ECLI:CZ:US:2016:2.US.2669.16.1
sp. zn. II. ÚS 2669/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, se sídlem v Plzni, Bezručova 184/29, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 449/2016-1264 ze dne 14. července 2016, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 5 T 89/2013-1249 ze dne 25. května 2016, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížnostní doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu ve Strakonicích byl podle §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a §86 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), nařízen u stěžovatele výkon podmíněně odloženého souhrnného trestu odnětí svobody na tři léta, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 5 T 89/2013-1209 ze dne 5. 11. 2014. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za použití §86 odst. 4 tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon nařízeného trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy tím, že mu přeměnily podmíněný trest odnětí svobody na nepodmíněný, porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť tak učinily na základě okolností, které vznikly před zkušební dobou podmíněného odsouzení. Poukazuje na to, že v řešené věci nastala právní moc odsuzujícího rozsudku dne 10. 12. 2014. Na tom nic nemění ani skutečnost, že po započtení uběhlé zkušební doby z rozsudku, jehož výrok o trestu byl nyní přeměněným podmíněným trestem zrušen, započala zkušební doba již 1. 11. 2011. Usnesení o započtení uběhlé zkušební doby považuje v podstatě za technické rozhodnutí, které nemůže mít žádný vliv na počátek běhu zkušební doby. Rozhodnutí stížnostního soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť neuvádí žádné konkrétní argumenty a nedává žádná vysvětlení na tvrzení stěžovatele. Závěry soudů dle něj de facto znamenají, že soud přeměnil neexistující podmíněný trest ve věci rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích přesto, že výrok o trestu v tomto rozsudku byl zrušen právě souhrnným trestem v řešené věci. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 318/2001 a sp. zn. 6 Tz 49/85. Chybným postupem soudů byl znevýhodněn tím, že mu byl jako souhrnný trest uložen nový podmíněný trest, čímž mělo být porušeno právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy trestních soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008, N 74/49 SbNU 119, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 1 Listiny). Toto pravidlo je třeba tím spíše vztahovat i k rozhodování trestních soudů o způsobu výkonu uloženého trestu, tedy např. o vykonání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3600/15 ze dne 6. 4. 2016). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena trestním zákoníkem. Takové pochybení však v projednávaném případě nezjistil.
8. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody na tom, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení, počítané od 1. 11. 2011, spáchal další trestné činy, za něž byl pravomocně odsouzen. Stížnostní soud se s jeho rozhodnutím ztotožnil, přičemž patřičně reagoval i na relevantní námitky stěžovatele, takže nelze dospět k závěru, že by jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Stěžovatel totiž, obdobně jako nyní v ústavní stížnosti, namítal, že v případě ukládání souhrnného trestu odnětí svobody se odvíjí počátek zkušební doby podmíněného odsouzení ve věci Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 5 T 89/2013, v níž mu byl souhrnný trest uložen, až od právní moci v něm vydaného odsuzujícího rozsudku, tedy až ode dne 10. 12. 2014, přičemž ke skutečnostem, které nastaly před jejím počátkem, se nepřihlíží, neboť se má se za to, že zkušební doba předtím nikdy neběžela. Stížnostní soud však potvrdil názor soudu prvního stupně, že v případě ukládaného souhrnného trestu a jeho započtení podle zákona běží zkušební doba ve věci stěžovatele už od 1. 11. 2011 (tedy od právní moci rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 3 T 174/2010 ze dne 24. 3. 2011, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jehož výrok o podmíněném trestu odnětí svobody byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 5 T 89/2013 ze dne 5. 11. 2014 v souvislosti s uložením souhrnného trestu zrušen) a v průběhu této zkušební doby od 1. 11. 2011 do 10. 12. 2014, která byla stěžovateli započtena usnesením vydaným ve věci sp. zn. 5 T 89/2013, byl stěžovatel povinen žít řádným životem. Jak je ovšem patrné ze soudem uvedeného přehledu trestné činnosti, kterou stěžovatel v této zkušební době páchal a za niž byl pravomocně odsouzen, stěžovatel rozhodně řádným způsobem života nežil. Toho si musel být vědom a nemohl důvodně očekávat, že soud vysloví, že se osvědčil, či že mu opětovně přiměřeně prodlouží zkušební dobu. Pokud tedy za dané situace soud prvního stupně dospěl k rozhodnutí, že se ve zkušební době neosvědčil, jeho závěr je zcela opodstatněný a z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť vyvarování se páchání trestné činnosti ve zkušební době podmíněného odsouzení je bezpochyby základním atributem řádného života ve smyslu §83 odst. 1 i §86 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný pro jiné skutkové okolnosti jeho případu.
10. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého procesu ani další ústavní práva tvrzená stěžovatelem tak porušena nebyla.
11. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
12. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu