ECLI:CZ:US:2016:2.US.2544.16.1
sp. zn. II. ÚS 2544/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Datinského, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Svitavy, nám. Míru 142/88, proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 2. 2016, č. j. 6 C 63/2015-160, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 18. 4. 2016, č. j. 22 Co 122/2016-169, za účasti Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud ve Svitavách shora označeným usnesením zastavil řízení o odvolání žalované P. Datinské proti usnesení o nařízení předběžného opatření (výrok I), dále zastavil řízení ve věci samé (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok III) a rozhodl o vrácení jistoty ve výši 40.000 Kč stěžovateli (žalobci, výrok IV). Řízení o odvolání žalované zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Řízení ve věci samé zastavil poté, kdy stěžovatel vzal žalobu zpět s tím, že účastníci uzavřeli o předmětu řízení dohodu a žalovaná se zpětvzetím souhlasila. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť zpětvzetím žaloby stěžovatel podle okresního soudu zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Nelze mít přitom za to, že by důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalované. Spor účastníků ohledně užívání osobních automobilů byl totiž vyřešen v žalobě nespecifikovaným způsobem, tzn. dohodou účastníků o částečném majetkovém vypořádání. K zastavení řízení tak došlo v důsledku chování obou účastníků.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice v záhlaví citovaným usnesením usnesení okresního soudu v odvoláním napadeném výroku III. potvrdil a žádnému z účasti nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že v daném případě se stěžovatel domáhal úpravy užívání dvou osobních automobilů v zaniklém společném jmění manželů s odůvodněním, že mu žalovaná brání v užívání většího z nich a stěžovatel jej přitom potřebuje k tomu, aby v něm mohl vozit jejich společné děti během styku s nimi, k čemuž je menší z automobilů nedostatečný. Z dohody, na jejímž základě vzal stěžovatel svou žalobu zpět (tzn. z dohody o částečném vypořádání společného jmění účastníků) ovšem vyplývá, že právě větší automobil připadl do vlastnictví žalované a menší automobil do vlastnictví stěžovatele. Na základě obsahu této dohody tedy rozhodně nelze dospět k závěru, že by žalovaná uspokojila požadavek stěžovatele uplatněný v tomto řízení. Důsledkem této dohody je totiž stav přesně odpovídající stavu v době, kdy se stěžovatel obrátil se svými návrhy na soud. Krajský soud se tedy ztotožnil se závěrem, že řízení muselo být zastaveno a žalovaná by tak měla právo na náhradu nákladů řízení. Ta však okresnímu soudu navrhla, aby žádnému z účastníků nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, což soud vyložil tak, že se práva na náhradu nákladů řízení vzdala. V odvolacím řízení pak žalované žádné náklady nevznikly.
4. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že dohoda o částečném vypořádání společného jmění úpravu užívání automobilu neřešila a jen jejím důsledkem se spor o užívání automobilu stal bezpředmětným. Důvodnost podání žaloby vyplývá i z vydávání předběžných opatření v souladu s žalobními návrhy stěžovatele. Obecné soudy podle stěžovatele neměly jeho úspěšnost omezovat toliko na porovnání s výslednou dohodou mezi účastníky, ale měly ji porovnávat se skutkovým stavem, který uzavření dohody předcházel.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž rovněž vážit, zda nejsou dány další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
8. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Oba zmíněné soudy totiž svoje rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily. Naopak stěžovatelova argumentace se s jejich odůvodněním v podstatě zcela míjí. Nadto, domáhá-li se stěžovatel aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. (tedy požaduje-li pro sebe náhradu nákladů řízení s tvrzením, že žalovaná zavinila zastavení řízení), pak přehlíží, že v tomto případě se zavinění posuzuje čistě z procesního hlediska, což obecné soudy v posuzované věci zcela dodržely. Pokud tedy obecné soudy s ohledem na shora uvedené nepřiznaly stěžovateli náhradu nákladů řízení, jednalo se o právní závěr zcela odpovídající právní úpravě i judikatuře.
9. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že ani samotný stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nevysvětluje, co se ve způsobu převážení jeho dětí změnilo do té míry, že nakonec souhlasil s tím, že si ponechá menší z obou automobilů. Toto konstatování Ústavní soud uvádí pouze z toho důvodu, že sám stěžovatel se odvolává na skutkový stav (srov. shora) a na to, že jej žalovaná omezovala v přepravě jejich společných dětí. V této souvislosti však stěžovatel neobjasňuje, jak nakonec celou situaci vyřešil, ponechal-li si menší automobil, když na druhou stranu tvrdí, že jeho požadavek na užívání většího automobilu byl důvodný.
10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu