník nezletilé, přičemž přání trávit s otcem více času projevila i sama nezletilá, a to i konkrétně v podobě střídavé péče. O tomto jejím přání pak svědčí např. zpráva z dětského krizového centra a k možnosti střídavé péče po stabilizaci rodinné situace se při svém slyšení před okresním soudem kladně vyjádřila i soudní znalkyně.
Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout o střídavé péči rodičů o nezletilou, které je v současné době deset let, pravidelně se s otcem stýká, projevuje přání být u otce i matky, oba rodiče přijímá a jejich péči (byť oddělenou) vítá a přeje si ji, přičemž oba rodiče bydlí ve stejném městě a oba jsou schopni o nezletilou pečovat. Za podstatné a rozhodující považoval odvolací soud především opakovaně vyjádřené přání nezletilé, která s ohledem na svůj věk je svůj názor již schopna sdělit a opakovaně ho vyjadřuje před opatrovníkem i dalšími odborníky.
Namítá-li stěžovatelka, že její návrhy na výslech nezletilé a odborné posouzení osobnosti otce byly odmítnuty na základě ničím nepodložených domněnek, je třeba připomenout, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012).
Návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování nebyly ignorovány, ale řádně zamítnuty s odůvodněním, že provedeným dokazováním byly skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zjištěny již dostatečně, přičemž toto zdůvodnění koresponduje také s rekapitulací ve věci provedených důkazů. Ve vztahu k návrhu na odborné posouzení otce odvolací soud konstatoval, že z žádných skutečností nevyplývá, že by měl být podrobněji psychologicky či dokonce psychiatricky zkoumán a jeho schopnost pečovat o nezletilou byla ověřena realizovaným stykem. Pokud jde o návrh stěžovatelky na výslech nezletilé, jak shodně zdůraznil okresní i odvolací soud, nezletilá opakovaně vyjádřila své přání trávit s otcem více času, a to i v režimu střídavé péče, což vyplývá kromě jiného například z písemného vyjádření opatrovníka k odvolání matky, který navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Soudy tedy nepostupovaly toliko na základě domněnek, jak tvrdí stěžovatelka, ale naopak při posouzení věci vycházely z celé řady důkazů, které náležitě hodnotily a závěry, ke kterým dospěly, také patřičně zdůvodnily.
Podle stěžovatelky soud nehodnotil odpovídajícím způsobem ani příjmy otce a nezabýval se jeho možnostmi a schopnostmi. Ani této námitce však nelze přisvědčit, když z odůvodnění rozsudku okresního a krajského soudu právě uvedené nijak nevyplývá. V obou rozhodnutích je naopak obsaženo mnoho podkladů, ze kterých soudy vycházely při stanovení výživného a závěry soudů jsou pečlivě a logicky zdůvodněny také ve vztahu k těmto výrokům.
Pokud stěžovatelka upozorňuje na to, že otec nezletilou nevede k plnění školních povinností a její prospěch a chování se zhoršuje, lze souhlasit s odvolacím soudem, že tato skutečnost jistě není zanedbatelná, ale není najisto postaveno, že se tak děje pouze v důsledku rozšíření styku s otcem, když spíše půjde o důsledek předchozích celkově neurovnaných vztahů. Nad rámec tohoto rozhodnutí Ústavní soud v této souvislosti apeluje na oba rodiče, aby se snažili co možná nejvíce přispět k vytvoření optimálního a stabilního výchovného prostředí především vlastními postoji a vzájemně tolerantním a respektujícím přístupem a aby oba přistupovali pečlivě a co nejzodpovědněji také ke školní přípravě nezletilé.
VI.
Závěrem pak Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilé potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení lze za dané situace a konkrétních okolností případu považovat za ústavně konformní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se danou věcí řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, dostatečně zohlednil okolnosti podstatné pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu bylo možno označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud neshledal.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu