ECLI:CZ:US:2016:2.US.2532.15.1
sp. zn. II. ÚS 2532/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Jitky Mézsárosové Ph.D., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, se sídlem Brněnská 104, 671 72 Miroslav, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015, č. j. 29 Cdo 1770/2013-112, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2012, č. j. 17 Co 53/2011-74, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 8 C 690/2009-59, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 8 C 690/2009-59, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) po každém ze žalovaných jakožto právních nástupců zaniklého zemědělského družstva domáhala zaplacení částky ve výši 78.828 Kč z titulu vypořádání jejího nároku na majetkový podíl z transformace družstva podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "transformační zákon"); výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. Nárok žalobkyně soud prvního stupně zamítl z důvodu jeho promlčení (viz §13 odst. 3 a 4 transformačního zákona), když žalobkyně uplatnila svůj nárok až po více než 18 letech od schválení transformačního projektu. Z důvodu promlčení soud prvního stupně neprováděl dokazování ohledně dalších sporných tvrzení účastníků a rovněž neprovedl důkazy navrhované žalobkyní k námitkám stran procesu schvalování transformačního projektu, neboť je hodnotil jako účelově vznesené a navrhované žalobkyní ve snaze odvrátit nepříznivé následky uplynutí lhůty.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 17 Co 53/2011-74, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně; změnil toliko výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž dodal, že právo na vydání majetkového podílu není nepromlčitelné, nýbrž podléhá promlčení podle transformačního zákona. Dále doplnil, že námitka promlčení vznesená žalovanými nebyla v rozporu s dobrými mravy.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015, č. j. 29 Cdo 1770/2013-112, odmítnuto jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu zásadní právní význam nezaložilo ani řešení otázky stanovení počátku běhu promlčecí lhůty u práva na vypořádání majetkového podílu podle transformačního zákona, ani otázka eventuálního rozporu vznesené námitky s dobrými mravy. Pokud stěžovatelka uplatňovala námitku, že nebyl jednoznačně prokázán počátek běhu promlčecí lhůty (schválení transformačního projektu), jednalo se o námitku směřující vůči skutkovým zjištěním, která přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2012 (dále jen "o. s. ř.") založit nemůže.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se závěrem o nepřípustnosti dovolání vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž zdůrazňuje, že odmítnutí dovolání vedlo k odmítnutí provedení jí navržených důkazů, což má za následek odepření spravedlnosti. Polemizuje s názorem Nejvyššího soudu na řešení otázky stanovení počátku běhu promlčecí lhůty a předkládá vlastní pohled na uvedenou problematiku. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukazuje na celkové okolnosti nejen samotného sporu, ale i na chování žalovaných např. při vydávání živého a mrtvého inventáře a rovněž zmiňuje vzájemný vztah mezi účastníky řízení. Stěžovatelka dále brojí proti neprovedení důkazů, které měly prokázat data konání valné hromady, na níž byl schválen transformační projekt. Soudům vytýká, že nezohlednily, že údaje ohledně transformace družstev nejsou veřejně přístupné. V neposlední řadě polemizuje s výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť podle jejího názoru bylo na místě aplikovat §150 o. s. ř. Stěžovatelka konečně poukazuje na nerovnost v řízení, když soudy nepřihlédly k tomu, že žalovaní jsou právnickými osobami s dostatečným personálním obsazením.
III.
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. V dané věci stěžovatelka polemizuje s tím, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání, resp. nesouhlasí s jeho závěry na stěžovatelkou nastolené otázky týkající se okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty a možného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatelky (v daném případě tedy stěžovatelky), aby byl její návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení v sobě zahrnuje především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelkou (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatelky) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti [např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález ze dne 3. února 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93 (N 6/1 SbNU 47), usnesení ze dne 21. února 1995 sp. zn. III. ÚS 116/94 (U 7/3 SbNU 333), usnesení ze dne 10. července 2003 sp. zn. IV. ÚS 573/01, usnesení ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03 (U 31/31 SbNU 383), usnesení ze dne 21. října 2004 sp. zn. I. ÚS 319/03, usnesení ze dne 18. května 2005 sp. zn. II. ÚS 644/04, usnesení ze dne 27. září 2006 sp. zn. III. ÚS 86/06 aj.]. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy založit nemůže. Jak nicméně bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., včetně stěžovatelkou uváděného důvodu přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
8. Co se týče námitky neprovedených důkazů, pokládá Ústavní soud za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem sice musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci stěžovatelka rozporovala neprovedení důkazů k legitimitě valné hromady družstva. Jak se podává z napadených rozhodnutí, soud prvního stupně zjistil z dostupných podkladů přesný termín konání valné hromady, a proto se jevilo provádění dalších důkazů, jimiž měl být zpochybněn proces schvalování transformačního projektu, jako účelové, vedené snahou stěžovatelky odvrátit následky promlčení. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně zdůvodnil, proč neprováděl další dokazování, nelze soudu z pohledu práva na spravedlivý proces takový postup vytýkat.
9. Pokud stěžovatelka namítala, že jí soudy uložily uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení a neaplikovaly na ni moderační právo ve smyslu §150 o. s. ř., pak přehlíží značnou zdrženlivost, s níž Ústavní soud přistupuje k otázkám náhrady nákladů řízení [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Tato zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud obecnému soudu omezovat možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny [srov. k tomu například usnesení z 25. června 2015 sp. zn. III. ÚS 1183/15]. Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčivé argumenty pro aplikaci §150 o. s. ř. v její věci netvrdí, když v podstatě setrvává jen v rovině svého přesvědčení, že okolnosti zvláštního zřetele hodné jsou v její věci naplněny s ohledem na chování žalovaných.
10. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku nerovnosti účastníků řízení. Sama skutečnost, že ve sporném řízení proti sobě vystupuje na jedné straně právnická osoba, která má lepší personální či ekonomické zázemí, a na straně druhé fyzická osoba bez této podpory, totiž ještě nemůže vést k závěru o porušení principu rovnosti účastníků. Podstatné je, aby obě strany měly v řízení rovné podmínky, což bylo v dané věci splněno.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu