ECLI:CZ:US:2016:2.US.2606.15.1
sp. zn. II. ÚS 2606/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Adriany Mancini a Jitky Mancini, zastoupených Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 10. 2012, č. j. 25 C 431/2008-185, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 1. 2013, č. j. 25 C 431/2008-188, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, č. j. 64 Co 185, 186/2013-286, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 21 Cdo 2069/2015-621, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelky požadovaly zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, které se věcně týkaly zamítnutí jejich žaloby pro zmatečnost, jíž se domáhaly zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2006, č. j. 12 Co 389/2006-363 (dále jen "usnesení č. j. 12 Co 389/2006-363"), a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 8. 2006, č. j. 25 C 98/2004-331. Těmito rozhodnutími bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatelek proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2005 č. j. 25 C 98/2004-203, kdy Městský soud v Praze jako soud odvolací napadené usnesení potvrdil.
2. V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") zejména zdůraznil, že usnesením č. j. 12 Co 389/2006-363 nebylo řízení skončeno, a proto žalobu pro zmatečnost směřující proti tomuto rozhodnutí jako nepřípustnou zamítl. Ve vztahu k druhému napadenému rozhodnutí pak uvedl, že tehdy nezletilá stěžovatelka Adriana Mancini byla v původním řízení řádně zastoupena svou zákonnou zástupkyní, matkou Jitkou Mancini, která měla plnou procesní způsobilost, a nezabýval se tak tvrzením stěžovatelek, že jim soudce odmítl přidělit advokáta k ochraně jejich zájmů, neboť na případy neustanovení zástupce dle ustanovení §30 občanského soudního řádu posuzovaný důvod zmatečnosti dle ustanovení §229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nedopadá. V otázce zmatečnosti řízení, které by rozhodoval vyloučený soudce [ustanovení §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu], pak poukázal obvodní soud na to, že o námitkách podjatosti soudce v předmětném řízení opakovaně rozhodoval nadřízený soud tak, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, přičemž v tomto řízení o žalobě pro zmatečnost stěžovatelky neuvedly žádné nové a konkrétní skutečnosti svědčící pro vyloučení tohoto soudce, kdy se ostatně jejich námitky vztahovaly vesměs jen k postupu soudce v řízení, což však ze zákona není důvod pro jeho vyloučení. V otázce zmatečnosti řízení z důvodu dle ustanovení §229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu pak soud zdůraznil, že soudce, který vydal dotčené usnesení, nebyl uznán vinným ze spáchání trestného činu, což stěžovatelky ostatně ani netvrdily, a proto ani tento důvod zmatečnosti nemohl být naplněn.
3. K odvolání stěžovatelek městský soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, když uvedl, že prostřednictvím žaloby pro zmatečnost nelze zjednat nápravu případného pochybení ve zjištění skutkového stavu nebo v právním posouzení věci, kdy v tomto směru jsou výtky stěžovatelek nepřípadné a jak z obsahu vlastní žaloby, tak i z odvolání proti napadenému rozhodnutí, je zjevné, že se stěžovatelky snaží zvrátit stav, kdy v důsledku vlastního pochybení (tzn. opožděného odvolání ve věci náhrady škody na zdraví) neproběhlo (a ani proběhnout nemohlo) odvolací řízení, v němž by odvolací soud měl možnost se k těmto věcným důvodům vyjádřit a zhodnotit je.
4. Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, neboť v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu neobsahovalo argumentaci, v čem bylo spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Stěžovatelky tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost před zákonem podle čl. 1 Listiny, právo na rovné postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. též podle čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na zákonnost zakotvené v čl. 2 odst. 2 a odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a ústavně zakotvený princip právní jistoty. Porušení těchto práv stěžovatelky spatřují v prvé řadě v příliš formalistickém rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl jejich dovolání, ačkoliv prý dostatečně určitě vymezily právní otázky, které měly být Nejvyšším soudem posouzeny, a také uvedly, od jaké rozhodovací praxe se odvolací soud odklonil. Stejně tak dostatečným způsobem vymezily dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu a vyložily, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je však údajně odůvodněno zcela obecně a tedy nepřezkoumatelně, neboť zcela postrádá konkrétní (přezkoumatelnou) argumentaci, resp. skutkové a právní zhodnocení, jelikož Nejvyšší soud se vůbec nevypořádal s odkazy uvedenými v dovolání na konkrétní judikaturu ani s konkrétní formulací právních otázek. Ve vztahu k rozhodnutím soudů I. a II. stupně pak stěžovatelky namítají, že bez dostatečného odůvodnění nebyly odvolacím soudem provedeny a zhodnoceny důkazní prostředky jimi navržené, které byly nezbytné k objasnění skutkového stavu, kdy soudy ani nijak neodůvodnily jejich neprovedení. Dle stěžovatelek rozhodoval ve věci podjatý soudce JUDr. Sládek a obecné soudy porušily také ústavní právo zdravotně postiženého nezletilého dítěte na řádné právní zastoupení v řízení vedeném před soudem o žalobě tohoto nezletilého dítěte na těžké ublížení na zdraví, resp. v související žalobě pro zmatečnost.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelek obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně připomíná, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných pravomocných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit rozhodnutí trpící vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, případně řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení žalobě pro zmatečnost, proto není věcná správnost žalobou pro zmatečnost napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda byly dány relevantní důvody pro vyhovění žalobě pro zmatečnost, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené procesní vady předchozího řízení nejsou významné. Vyhodnocení obsahu jednotlivých podání činěných v průběhu soudního řízení je však věcí volné úvahy obecných soudů, do níž, je-li řádně odůvodněna, Ústavnímu soudu, vzhledem k mezím jeho přezkumné kompetence, zásadně nepřísluší jakkoliv zasahovat. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou totiž záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla být důvodem pro kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny zajišťují, že v souladu s relevantními procesními předpisy musí být v řízení před obecnými soudy účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto požadavky však obecné soudy z pohledu Ústavního soudu v nyní řešeném případě bezezbytku naplnily. Ústavní soud totiž po prostudování nyní projednávané ústavní stížnosti, včetně napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že soudy I. i II. stupně se řádně vypořádaly s žalobními námitkami stěžovatelek předestřenými v žalobě pro zmatečnost, přičemž zdejší soud nemá ze shora uvedených důvodů důvod jakkoliv přehodnocovat jejich právní ani skutkové závěry.
10. K námitkám stěžovatelek (včetně těch uplatněných v ústavní stížnosti) totiž musí Ústavní soud - ve shodě s obecnými soudy - konstatovat, že se vztahují především k původnímu řízení, přičemž samy o sobě nezakládají zákonný důvod pro vyhovění žaloby pro zmatečnost, neboť nenaplňují podmínky vymezené v ustanovení §229 občanského soudního řádu. Jak přitom již bylo řečeno výše, žaloba pro zmatečnost slouží k nápravě procesních vad a nikoliv k posouzení oprávněnosti nároku vycházejícího z předpisů hmotného práva. Soud proto v řízení o žalobě nezkoumá, zda napadené rozhodnutí je věcně správné, zabývá se pouze tím, zda jsou dány důvody zmatečnosti v zákoně taxativně vymezené, kdy obecnou podmínkou existence důvodu zmatečnosti není možnost příznivějšího rozhodnutí ve věci pro toho, kdo žalobu podává (na rozdíl od žaloby na obnovu řízení). Procesní povinností obecných soudů tak bylo soustředit se výlučně ke skutkovým důvodům žaloby pro zmatečnost, které stěžovatelky vymezily, přičemž této povinnosti obecné soudy dostály, své závěry ve vztahu k řádnému zastoupení stěžovatelky 1) v původním řízení, podjatosti dříve rozhodujícího soudce či k tvrzenému rozhodnutí v důsledku trestného činu náležitě odůvodnily, a nezasáhly tak do ústavně chráněných práv stěžovatelek. K argumentaci stěžovatelek uplatněné v ústavní stížnosti vůči rozhodnutím soudu I. a II. stupně zároveň musí Ústavní soud uvést, že se vztahují především k řízení před obecnými soudy a k původnímu řízení (viz např. namítaná podjatost soudce Sládka, jenž však v nyní posuzované věci již nerozhodoval, neprovedení některých důkazů apod.), přičemž samy o sobě jsou spíše výrazem nesouhlasu s napadenými rozhodnutími, aniž by však jakkoliv zakládaly důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
11. Pokud pak jde o námitky stěžovatelek směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, které údajně postrádá náležité odůvodnění, včetně vypořádání se s jimi předestřenými argumenty, Ústavní soud konstatuje, že opakovaně akcentuje zásadu, že nejenom zákony, nýbrž i individuální právní akty musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014). Uvedené se vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, kdy tento soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě byly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci. Jedním z principů, představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je totiž povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly, takže bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). To samozřejmě neznamená, že by odůvodnění takovéhoto usnesení mělo či dokonce muselo být podrobné či obsáhlé, jelikož v takovémto případě by Ústavní soud kladl na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu požadavky daleko překračující jeho povinnost plynoucí ze shora citovaného ustanovení §243f odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud však podle tohoto zákonného ustanovení platí, že v odmítacím usnesení soud "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení", je zcela zřejmé, že musí účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně (nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. S přihlédnutím k těmto požadavkům, kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí, posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu, nicméně dospěl k závěru, že shora uvedené principy nebyly v případě stěžovatelek porušeny v takové míře, aby byl nezbytný jeho zásah. Ústavní soud nerozporuje názor stěžovatelek, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze považovat za poměrně stručné, když je v něm pouze ve zkratce vyložen důvod, který Nejvyšší soud vedl k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost (absence údaje o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání), přičemž takto by jej bylo možno skutečně považovat za pouhou citaci předmětného ustanovení občanského soudního řádu. Zároveň je nicméně nutno konstatovat, že i z argumentů stěžovatelek obsažených v ústavní stížnosti vyplývá, že rozporují skutková a právní zjištění obvodního a městského soudu (a ve větší míře ještě závěry soudů v původním řízení), přičemž však - jak vyplývá ze shora uvedeného - tyto námitky byly oprávněně shledány obecnými soudy jako nedůvodné. Za této situace musí Ústavní soud připomenout, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouhým nesouhlasem se způsobem odůvodnění či s vyslovenými právními a skutkovými závěry obecných soudů, když však kasace napadeného rozhodnutí by nemohla vést k pozitivní změně v právní sféře stěžovatelů. Právě taková situace nastala v nyní projednávaném případě, neboť pokud by v daném případě Ústavní soud napadené usnesení z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění zrušil, jednalo by se o rozhodnutí čistě formalistické, které by ze shora uvedených důvodů stěžovatelkám nepřineslo kýžený výsledek.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelky dovolávají, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
14. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu