ECLI:CZ:US:2016:2.US.2681.16.1
sp. zn. II. ÚS 2681/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. věznice Všehrdy, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 11. 2014, č. j. 3 T 67/2014-196, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2015, č. j. 6 To 102/2015-225, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 3 Tdo 678/2016-46, za účasti Okresního soudu v Lounech, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, která se týkají jeho pravomocného odsouzení za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení §21 odst. 1, §145 odst. 1 trestního zákoníku a za přečin výtržnictví podle ustanovení §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces zaručené č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"); dále se stěžovatel dovolává též čl. 39, čl. 40 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Skutková zjištění prý totiž nemají oporu v provedeném dokazování, resp. vykazují značné mezery a zakládají nepřesvědčivost učiněných skutkových závěrů. Nebyla tak respektována zásada in dubio pro reo. Podle stěžovatele soud prvního stupně hodnotil získané důkazy zcela jednostranně a v jeho neprospěch odsouzeného a s výrazným dotvářením skutkového děje vlastní činností. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv také v tom, že soudy hodnotily důkazy svědčící v jeho prospěch jako důkazy nelogické, rozporné a nevěrohodné, přičemž však na druhé straně interpretovaly důkazy mající svědčit o vině stěžovatele jako důkazy nezpochybnitelné, věrohodné, jasně a logicky popisující a osvědčující skutkový děj popsaný ve výroku rozhodnutí. Tím měly soudy dojít k nesprávným a nedostatečně podloženým skutkovým závěrům. Stěžovatel popírá, že by se dané trestné činnosti dopustil a tvrdí, že byl odsouzen na základě úvah nepodložených přímými důkazy. Skutek, kterého se měl stěžovatel dopustit, nebyl např. potvrzen žádným z přítomných svědků, a to ani samotným poškozeným, a také jeden ze svědků označil jako možného pachatele jinou (neztotožněnou) osobu, než stěžovatele. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že podle jím předloženého posudku jsou nesprávné závěry také ohledně úmyslu útočníka zasáhnout poškozeného do hlavy a způsobit mu těžkou újmu na zdraví, a proto nelze v žádném případě dospět k závěru o naplnění všech znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Stěžovatel má rovněž za to, že nebylo nijak prokázáno, že měl k útoku použít teleskopický obušek, a že z výpovědí několika svědků vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení mohly dospět k závěru o použití tohoto předmětu na základě sugestivních otázek.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. chybné hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
6. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
7. V ústavní stížností tvrzená pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy obecné soudy (především soud I. stupně) náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů. V tomto směru Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat hodnocení provedených důkazů. Jakkoliv totiž sice stěžovatel brojí proti způsobu provedeného dokazování, neuvádí však např. ani žádný konkrétní důkaz, který by měl být opomenut, a v podstatě jen zpochybňuje relevanci a hodnocení jednotlivých provedených důkazů, když tvrdí, že soudy hodnotily důkazy zcela jednostranně, v neprospěch odsouzeného a s výrazným dotvářením skutkového děje vlastní činností.
8. Jak se nicméně podává shora, úkolem Ústavního soudu není a ani být nemůže zasahovat do hodnocení provedení dokazování, jelikož z obsahu napadených rozhodnutí je zjevné, že se obecné soudy nedopustily jevu setrvale označovaného jako extrémní nesoulad mezi zjištěnými výsledky provedeného dokazování a z nich vyvozených právních závěrů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá přiměřený popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokázána na základě označených důkazů řádně provedených, hodnocených a interpretovaných. Postup tohoto soudu v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu následně verifikoval soud odvolací, který označil rozsah dokazování za dostačující ke zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. To platí např. při zjišťování totožnosti pachatele při výslechu svědků, nebo při zjišťování zbraně, kterou pachatel použil.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho zájmům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu