ECLI:CZ:US:2016:2.US.2653.16.1
sp. zn. II. ÚS 2653/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kališe, zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Náchodská 760/67, Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2016, č. j. 31 A 28/2014-76, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2016, č. j. 10 As 53/2016-44, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů.
2. V řízení, které vydání napadených rozsudků předcházelo, byly rozhodnutím Městského úřadu Velké Meziříčí ze dne 17. 2. 2014, č. j. DOP/4266/2014/ 5113/2013-bdin, podle ustanovení §123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"), zamítnuty námitky stěžovatele a byl potvrzen provedený záznam 12 bodů v jeho evidenční kartě řidiče ke dni 3. 7. 2013. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 25. 4. 2014, čj. KUJI 27890/2014, zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
3. Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl shora označeným rozhodnutím. Krajský soud považoval postup správních orgánů za správný a uvedl, že dosažení určitého počtu bodů je odvislé od okamžiku, kdy nastal důvod pro provedení záznamu do registru, tj. nastaly podmínky podle ustanovení §123b odst. 2 zákona o silničním provozu; záznam bodů do registru řidičů totiž vyplývá ze zákona a osvědčení o něm nefixuje stav bodového konta k určitému datu a pochybení správního orgánu při evidenci bodů nemůže nic změnit na objektivním stavu, který uložením sankce za přestupek nastal. Stěžovatelovi tudíž nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání stran splnění podmínek pro absolvování školení bezpečné jízdy a stěžovatel měl vědět a podle krajského soudu i věděl, že mu bude zpětně ke dni spáchání přestupku doplněn záznam v registru řidičů, a že tedy ke dni podání žádosti o odečet bodů nesplňoval kritérium maximálně možného počtu dosažených bodů.
4. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel kasační stížností, která byla zamítnuta napadeným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud nejprve odmítl námitku stěžovatele ve věci nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, neboť uzavřel, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je zcela srozumitelné a v dostatečné míře vysvětluje, na základě jakých poznatků a právních úvah dospěl soud k závěru o účelovosti jednání stěžovatele, který, ač nepochybně věděl o dalším svém přestupku, absolvoval školení bezpečné jízdy v (mylném) domnění, že tím bez ohledu na zákonnou úpravu dosáhne odpočtu 3 bodů a tím se vyhne povinnosti odevzdat po dosažení 12 bodů řidičský průkaz. Soud odmítl rovněž námitky stěžovatele ve věci nesprávného právního posouzení věci a nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Věnoval se přitom otázce, zda správní orgán měl již na základě pokutového bloku provést opravný záznam bodů do registru řidičů a nevyčkávat na doručení oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení. Dále zkoumal, zda se krajský soud dostatečně zabýval tím, zda lze po stěžovatelovi požadovat, aby s naprostou jistotou věděl, kdy se jakého přestupku dopustil a zda je seznámen se záznamem bodů, a zda lze požadovat, aby se neřídil údaji evidovanými v registru řidičů. Ve všech těchto otázkách přitom soud námitky stěžovatele odmítl a přisvědčil závěrům krajského soudu.
5. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále se stěžovatel dovolává též čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny. Stěžovatel předně namítá, že nebyl naplněn požadavek stejného zacházení ve stejných případech, protože ex post došlo ke zhoršení jeho postavení, jelikož pozbyl řidičské oprávnění, aniž by k tomu zavdal příčinu, a došlo k anulování odpočtu záznamu bodů v jeho neprospěch, byť správní orgán měl informace o pravém stavu věci, tedy věděl, že se stěžovatel mohl domnívat, že splňuje požadavky pro odpočet bodů na základě absolvování školení bezpečné jízdy. Stěžovatel rovněž uvádí, že zmíněným postupem bylo zasaženo do jeho autonomní majetkové sféry tím, že byl postihnut na svém právu řídit motorová vozidla poté, co došlo k anulování odpočtu bodů dosažených na základě absolvování tohoto školení. Dále stěžovatel tvrdí, že byť se seznámil s podklady, nepředpokládal, že pokutový blok ze dne 10. 8. 2013 založený ve spisovém materiálu není v bodovém hodnocení řidiče zohledněn. Nadto stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká přepjatý formalismus, neboť soudy uzavřely, že si měl být vědom svého bodového skóre, protože v minulosti spáchal přestupky, přičemž prakticky odhlédly od skutečnosti, že správní orgány samy deklarovaly, že stav bodového hodnocení stěžovatele je 9, resp. 6 bodů, a že mu nemohl být záznam bodů v bodovém hodnocení řidiče přičten na základě pokutového bloku ze dne 10. 8. 2012, kterým správní orgán disponoval předtím, než obdržel správné oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení. Proto soudí, že mu soudy měly poskytnout ochranu před přepjatým a formálním postupem správních orgánů.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří námitky stěžovatele vztahující se k interpretaci a aplikaci dotčených ustanovení zákona o silničním provozu. Jádrem ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecné soudy rozhodující ve věci ústavně souladným způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům ve vztahu k stěžovateli (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře přitom mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/]. Takto se tedy v nyní projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud zaměřil na otázku, zda výklad práva podaný správními orgány i soudy je ústavně konformní, tj. především zda jimi provedená aplikace zákonných předpisů a interpretace zákonných norem vztahujících se k výpočtu dosažených bodů v bodovém hodnocení řidiče dle zákona o silničním provozu nepřekročila meze stanovené ústavním pořádkem.
9. Otázkou výkladu právních norem se ve své rozhodovací praxi Ústavní soud již opakovaně zabýval, když vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace (a interpretace) norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou podústavního práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy podústavního práva. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [viz nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)].
10. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu se dovolává též stěžovatel. Neodůvodněný formalismus, jímž se dle stěžovatele vyznačují napadená rozhodnutí, při rozhodování obecných soudů Ústavní soud ve své konstantní judikatuře odmítá, když zdůrazňuje, že orgánům veřejné moci a především obecným soudům nelze tolerovat formalistický postup, který vede k sofistikovanému odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Obecný soud takto není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, nýbrž též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].
11. Ústavní soud však neshledal, že by se tímto přepjatým formalismem vyznačovala nyní napadená rozhodnutí obecných soudů (či správních orgánů), neboť učiněné právní závěry nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" a aplikace norem podústavního práva není ani v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zde se především podává, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele a takto řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Ústavní soud se přitom s jejich závěry ztotožňuje a na jejich odůvodnění v plné míře odkazuje, když zdůrazňuje, že pokud soudy dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatele, nelze jejich rozhodnutí považovat jen proto za a priori nespravedlivá. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty, což se však v nyní hodnoceném případě stalo. Naopak musí Ústavní soud konstatovat, že argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti představují toliko pokračující polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, kdy jím vznášené námitky byly posouzeny krajským i kasačním soudem. Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránícího ústavnost (viz čl. 83 Ústavy). Ústavní soud proto vstříc předneseným námitkám plně odkazuje na napadená rozhodnutí, neboť v nich soudy řádně vyložily dotčená ustanovení zákona o silničním provozu a také náležitě reagovaly na stěžovatelem vyřčené argumenty, které byly pouze zopakovány v ústavní stížnosti.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu